Petr Pithart

Minulost mává nám

aneb Tržní ekonomika a pravidla vekslu

čili Jeden z možných výkladů „poněkud překvapivě vysokých transakčních nákladů transformace“, konkrétně privatizace, prováděné federální vládou s Václavem Klausem jako ministrem financí, tedy „české cesty“.

Motto: Četl jsem následující ponaučení, varování v mnoha verzích. Už nevím, kdo je jeho původcem: „Když vám v cizí, neznámé vám zemi budou tvrdit, že u nich neexistuje korupce, že ji zcela potřeli, zbystřete zrak i sluch. Je-li tomu vskutku tak, pak jste se nejspíše ocitl v totalitárním režimu...“

Spory o nedávnou minulost jsou vždycky i spory o současnost a budoucnost. Tážeme se, odkud a kam jdeme, ale ptáme se tím také, chtě nechtě, odkud a kam jdeš ty a já. A kam půjdeme zítra.

Nikde v literatuře jsem se nesetkal s tím, že by se ve své době Johna Locka někdo ptal, kdeže je uložena ta jeho slavná „společenská smlouva“ (lidé se dobrovolně vzdávají části své svobody ve prospěch státu a ten jim za to zaručuje bezpečnost), ať jim ji John ukáže, kde ji má on či kdokoli jiný uschovanou. Takto se ale ptali Muriel Blaive, kdy a kde a jaká „vyjednávání“ za minulého režimu podle ní probíhala, co to mluví za nesmysly. Odkazuji na nedávné polemiky s textem rozhovoru badatelky Ústavu pro studium totalitních režimů pro časopis Alarm. Připadal jsem si, nechť je mi prominuto, jako u blbejch. „Společenská smlouva“ Lockova a „vyjednávání“ Muriel Blaive jsou pochopitelně abstrakta, která buď vystihují – anebo také nevystihují – určité společenské poměry, určitou implicitní mentalitu. Jsou to silné hypotézy, které je třeba potvrdit, anebo vyvrátit. Ať již kdo s Blaive souhlasil či ne, je většina polemických reakcí na rozhovor důkazem úpadku současného diskursu o nedávné minulosti.

Anebo jsou spíše úsilím, aby nebylo zpochybňováno, že totalitarismus tady byl až do 17. listopadu 1989. Ani pak ale nejde o spor teoretický spor historiků a politologů, ale také o spor o to, kdo jak obstál. Protože za totalitního režimu máme všichni alibi. Všichni jsme vlastně obstáli, protože se nic jiného než přizpůsobit se a hrát s sebou nedalo. Kdo by se postavil proti, šel by na smrt, anebo zmizel ve vězení. Tak to přece bylo v totalitním režimu padesátých let.

Za normalizace tomu tak nebylo. Ano, takto nakonec i osobně vidím celý ten spor. Je to spor o naši osobní reputaci, ale také spor o to, jak ten prolhaný, nedemokratický a občas násilnický režim případně pojmenovat, aby nás to pojmenování nezavádělo na scestí. Abychom nelhali sami sobě o tom, jací jsme byli. Bohužel, už se stalo.

(Pokud jde o ony „poněkud příliš vysoké transakční náklady transformace“ v podtitulu tohoto textu, jde o dobový eufemismus opatrných ekonomů, kteří se dost dlouho neodvážili ukázat na celková závažná pochybení prosazené tehdy metody transformace, především privatizace „českou cestou“).

V roce 2000 se na půdě Senátu zrodila idea zákona, který by zřídil, cituji slova a název zákona, Památník nesvobody 1938–1989. Měl to být badatelský ústav a také instituce, určená k připomínání minulosti. Zrodil se z dílny kolegy senátora Jiřího Lišky z ODS a jeho poradců, pokud vím, bratrů Bendových. Rád jsem se k tomuto návrhu připojil jako spolupředkladatel. Návrh nikterak nepojmenovával předem režimy, které měl zkoumat a svým vročením dával najevo, že se bude zabývat celou tou dobou, i všemi přechodnými obdobími, která dosud nemají obecně sdílenou charakteristiku. Měl jsem tehdy na mysli zejména období tzv. třetí republiky a dobu normalizace. Svým způsobem to byla pro poznání společnosti rozhodující období, protože tehdy se ne vždy zjevně připravovala (po březnu 1938 a po květnu 1945). Také proto klíčová, že umožňovala zkoumat to nejméně populární, totiž prvky kontinuity mezi jednotlivými obdobími těchto dob.

Návrh byl Sněmovnou odmítnut, především proto, že zahrnoval podle většiny poslanců nesprávně také období 1945–1948. Podle nich to zřejmě bylo období svobody.

V roce 2007 byl schválen jiný návrh zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Doba nesvobody a komunistický totalitní režim byly v zákonu přesně časově specifikovány: první 1939 až 4. května 1945 a druhý od 25. února 1948 až do roku 1989. Připomenu, že Sněmovna schválila v roce 2004 zákon o tom, že Edvard Beneš se zasloužil o stát, zatímco Senát takový zákon neschválil. Připouštím docela rád, že jsem se o toto neschválení také vydatně zasloužil.

Tento návrh odmítl nejdříve Senát a posléze jej v upravené podobě, jak se znovu vrátil do Senátu, nakonec, po dlouhé rozpravě, i mým hlasem, schválil. V textu návrhu zákona se (po přijetí pozměňujících návrhů, v této věci tehdejších zelených) objevil pasus o tom, že Ústav bude zkoumat i období příprav na nesvobodný, resp. totalitní režim, čímž mohla být myšlena právě jen doba předválečná („druhá republika“) i poválečná, předúnorová („třetí republika“).

Návrh ovšem předem pojmenoval, jak se jmenuje to, co má zkoumat, či spíše to potvrdit, od kdy do kdy, a v tom byla – u instituce, zřizované a financované státem – jeho stěží odstranitelná vada.

Po dlouhých debatách, které jsem vedl s historiky, představujícími pro mne autoritu odbornou i mravní, jsem se rozhodl pro návrh zákona zvednout ruku. Přiznávám, že i proto, že téměř již designovaným, myslím tím konsenzuálně dohodnutým předsedou rady Ústavu byl tehdy Ivan Dejmal, chartista, muž bez bázně a hany, který měl moji plnou důvěru a kterého jsem znal nejen z disentu, ale i jako ministra pro životní prostředí vlády, které jsem byl předsedou. Ivan, muž moudrý a spravedlivý, ovšem záhy nečekaně zemřel. Ano, nerad připouštím, takto instituce vznikat nemají, navázány na jednoho člověka, nota bene ještě nezvoleného. Ale takto instituce přesto někdy vznikají. Jsme všichni lidé nedokonalí a děláme stále chyby, někdy máme odvahu, sílu a příležitost je napravovat.

Od té doby Ústav žije vnitřními spory a je zmítán proudy, které se vší přibližností představují bývalý ředitel Ústavu Pavel Žáček a dnešní pracovnice Ústavu, historička Muriel Blaive. Zásadně důležité ovšem je, kdo sedí v sedmičlenné Radě ústavu. Až tento text spatří světlo světa, budou již Senátem dovoleni tři noví (ze sedmi) členové Rady Ústavu. Jeho současným (pátým v řadě) ředitelem je historik Zdeněk Hazdra, který se vždy zabýval českou šlechtou a není, pokud vím, nikterak vyhraněn.

Myslím si, že spor byl vždy především o tříleté poválečné období, o spor Benešovců a antibenešovců, abych problém maximálně, téměř nepřípustně zjednodušil, ale hlavně byl sporem o šedesátá léta a dvě dekády normalizace. Zda byly „totalitou“, či nikoli.

V listopadu 1989 a v následujících měsících jsme začali docela svižně měnit politický systém a v tom nebyly a snad dosud nejsou podstatné spory. Spory vznikly u ekonomické transformace, ale to už na honění bycha bylo pozdě. Před všemi důležitými změnami jsme si měli – podle klasiků tranzitologie (větev politologie, které se zabývá přechody k demokracii od nedemokratických režimů) – definovat „režim opouštěný“, abychom správně trefili způsob tranzice a vešli co nejklidněji a „nejnezvratněji“ do nejlepšího z reálně se nabízejících režimů.

Dělám si legraci, jistě, v takových dobách se dělá všechno možné, jen ne definování opouštěného systému podle brožurek politologů. I když bych snad mohl doložit, že jsem jako představitel Občanského hnutí, a pak ještě i jako předseda vlády, přesvědčoval své druhy v první vládě, aby na svých ministerstvem dali dohromady něco jako „bílé knihy“, aby bylo pro budoucnost jasné, v jakém stavu resort přebírali. Chápal jsem přitom, že to je to poslední, čím se v dravém proudu reforem a kádrových změn chtějí zabývat. Škoda. Ale tady nešlo jen o resort, ale o celý charakter režimu.

Obecná tichá dohoda společnosti se bez ohledu na přání politiků či politologů rychle, spontánně ustálila na tom, že co máme za sebou, byl režim totalitní. Totáč. To slovo rychle vešlo do obecného užívání. Stalo se součástí vzpomínek na všední dny. Za totáče, to jsem tenkrát ještě chodila s Tondou...

To slovo nás nejen pletlo, zavádělo v reformách, o tom později, ale především nás všechny oblažilo jedním generálním alibi, totálním alibi. Za totáče, za totality, za totalitního režimu se přece proti režimu nedalo nic dělat, museli jsme se všichni přizpůsobit. Za totality nikdo nemohl čůrat proti větru. Tehdy se ujala pitvorná, vyprázdněná řeč, řeč neřeč. No, ano, udělal jsem, co jsem udělal, ona doba byla taková, no víte jaká, byla taková, jaká byla. Všichni tak nějak dělali, co se tehdy dělalo, vždyť to znáte, ta doba holt... Co, proboha, po mně chcete? Lidi dělali, co se tehdy dělalo a já...

„Totáč“ nás všechny omlouvá. Je jiným pojmenováním kolektivní občanské, morální neodpovědnosti. Je vytknutím před závorku všech hodnocení, relativizujícím, uklidňujícím všechna možná znepokojení. Mravní otázky odsouvá jako nepatřičné. Nemá smysl se tou dobou a tím, jak si v ní kdo počínal, třeba já, že jo, zabývat. V tom se rejpaj akorát ti disidenti, ale ti si mohli dovolit být proti. Havel měl přece fešáckej kriminál, mohli si odjet do Rakous, dostávali za své protesty prachy ze Západu... Disidenti prostě byli mimo naši společnost. My jsme – co my jsme mohli? Nic, za totáče přece se nic nedá. Mohli jsme mezi svými nadávat v hospodě. A na chalupě se sousedy, některými. A přikrádat. To se mohlo, ba mělo, tedy brát si, co bylo přece stejně naše. Měli jsme na to právo, odškodnit se. Vždyť co já bych mohl být, nebejt bolševika... Ano, někteří jsme přikrádali, no, tedy kradli, ale bylo to přece proti komančům, proti režimu. To byl náš vzdor. Zvelebovat si to svý na úkor toho jejich režimního. Pravda se tu zhoubně mísí se sebeospravedlňující lži, čest s nemravností.

Hle, tichá dohoda na totáči. Společenská smlouva a la John Locke: My vám zaručíme to a ono, nic moc, ale budete to mít jistý, a budete na tom zhruba všichni stejně, aby ste si nezáviděli, no a vy budete párkrát za rok dělat, hlavně vy, co máte o co přijít, co máte nějaké funkce, vy budete dělat, že věříte tomu a tomu; no nic, vezmete do průvodu třeba nějakej transparent, přijdete na schůzi; že tomu nevěříte, to my dobře víme, ostatně my už taky moc ne, to si bude říkat jen mezi svými. Nenuťte nás proti vám zasahovat, děláme to vlastně neradi...

Smlouva, která, jako ta Lockova, také nebyla nikde vyjednána, uzavřena, sepsána, stvrzena. Prostě platila. Neexistuje papír, na kterém bychom si ji mohli přečíst. A přece platí: doslova každý vám řekne, že před listopadem 1989 tu byla totalita. Ale dalo se v ní žít. Nic moc, ale dalo.

Totalitární režim u nás zcela nesporně byl v padesátých letech, byl v mnohém krutější, důslednější než u sousedů (rozsudky smrti v politických procesech, popravená Milada Horáková, československá unikátní hanebnost!), a to je vskutku na pováženou, mluvme o tom, proč tomu tak bylo.

A do kdy tu byl. Hranice určitě nebude ostrá, někdo řekne do smrti Stalina, ale to snad platí jen pro politbyra, a ne pro miliony lidí... Nikdy se na ní asi neshodneme, popravovalo se za politiku ještě v roce 1964, možná ten režim ochabuje někdy v půli šedesátých let...

A také od kdy tu byl? Začal se ten režim v represivních orgánech moci, ovládaných KSČ, ale také v myslích mnoha lidí, připravovat už dávno před únorem 1948, poprvé si zkoušel, jak se praktikuje uplatňování kolektivní viny už od prvních chvil po osvobození při vyhánění a posléze odsouvání zdejších Němců.

Jaký režim tu byl potom, na tom se hned tak neshodneme, protože nám chybějí slova, politologické škatulky. Autoritářský režim to nebyl, ten nechává obyčejný, nepolitický život běžet, občanskou společnost, kulturu, akademický život, pokud se lidé nepletou do politiky. Trh v něm funguje podle pravidel s výjimkami, pokud jde odpůrce oněch režimu. Hospodářství může i vzkvétat.

Tedy jaký režim to byl? V posledních desetiletích vždycky, když nevíme, řekneme jakoby učeně „post“. Všechno je post, protože nevíme, jaké to je, co to vlastně je, už to není, co to bývalo, ale co je to teď, nevíme... Nemáme odstup. Takže nejen Václav Havel v Moci bezmocných píše o posttotalitním režimu. Nebo, napsal také výstižně, ale nevědecky, paradoxně a nepopulárně o „samototalitě“.

Politologové nabízejí přímo přehršel adjektiv k substantivu posttotalita. Prosím, můžete si vybrat: zamrzlý posttotalitní, rezignující posttotalitní, byrokratický posttotalitní, autoritářsky posttotalitní...

Chci ale zavést řeč na to, jak charakteristiky režimu fungovaly – vědomě, či spíše bezděčně – při formulaci strategie ekonomické transformace. Vycházelo se tehdy – v první půli roku 1990 – ze zamlčeného předpokladu, že tu byla totalita až do konce implodujícího režimu, ale nevycházelo se z toho ani trochu důsledně.

Inspirací lidí Klausova okruhu byly ekonomické reformy v autoritářských režimech Jižní Ameriky, kde se jako v laboratoři mohly vyzkoušet recepty friedmanovské neoliberální ekonomické teorie. Z nich nejdůležitější byla deregulace: co nejméně pravidel, trh si to vyřeší sám. A rychlost! Z dosud nepříliš významné katedry ekonomie na Chicago Law School se posléze přestěhovaly desítky jeho asistentů a žáků do Chile, Uruguaye, Bolívie a jiných států, rozvrácených vojenskými převraty, a mladí muži bez zkušeností s diktaturami zkoušeli postupy, které vymysleli v demokratické Americe a které tam najednou vskutku vedly k rychlému, byť dočasnému hospodářskému růstů. Měli v těchto zemích doslova laboratorní podmínky, protože obyvatelstvo v autoritářských režimech je nuceno jen přihlížet, ozvat se nemůže. Potkali by se s represemi, na které se Husákův režim nezmohl.

Jádro pudla, našeho problému, bylo v tom, že v těchto režimech fungovaly plus minus všechny instituce tržní ekonomiky, které u nás, (ale i jinde kolem nás) totalitární režim hned po únoru 1948 zcela destruoval. V Chile fungovaly všechny instituce, obchodní zákoník, obchodní soudy, antimonopolní úřad, banky a státní banka, směnečné právo, pravidla konkursu a vyrovnání, burza, kapitálový trh a jeho institucionální kontrola... Jistě, všechno to mohlo být z centra moci tu a tam deformováno personálními zásahy, ale byla to nicméně laboratoř nejen skvěle vybavená, neopakovatelná, protože bez rušivých momentů demokracie.

Mohlo se postupovat tempem, které vyhovovalo pokusníkům. Od té doby se také mluví o šokové reformě: rychle, dokud se lidé v režimech, ve kterých vládly zpravidla vojenské junty, nezorientují, nevzpamatují... Milton Friedman se sblížil s Augustem Pinochetem a na nějakou dobu se odstěhoval do Santiaga a s ním desítky mladých ambiciózních ekonomů. Napsala o tom strhující, pro někoho jistě také kontroverzní knihu levicová kanadská publicistka Naomi Klein Šoková doktrína. S podtitulem Vzestup kalamitního kapitalismu, u nás vydala v roce 2010 nakladatelství Argo a Dokořán. Pamatuji se, že s jednou výhradou ji přivítal i bývalý hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz.

V poúnorovém Československu byly ale všechny ekonomické instituce tržního hospodářství rozbity na padrť. Ani peníze neplnily svoje základní, pro trh nezbytné funkce. Už to, že se nemohly se proměnit v kapitál!

Místo institucí trhu se jako zánět a pak jako sněť rozrůstala šedá ekonomika. Rozrůstala, prorůstala oficiální ekonomiku plánovaného hospodářství. Režim veřejně kormutlivě připouštěl, že tvoří přes třicet procent HDP. Kdo ví, kolik to bylo doopravdy. Zprvu černý trh, pak šedá ekonomika se svými vlastními, pochopitelně nepsanými pravidly, bez jakýchkoli institucí. Pravidla vekslu, pravidla zásobovačů velkých fabrik, pravidla pro kriminalisty, věnující se hospodářské kriminalitě, pravidla pro získávání protekce v orgánech KSČ, pro vedoucí prodejen masa a jiná pro vedoucí zeleniny, pravidla šizení Státního plánovacího úřadu, tak zvané plánovací hry... Ta pravidla byla posléze čím dál tím zřejmější, ale samozřejmě, že byla v rozporu s pravidly soutěživého trhu s konkurencí. A byla v rozporu s elementární morálkou: s férovostí, lidskou slušností. Byl to trh, v němž vítězil ten, kdo byl nakonec bezohlednější.

Jak to, že takový trh režim de facto toleroval? Slovně jistě ne, ale v realitě ano. Také proto, že už to zdaleka nebyl ten silný, na vše dozírající stát totalitní. Máme všechno pod kontrolou, ale nic nefunguje, jak by mělo, připouštěli po straně zkroušení funkcionáři stranovlády. Na potírání šedé ekonomiky už režim neměl dost sil.

Anebo ji také nechával běžet, rezignoval! To je ono: myslím si totiž, že režim, pokud by si něco myslel, myslel by si asi toto: necháme to být, oni se tak lidé, ti sociálně nejhybnější, nejschopnější, nejpodnikavější, nejdravější, oni se aspoň dostanou k tomu, co chtějí a co se nám nedaří pro ně obstarat. Jen čas od času exemplárně zakročíme, aby to nevypadalo, že už nejsme socialistický stát. Ale raději to necháme to být. Oni se ti šikulové, od ředitelů velkých podniků až po posledního řezníka aspoň uklidní. A zároveň se zkompromitují. Z nich žádní disidenti ani gorbačovští reformátoři nebudou: mají máslo na hlavě a budou na schůzích držet hubu a krok. Ti nás nebudou kritizovat, když všichni kolem nich vědí, z jakých cihel si postavili rodinný dům. Aspoň někteří lidé, pro nás nejnebezpečnější, se tak dostanou k svému, když my to s plánovaným hospodářstvím nedokážeme, tak co.

Byly to poměry jakéhosi skoro všeobecného – komplictví. Kdekdo byl v něčem namočen, někdy šlo jen o protekci, jindy o úplatek. O nevinnou bonboniéru, nebo také o to, že my vám k fabrice postavíme vlečku a vy nám zajistíte přízeň u toho náměstka... Jindy šlo o rafinované klamání ústředních plánovačů v Praze... Kdekdo schopný a ambiciózní byl namočen v něčem, co rozhodně nebylo podle práva, a už vůbec ne podle staré dobré morálky, ba ani podle pokrytecké morálky socialistické.

V říjnu 1989 jsem byl organizátory setkání exilu v bavorském Frankenu vyzván napsat studii Československá společnost v osmdesátých letech. Scházel se tam pod patronací otce opata Antona Opaska po dlouhá léta český i slovenský exil. Napsal jsem do té mé „zprávy“, že toto komplictví, tato vzájemná zapletenost, zkompromitovanost mnoha schopných lidí do šedé ekonomiky, je možná pevnějším tmelem režimu než strach z StB. Že ten režim paradoxně drží u moci to, co on ve své slabosti a celkové ochablosti chtě nechtě už léta de facto toleruje, ačkoli je to vlastně proti němu: levárny šedé ekonomiky. Dlouhodobě je to proti němu, krátkodobě pro něj. Každej den dobrej, říkali jsme si, že si oni, papaláši, říkají. V Moskvě prý šlo už jen o to, jak udržet ne moc, ale moč.

A tak jsme se zkrátka naučili trhu v té nejhorší možné škole. V té, ve které se nevedou účetní knihy a neplatí daně. Kde policie nestíhá, anebo přivírá oči, anebo se sama stává komplicem.

A s tím jsme lehkomyslně, aniž jsme to pojmenovali, a obrnili se proti tomu, přestupovali do nového režimu. Pravda, někteří myslitelé vůbec nebyli lehkomyslní. Takový výjimečně prohlédavý sociolog Ivo Možný v knížce Proč tak snadno, v Praze křesťanský ekonom Lubomír Mlčoch o tom věděli. Ten druhý napsal skvělou studii Socialistický podnik. Byl to pohled zevnitř na skutečný chod podniku Tesla Holešovice v Praze. Fungoval docela jinak, než měl a směl, ale právě proto mohl fungovat.

Kdybychom vzali v úvahu povahu opouštěného režimu, anebo kdybychom alespoň započítali, jak to chodí ve fabrikách a družstvech, ve službách a v obchodech, kde se prodávalo nedostatkové zboží (co bylo nedostatkové, rozhodoval pan vedoucí tím, že to strčil pod pult), museli bychom nastavit jiné tempo reforem, jiné pořadí jejích jednotlivých kroků. Tak, aby bylo možné počkat, nebo se dokonce – po chybném kroku – vrátit zpět a opravit, a především daleko více dbát na právní rámce reforem. Měli bychom mít přísnější právo než to, které platilo na západě. Tedy rozhodně nepostupovat „šokově“.

To bylo jádro sporů mezi koncepcemi ekonomické transformace podle české vlády a dle vlády federální. Ta druhá cesta byla rychlejší a slibovala víc a dřív. Opírala se o recepty, jež byly použity, leckdy s úspěchem, ale právě v autoritářských režimech. Kde moc je krutá, někdy krutější než třeba ta Husákova, ale kde trh funguje skoro tak, jak má trh fungoval. Kde občané mlčí. Ta první cesta byla gradualistická (postupná, tedy pokroky „po krocích“), opatrnější, s možností dodatečných korektur. S výslovnou snahou, aby právo (právní rámce; instituce čili omezení) co nejméně zaostávalo. První cesta byla jen republiková, druhá federální a Václav Klaus pro tu svoji dokázal získat politickou podporu – a to bylo nejdůležitější.

Myslím si, že Klause mnohem více inspiroval Milton Friedman než tolik jím vyzdvihovaný August Fridrich von Hayek, který byl ekonomickým liberálem, kritikem všech podob socialismu, ale velmi dbal na právní řád a podporoval občanskou společnost. Klaus podle mého nemohl přečíst celého Hayeka, anebo schválně vynechával; celého ho přečetl Tomáš Ježek, ministr české vlády, který Hayeka překládal. Proto se v jednu přesně identifikovanou chvíli s Klausem definitivně rozešli, dva kamarádi od obecné školy. Bylo to právě kvůli rychlosti, kvůli časovému harmonogramu reformy. Ježek a s ním i česká vláda trvali na tom, že kupónovka musí počkat na jedno určité zpřesnění pravidel a pak ještě na návrh zákona o zřizování a fungování investičních a privatizačních společností. Bylo to proti „šokovému“ tempu, které bylo načasováno tak, aby lidé dostali před volbami kupóny „jako volební lístky pro ODS“.

Vzpomínka na jedno foto: Klaus si jednou s ním, se starým pánem Friedmanem, už devadesátiletým, vysoko na zasněžených svazích nad Vancouverem zalyžoval a mluvil o tom jako o jednom ze svých největších zážitků. Bylo pořízeno i foto, které jsme si všichni mohli prohlédnout v novinách. Friedmann byl jeho guru, nikoli von Hayek, troufám si tvrdit.

Kdybych měl shrnout: naše transformace se prováděla podle receptů, osvědčených v autoritářských režimech. Prováděla se ale v zemi, ve které totalitární režim zničil do základu instituce trhu, a zároveň v zemi, ve které unavený, rezignující posttotalitní režim dal vyrůst rozpínavé, všežravé šedé ekonomice, jejíž aktéři jsou úspěšní i dnes a jejíž morálkou je dravost a bezohlednost. Když ne pohrdání právem, tedy podceňování práva.

Ano, u nás se korupci v malém a středním rozsahu dařilo v čase normalizace skvěle, lépe než kde jinde. Tato malá a střední korupce se v čase polistopadovém mohla nadechnout a rozeběhnout k vyšším a nejvyšším cílům a měla a má úspěch. Stala se střední a velkou a největší korupcí. Kde šlo za normalizace o desítky tisíc, šlo po listopadu 1989 o desítky miliard. Liberalizace, provedená vlastně naráz, deregulace (stát má zasahovat co nejméně) a privatizace vytvořily pro korupci mimořádně příznivé prostředí. Prvních padesát miliard (49,6) zmizelo z privatizačních a investičních fondů, ve kterých zakladatel fondu mohl zacházet s penězi vkladatelů jako s vlastními. Tím bylo porušeno kánonické pravidlo kolektivního investování. Český fond pro správu národního majetku na tuto mezeru federální ministerstvo včas upozornil. A upozorňoval, že v obdobné normě Slovenské republiky toto omezení uzákoněno je. Nestalo se nic. Tunely začaly být nenápadně hloubeny.

Pojmenovávat režimy, minulé i současné, správně, a dosáhnout shody na tom, je důležité zdaleka nejen pro historiky a politology. Je to důležité hlavně pro politiky. A především pro občany.

Minulé i současné spory o ÚSTR jsou proto více spory o naši budoucnost než spory o naši minulost. Lépe než George Orwell to neřeknu: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.

Petr Pithart (1941) je český politik, právník, esejista.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Pithart

Minulost mává nám

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu