Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Svátek politických idejí trpí nedostatkem imaginace

Sedmnáctý listopad je symbolem demokracie a svobody. Je také posledním státním svátkem v kalendářním roce. Obojí ho předurčuje k tomu, aby byl svátkem výsostně politickým. Jeho politický rozměr je jistě jedním z důvodů, který vede lidi, aby v tento den vyvěsili státní vlajku nebo šli zapálit svíčku třeba na pražskou Národní třídu. Jenže to jsou spíš retrospektivní projevy úcty a piety, ne politická aktualizace toho, co sedmnáctý listopad znamená. Abychom s jeho odkazem zacházeli správně, musíme vyplnit ulice spíš politickými požadavky a apely než pitím svařáku na Národní třídě.

Mezi třídním srazem a vlastenčením

Během letošního sedmnáctého listopadu se projevy politična odehrály spíš mimo záběry televizních kamer. Částečně je to způsobené dlouhodobě udržovaným paradoxem. Den boje za svobodu a demokracii si připomíná generace dnešních padesátníků, která v okolí Václaváku pořádá – s trochou zkreslení – velký rozjuchaný třídní sraz po 28 letech. O několik ulic dál chodí dnešní studenti v tichosti klást věnce k Hlávkově koleji a památníku Jana Opletala, kde se připomíná hlavně rok 1939, který dal vzniknout Mezinárodnímu dni studentstva. Právě tam se letos sedmnáctý listopad stal politickou tribunou, ačkoliv to možná ušlo větší pozornosti.

Pietní akce před Hlávkovou kolejí má pevný scénář. Nejdřív promlouvá profesor Pavlíček, renomovaný ústavní právník a předseda Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které se o celou akci stará. Následují projevy ústavních činitelů, pokračují pamětníci událostí 17. listopadu 1939, rektoři pražských vysokých škol – a pak mluví zástupci dvou hlavních partnerů akce, Českého svazu bojovníků za svobodu a národní studentské reprezentace. Zda je vhodná účast předsedy ČSBS Jaroslava Vodičky, o tom se v minulých letech sice diskutovalo v kuloárech, nebyl však předmětem velkých veřejných kontroverzí. Jenomže letos Vodička přizval k pietnímu aktu i předsedu hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamuru.

Ten sice nedostal příležitost promluvit – však také nebyl předem ohlášen – a jen spolu s Radimem Fialou a Janou Bobošíkovou spořádaně uzavřeli průvod s květinami. I to však stačilo k nepokojnému ošívání publika, které nakonec vyústilo ve výkřiky: „Lepší tisíc muslimů, nežli jeden Okamura!“ a „K odboji čelem, k Vodičkovi zády!“ Několik návštěvníků piety se skutečně symbolicky otočilo týlem k pódiu. Kdyby někdo řekl „provokace“, měl by asi pravdu. Politická provokace, na jejímž začátku stojí otázka, zda si pod pojmem „demokracie a svoboda“ skutečně představujeme to, co ve svém politickém programu nabízí hnutí SPD. Šlo o spontánní a poklidný protest proti tomu, aby symboly sedmnáctého listopadu 1939 byly spojovány s dnešním živelným vlastenčením.

Fórum outsiderů

Stejné téma rozvedl už vážnějším tónem ministr školství Stanislav Štech. Vyzval k tomu, aby se lidé veřejně stavěli proti projevům rasismu a xenofobie. Podle něj dnes na takové dění reaguje vlažně nejen společnost, ale především její politické elity. To považuje za „velký vykřičník“ pro všechny, kteří chtějí skutečně vzdát hold hodnotám listopadu 1939 i 1989. Štech ví, o čem mluví. Pár dní před sedmnáctým listopadem se jako jeden z mála veřejně zastal dětí z teplických Prosetic, jejichž rodiče mají romský, arabský nebo vietnamský původ a které si kvůli třídní fotce zveřejněné na internetu odnesly od svých spoluobčanů poslání do plynu nebo výhružky odpálení granátem.

Věcně a konkrétně reagoval také rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. Podle něj by akademická obec neměla sedmnáctý listopad trávit po boku takových „dubiózních postav“. Vyzval kolegy z reprezentace rektorů, aby se pro příští rok domluvili, jak takovému formátu zamezit. Snad i za cenu toho, že k Hlávkově koleji mimořádně nepřijdou.

Tomio Okamura na oba pány nereagoval. Ani nemohl, protože je neslyšel. Vystoupili totiž až před památníkem Jana Opletala, ke kterému se od Hlávkovy koleje chodí průvodem. Z něj se každoročně poztrácí většina médií i předních politiků, takže obecenstvo tvoří nakonec především studenti, potažmo členové akademické obce. Mikuláš Bek zde tradičně vystupuje od té doby, co rovněž tradičně není zván na Pražský hrad k oslavám 28. října. Pro někoho je to možná fórum outsiderů či samozvaných intelektuálů. Nepochybně se tu ale dělá politika – přinejmenším tu někdo říká, co bychom vlastně měli chtít, aby i další generace po nás měly šanci pochopit, co to ten či onen sedmnáctý listopad vlastně znamenal.

Hranice společného prostoru

Že není radno studentský listopad podceňovat, ukázal nakonec spor o „ukradený Albertov“ před dvěma lety. Když prezident bok po boku s Martinem Konvičkou znemožnili studentům, aby položili květiny a svíčky před památník studentského průvodu z roku 1989, spojily se akademické obce a nabídly albertovský kampus všem, kterým se prezidentova politika nelíbila. Loni dokonce z hlavního pódia promlouval k mnohasethlavému davu i bývalý premiér a reprezentant Občanského fóra Petr Pithart. Mluvil podobně jako ve slavném rudolfinském projevu. Kdo ale čekal, že tím zahájil velkou rehabilitaci důstojných oslav dne, kdy si všichni máme připomínat boj za svobodu a demokracii, hrubě se zmýlil. Letos byl Albertov smířlivý a bezvýrazný, politika se stáhla zpátky do úzkého kruhu věrných.

Zatímco na studentských akcích zaznívaly výzvy k boji s rasismem a xenofobií, na barevnější a veselejší Národní třídě se politika smrskla na představení některých prezidentských kandidátů. Jenže politika je dialog, ne jednosměrná prezentace názorů. Ta je naopak výsadou prestižních mediálních nosičů. Touto optikou není spor o to, zda mezi prezidentskými kandidáty směl večer vystoupit i Michal Horáček, ani překvapivý, ani zajímavý.

Co naopak zajímavé je: samotné rozdělení veřejného prostoru. Jak můžeme jeden společný svátek pojímat tak odlišným způsobem? Na jedné straně varujeme před rasismem, o pár ulic vedle už ale voláme „Díky, že můžem'!“ Nechybí právě tady politický dialog, díky kterému se loni podařilo vyznění obou akcí částečně propojit? Potřebujeme k tomu prezidentské paktování s xenofoby? Je vůbec normální, že se na státní svátek díváme jako na zelenou louku, kam si každý donese svůj piknikový koš? Vždyť vzájemný kontrast nakonec poškozuje obojí: radostnému opěvování svobody dává pachuť tance na potápějící se lodi a varování před rostoucím trendem nesnášenlivosti zase staví do pozice chronického alarmisty, kterému nikdo nevěří, že doopravdy hoří.

Chvála různorodosti

Kdyby šlo o dva televizní pořady, dá se mluvit o úhlu pohledu jeho autorů. Ale ono jde o naše společné fyzické soužití na půdorysu několika ulic jednoho města. Přitom obě akce nejsou ideově konkurenční. Je to horší: ony se ignorují a my jsme si na to zvykli. Kopírují naše sociální bubliny.

O nebezpečí života v sociálních bublinách letos mluvil už zmíněný Petr Pithart. Většina lidí ale neměla šanci jeho projev zaznamenat. Proběhl totiž v rámci koncertu studentských pěveckých sborů v pražském Rudolfinu, kde se mimo jiné udělovalo nejvyšší studentské vyznamenání, Cena Jana Opletala. Podle Pitharta „končí legrace“ tam, kde si přestáváme být schopní fyzicky představit někoho, jehož pohled na svět je diametrálně odlišný od toho našeho. „Znáš někoho, kdo volil tamty? Existují ti lidé vůbec?“ – to jsou podle něj otázky, které rámují největší civilizační riziko naší doby: ztrátu fyzické blízkosti, nebo také veřejného prostoru, ve kterém se svobodně pohybují různorodí lidé.

Pithart promlouval především k lidem mladším o dvě, či dokonce tři generace, neodpustil si ale ani kritickou poznámku na konto lidí, kteří jsou dnes na vrcholu sil. Podle něj jsou neprodyšné sociální bubliny důsledkem nezvládnuté globalizace, a tolik blamované sociální sítě jen zesilují dojem z tohoto selhání. Narůstající nerovnosti, dopady globální změny klimatu nebo pokojně existující daňové ráje uprostřed Evropské unie a další podobné zdroje frustrací jsou ale výsledkem práce a kompromisů dnešních padesátníků.

Skutečnou svobodu pro všechny!

Podivuhodně dobře souzněl Pithartův projev s jinou řečí, která paralelně zněla během tradičního slavnostního koncertu Univerzity Karlovy. Sára Vidímová, aktivistka a členka Akademického senátu UK, se v obligátním „vystoupení studentů“ pustila s nečekanou odvahou do generační obhajoby. Podle ní lidé narození po roce 1990 neustále poslouchají, že vyrůstali ve svobodných poměrech, a proto si prý se světem lépe poradí. Je to ale od starších někdy výraz bezradnosti, strachu z vlastního selhání a vědomí, že ona údajná svoboda vlastně není pro všechny. A právě fakt, že naše svoboda zdaleka není pro všechny, má podle Vidímové na svědomí ztrátu důvěry v polistopadové směřování země.

Jako by si s Pithartem na dálku četli myšlenky. Mimoděk tak v praxi dokázali platnost tvrzení, že „ideály nejsou vázané na studentství“. To během dne zaznělo hlavně v souvislosti s památkou Václava Sedláčka, havíře a pekařského učně zabitého v roce 1939 společně s Janem Opletalem, jako připomenutí, že boj za svobodu a demokracii není výsadou jedné konkrétní skupiny obyvatel, ale společným občanským postojem i programem. Příště by se pod tím heslem mohla konat třeba velká společná demonstrace. Ostatně – kolik lidí by zase rádo mělo nějaké ideály? Nejsou i ony součástí naší svobody, jako hluboké nadechnutí nad hladinou všední pragmatické racionality?

Nemá smysl mluvit o hodnotách, které ten či onen listopad znamenal v minulosti, pokud nejsme schopní navrhovat jejich uplatnění v dnešním světě. Z projevů úcty a piety se tím postupně stává vykládání dějepisu nebo odříkávání ukázkových projevů z papírku. Obojí vede k vyprázdnění politického odkazu, a tím i k vyprázdnění smyslu státního svátku. Autoreferenční vyprávění těch, kteří v roce 1989 „dělali revoluci“, nám k jeho znovunalezení dlouhodobě nestačí. Máme-li se v něm najít všichni, musí především naše vlastní imaginace postihnout pojmy svobody a demokracie mnohem velkolepěji než dnes.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Svátek politických idejí trpí nedostatkem imaginace

Mezi třídním srazem a vlastenčením

Fórum outsiderů

Hranice společného prostoru

Chvála různorodosti

Skutečnou svobodu pro všechny!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu