Vladimíra Dvořáková

Proč Babiš vyhrál tak moc a proč ČSSD tak moc prohrála?

O čem vypovídají výsledky voleb do České poslanecké sněmovny? A co s tím? Budeme měnit politiky, nebo raději vyměníme „Lid“? Posty některých politiků se již otřásly, jiní politici se snaží vyměnit Lid nebo alespoň část z Lidu vyloučit.

Volby v demokracii znamenají rozdání karet, s nimiž by pak politická reprezentace měla hrát, ať chce nebo nechce. Brzké znovurozdávání karet je sice možné, ale v zásadě ukazuje na selhání politiků. Nové karty navíc většinou další politickou hru neusnadňují. Základní situace zůstává stejná, snad jen s trochu menší účastí, zato s větší naštvaností voličů.

Výsledky voleb nesporně odrážejí momentální náladu občanů a schopnost politické reprezentace reagovat na jejich problémy, ovlivňuje je také kvalita politického marketingu (a množství peněz). Nežijeme ovšem ve vakuu, globalizace výrazně mění ekonomické a politické prostředí států, nová média ovlivňují charakter politické komunikace. Na obojí ovšem působí i dlouhodobé trendy, zkušenosti s tím, jak se politika v předchozím období dělala, jakým způsobem dřívější politická reprezentace komunikovala. Výsledky voleb odrážejí naděje i zklamání občanů, ale také podobu politických aktérů (politických stran), strukturu stranického systému. Nelze analyzovat výsledky jedné strany bez alespoň částečného uchopení stran ostatních.

Samozřejmě nemůžeme v krátké analýze tyto všechny aspekty propojit, přesto se jich alespoň dotkněme. Zaměříme se na otázku v titulku, protože je totiž politologicky zajímavé a historicky neobvyklé, že dva původně takřka stejně silné subjekty působící společně v úspěšné a relativně populární vládě, skončí s tak rozdílným výsledkem v dalších volbách. Jistě svou roli sehrál politický marketing, jenž se vyznačoval dlouhodobě ucelenou strategií, propracovaným obrazem „vůdce“, schopností aplikovat běžné, v zahraničí úspěšné, nástroje či triky na naše podmínky. Nechme to ale odborníkům na politický marketing; ti tuto kampaň jistě dokáží lépe rozebrat. Zkusme se v tomto textu zamyslet nad hlubšími souvislostmi.

Proč Babiš vyhrál tak moc?

Proti Andreji Babišovi se soustředila velmi výrazná mobilizační kampaň, která dělala rovnítko mezi vítězstvím Babiše a koncem demokracie. Mobilizace vyvolávající pocit „strachu“ a „ohrožení“ se zde pěstuje od roku 1990. „Strach“ z návratu komunistů, který fakticky nikdy nehrozil, mnohdy ztotožňovaný se sociální demokracii, což nakonec například přivedlo na svět „opoziční“ smlouvu, dostal „strach“ do politického diskursu. Každé volby od roku 1990 byly v našem prostředí vnímány jako osudové. Tak lehce se do našeho systému dostal strach z islámu, byť, nebo možná právě proto, kromě dovolené s živým muslimem, natož s uprchlíkem skoro nikdo nikdy nemluvil.

Ne že by prvky Babišovy vize (tj. o čem sní, když spí) nevyvolávaly jisté obavy, ale obranou zastánců liberálně demokratického režimu by měla být spíše snaha posilovat důvěru v existující institucionální nastavení, snažit se o posílení právního státu, o obnovení důvěry občanů v politiku. To se samozřejmě nestalo ani náhodou. Naopak, opozice svými skutky (obstrukce dovedené ad absurdum, jež měly fakticky zablokovat parlament) spíše Babišovy představy legitimizovala.

Snad největším dílem se na Babišově vítězství podílela TOP 09. Jestliže mediálně hlavním morálním kritikem Andreje Babiše se stal Miroslav Kalousek, který patří k nejméně důvěryhodným politikům v České republice, muselo to nutně působit kontraproduktivně. Voliči TOP 09 sice zřejmě nepřecházeli k Babišovi, ale potenciální (váhající) Babišovy voliče Kalousek nesporně přesvědčil a povzbudil, aby k volbám šli a volili: Andreje Babiše. Jak se říká: kdyby Babiš neměl Kalouska, musel by si ho vymyslet.

Snad největší hrozbou pro Andreje Babiše bylo obvinění z dotačního podvodu. Sněmovna jej těsně před volbami vydala k trestnímu stíhání. Spolu s ním čelí obvinění i druhý muž této politické strany. Proč to voličům nevadí?

Odpověď hledejme také v etických a pragmatických principech naší porevoluční historie. Pro mnoho lidí jde jen o „dotační podvod“. Prostě byl šikovný, obešel nějaká podivná pravidla bruselských či našich byrokratů. Takových šikovných lidí tu bylo již před revolucí a revoluce jim pak dala jen větší prostor pro jejich „podnikání“. Chvála vekslákům, nerozlišování špinavých a čistých peněz, privatizační skandály, do nebo volající konflikty zájmů, politické (a zejména vlivové) trafiky. To vše odráželo etické přístupy naší transformace. Ale nešlo jen o revoluční dobu. Vzpomeňme si třeba na pana Čunka a jeho pobírání sociálních dávek a velmi štědrých „cestovních náhrad“ za cesty ze Vsetína do Prahy. Ukázalo se, že i tak lze (legálně) získat statisíce. Ono totiž pokud zrovna nejde o „nepřizpůsobivé“, ale naopak o velmi přizpůsobivé občany, je česká společnost dlouhodobě k takovéto toleranci vychovávaná.

Stylizace do „oběti“ politicky motivované zvůle policie a státních zástupců také nebyla nijak obtížná. Nedůvěru v policii a činnost státních zástupců zde velká část „nebabišovské“ politické reprezentace také dlouhodobě pěstovala, a to jak konkrétními činy, tak rétorikou. A připomeňme si zdánlivě „nevinné“ akce, jako když ministr zahraničí Schwarzenberg (tehdy ještě za „zelené“) nechal Čunkovu kauzu vyšetřovat soukromou zahraniční firmou (Kroll). Jaká to důvěra v právní stát, jenž tehdy reprezentoval v zahraničí! A co teprve tradice likvidace útvarů či přímo policistů schopných něco vyřešit (Šírek, Finanční policie, Šlachta...). Důvěru veřejnosti nezískala „vnitrácká“ politika Stanislava Grosse, Ivana Langra, na něž navázala zcela nedávno Chovancova reforma. Tu nakonec ještě podpořily závěry Blažkovy parlamentní komise a Plíškova parlamentní komise zaútočila i na státní zastupitelství. Politická reprezentace, jež se otevřeně snaží dostat vyšetřování pod svou politickou kontrolu a znevažuje vyšetřování, pokud se dotkne „jejich“ člověka, se pak nemůže divit, že se Babišovi dařilo úspěšně stylizovat do role nevinné oběti, proti které jdou všichni, protože jinak ho nedokáží porazit.

Babišovi se také podařilo zahrát na další u nás oblíbenou notu, a to je antistranictví. „My“ (Lid) a „Oni“ (politici) patří k tradičnímu populistickému arzenálu oslovení voličů, podstatné je, že dotyčný politik je součástí onoho Lidu, nepatří mezi politiky, byť politiku dělá takřka na nejvyšší úrovni. Ale Babiš mohl využít mnohem hlubší tradice. Osobnosti, nikoli strany, jsou přeci řešením. Sen našich liberálů, pro něž ideálem bývaly nestranické vlády (asi až do nestranické, zato prezidentské, vlády Jiřího Rusnoka). Babiš si vytvořil silně centralizovanou stranu založenou na vůdcovském principu, kterou ale dokázal představit jako hnutí, jež je založeno na „osobnostech“. Toto „hnutí“ má samozřejmě daleko k ideovému „kvasu“, jímž se hnutí vyznačují, a fakticky jej propojuje jen osoba vůdce. A osobnosti? Těch je!!! To jsou přeci experti a skvělí manažeři z firem, kteří, pokud jim uděláme „dobré“ podmínky, se obětují a chvilku zde budou nastavovat efektivní (pro koho?) hospodářská pravidla, podmínky regulací, dotací apod., než se zase obětavě vrátí ke svému businessu. Střet zájmů? Ale to se přeci u nás nikdy opravdu neřešilo.

Dlouhodobá rezignace na vytváření a kultivaci politiky a budování autonomního státu, jenž by měl v sobě zabudované mechanismy nezávislé kontroly bránící přímému napojení politiků na veřejné zdroje, přinesla své ovoce. Zmrzačený zákon o státní službě, přijatý po obstrukcích opozice „tradičních demokratických“ stran za radostné podpory části „tradičních demokratických“ poslanců vládní koalice (zejména ze sociální demokracie), stejně jako neuvěřitelné hrátky, jak zabránit novele ústavního zákona o NKÚ, byly jen vrcholem ledovce. Mohli bychom totiž pokračovat – problematické zůstává jmenování správních a dozorčích rad, neutuchá snaha omezit registr smluv... To vše ponechalo dostatečný prostor pro propojování politiky s businessem. Mnozí tehdejší aktéři nyní jen bezmocně sledují, jak tyto dlouhodobě budované, udržované a bráněné kanály přístupu k využití veřejných prostředků a chybějící kontrolní mechanismy bude moci využívat ANO, zvláště pokud bude posilovat i v krajích a obcích.

Babišův marketing, profesionální, promyšlený, plně využívající tradiční i nová média, měl tak velice usnadněnou situaci, svým způsobem před ním bylo zorané pole připravené k setbě. Ta úspěšně proběhla. Co z toho vzejde, je otázkou. I pro sklizeň a následné využití „tradiční demokratické strany“ připravily s předstihem podmínky. Ale hodnocení si nechme až na další vývoj. Možná, kdyby „tradiční“ strany začaly konečně skutečně podporovat návrhy zákonů, za něž se v minulosti brala Rekonstrukce států a kterým mnohdy „úspěšně zabránily“, udělají pro ochranu demokracie více než nejrůznějšími obstrukcemi a mobilizacemi.

Proč ČSSD prohrála tak moc?

ČSSD přispěla k vítězství Andreje Babiše v mnoha směrech, pravděpodobně i „přepuštěním“ části svých voličů. Úspěšná vládní strana podala plody svého vládnutí politickému konkurentovi takřka na zlatém podnosu. Objektivně je nutné přiznat, že není lehké vydržet ve vládě s Andrejem Babišem, jenž dokázal trvale okopávat kotníky a tvářit se jako oběť. Prosím laskavého čtenáře, aby si zkusil vybavit často se opakující jednoduchou scénku: Utrápený výraz pana Babiše a jeho slova: „Já nevím (případně i se zdůrazněním „já tomu opravdu nerozumím“) co tím pan XY myslel,“ s pokračováním, kterým zahájil útok na pana XY. Je nutné přiznat i nelehké soužití s panem prezidentem, který „neodpouští“ a který zároveň hledá své mocenské opory i ve Sněmovně.

Ale strana, kde krátce po volebním sjezdu, jenž má být tradičně projevem vnitřního semknutí a počátkem kampaně, oznámí rezignaci vůdce a vytvoří „triumvirát“, těžko může očekávat úspěch ve volební kampani. Fakticky tak páchá sebevraždu v přímém přenosu. Připočteme-li k tomu odvolávání ministra financí Babiše pár měsíců před volbami, máme zde modelovou situaci, kdy už se toho vlastně nedá moc zachránit.

I zde je problém mnohem hlubší. Zatímco ANO dokázalo získat voliče ve všech krajích, a dokonce více či méně ve všech relevantních sociálních skupinách, ČSSD, bez ohledu na výsledky vládnutí a příznivou ekonomickou situaci, potenciál svých voličů z různých sociálních skupin fakticky likvidovala. Liberálně orientované skupiny levého středu, jež spojovaly sociální demokracii s šancí na civilizovanou státní správu a fungující instituce, ztrácela kvůli zmrzačenému zákonu o státní službě (vzpomeňme třeba jen na vystoupení pana Jandáka a dalších sociálních demokratů), kvůli nepřijetí novely zákona o NKÚ (nový ministr pan Chvojka a jeho spolupracovníci ve Sněmovně dokázali zabránit projednání novely ústavního zákona NKÚ v končící Sněmovně). Také velmi silná snaha fakticky zničit zákon o registru smluv (nejviditelnější Milan Urban) obraz profesionálně a civilizovaně fungující strany rozhodně neposílila.

V těchto volbách byl fakticky zcela opuštěný proevropský volič, kromě TOP 09 se k Evropě nikdo výrazněji nehlásil. Ono nebylo potřeba žádné „eurohurejství“, ale zbytečně vyhrocený postoj vůči Bruselu – imigrace („nepřijmeme jediného uprchlíka“), podpora legálního držení poloautomatických zbraní novelou ústavního zákona (shodou okolností těsně před volbami střelba v Las Vegas ukázala obrovská rizika) – nakonec odradil i voliče, kteří zoufale hledali silnou proevropskou stranu. I když tito potenciální voliči zřejmě nešli k ANO a spíše končili někde u STAN či Pirátů.

Zároveň ovšem díky panu Chovancovi s „pistolkou“ sociální demokraté přesvědčili řadu potenciálních voličů z nižších sociálních vrstev, že „hrozí“ skutečné nebezpečí, jemuž ministr vnitra nedokáže čelit jinak než ozbrojováním občanů. A proč podporovat „kovaříčka“, když je možné jít ke „kovářovi“. A tak to třeba zvládne lépe Tomio Okamura. Navíc Chovancova reorganizace policie podpořila „konspirativní“ teorie a legitimizovala obraz „oběti“.

Pozitivní obraz vládnutí tak nakonec převzalo ANO. Kampaň sociálně demokratického charakteru zůstala jen na třetím triumvirovi, jenž ovšem byl ministrem zahraničí a s mnoha úspěšně řešenými tématy tak nebyl spojován. Jednoduchý diskurs, jenž by vysvětlil, že přidávané finanční prostředky nejsou „úplatky“ voličům, ale vážné rozhodování o budoucnosti a našem místě ve světě. Kvalitní školství, a tudíž kvalifikovaná a dobře zaplacená pracovní síla, dokáže totiž udržet vysokou produktivitu práce, tudíž i vysoké důchody, a přispět k celkové kvalitě života. Jen málokdy mívá politická strana tak otevřené okno příležitostí pro prezentaci svého programu a jen málokdy se jí podaří si je tak dokonale zabouchnout.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimíra Dvořáková

Proč Babiš vyhrál tak moc a proč ČSSD tak moc prohrála?

Proč Babiš vyhrál tak moc?

Proč ČSSD prohrála tak moc?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu