Cena Pelikán 2017 Petru Pithartovi

Čtrnáctým laureátem ceny Listů za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog Pelikán se v úterý 21. listopadu v Olomouci stal politik, právník a esejista Petr Pithart.

Slavnostní předání se tentokrát uskutečnilo v Učebně Václava Havla katedry politologie a evropských studií Univerzity Palackého. Cenu jménem Listů předal redaktor Tomáš Tichák. Součástí slavnostního večera byla debata na téma Dvacet pěl let rozdělování a spojování Evropy, jíž se zúčastnili také slovensko-maďarský nakladatel a bývalý politik László Szigeti a polský překladatel, novinář a spisovatel Alexander Kaczorowski.

Přinášíme tři přednesené chvalořeči a zkrácený záznam laureátova proslovu.

Chvalořeč na Petra Pitharta

Z proslovu Petra Pitharta

Jaké jsou mé vztahy k Listům: hodně silné a hodně dlouhé. V roce 1966 jsem dostal „půlredaktorské“ místo v Literárních novinách. Byl jsem tehdy asistentem na právnické fakultě. Do literárek jsem stihl napsat několik delších textů načež, jak to říct, nám je v roce 1967 ministerstvo kultury sebralo. Ponechalo jim stejný název, ale byly to noviny s jinou redakcí a s jinými autory. Museli jsme se okamžitě vystěhovat, jako pod exekucí. Češi, kteří umějí vše skvěle verbálně vyřešit, jim přezdívali noviny erární. Po lednu 1968 jsme požádali o obnovení těch původních a začali je vydávat jako Literární listy.

Po srpnové okupaci jsme pochopitelně přestali vycházet a noviny jsme obnovili na podzim už pod jménem Listy. A pak jsme byli Úřadem pro tisk a informace znovu zakázáni.

Tehdy ještě byla možnost bránit se u soudu a s Pavlem Rychetským, mým mladším spolužákem, jsme zastupovali Československý svaz spisovatelů a literární fond. Připravovali jsme si své plaidoyer, seděli jsme na terase Filmového klubu na Jugmannově náměstí, a najednou k nám přišel Václav Havel. V roláku, s plackou hippies, bylo to mé první osobní setkání s ním. Poznal nás a hned nám vynadal: „Tak takhle, přátelé, to příště nepůjde. Kde byla připravená ústava, základní zákony? Tak příště, to si pamatujte, to tady musí být dopředu nachystané!“ Vlastně si už tehdy, aniž tušil, co se jednou stane, počínal jako vůdce. A když přišlo jaro 1989 a já jsem někde v novinách zahlédl, že strana připravuje novou ústavu a že prací na tom byl pověřen jakýsi Čalfa, sešli jsme se s Pavlem a říkali si: „Vzpomínáš, co nám kdysi říkal Václav Havel? A my tu ústavu zas nemáme.“ Tak jsme se opravdu začali scházet, vyhození učitelé právnické fakulty, a od jara do podzimu jsme tu ústavu lepili. Takovým způsobem se ústava nedělá, ale věděli jsme, že mají-li ústavu „oni“, nebylo možné, aby disent neměl nic v ruce. Cosi jsme dali dohromady, i když to pak bylo všechno trochu jinak.

Po roce 1968 jsem dostal dvouleté stipendium do Oxfordu, které jsem ale nevyužil, protože jsem nechtěl zůstat v emigraci. A v lednu roku 1970 se v Londýně objevil Jiří Pelikán. Krátce předtím zde oznámil, že opouští místo kulturního rady velvyslanectví v Itálii a zůstává v exilu. Byla to tehdy událost, byl prvním významným politikem, který se takto rozhodl. Bydlel u své kamarádky, francouzské literární historičky a kritičky Yvette Le Floch a tam jsme se poprvé potkali. Věděl jsem, že mi do odjezdu zbývá pár dní a tak jsem se horečně setkával, s kým to bylo možné – s lidmi z poúnorového i posrpnového exilu –, a měl jsem už představu, jak by se daly vybudovat kontakty tak, aby exil byl informován, aby mohl naše analýzy a zprávy posílat do světa.

Jiří na to v té chvíli nebyl připraven, byl celý rozechvělý. Povídal jsem a povídal a on mi řekl: „Víš co, Petře? Nahraj to na magnetofonový pásek, já bych to možná zapomněl a byla by to škoda.“ A tak jsem mu to nahrál.

A 22. února 1970 jsem se jako jeden z posledních šťastně vrátil do Prahy a skutečně se mi podařilo postupně naplňovat to, co jsem tehdy Jirkovi nabídl. Ukázalo se, že prostředníkem na druhé straně onoho pašovacího kanálu bude Jan Kavan, u kterého jsem to nečekal, ale fungovalo to pět nebo šest let – od vzkazů na lístečkách do dlaně až po karavany, speciálně uzpůsobené Irskou republikánskou armádou. Ale to jsem se dověděl mnoho let po Listopadu. Kdybych to věděl...! A Jirka byl jedním z adresátů textů a současně tím, kdo posílal svůj časopis, 50 či 80 kusů v jedné zásilce. Po podpisu Charty jsem to pak přenechal Jiřině Šiklové, která v tom ještě úspěšněji pokračovala.

V posledních letech jsme s Janem Šternem vytvořili speciální kanál pro Listy. Pětkrát šestkrát za rok přijížděl jeden člověk a my jsme nashromáždili rukopisy, Jirka nám poslal krátký, ale velmi srdečný dopis, a my jsme mu poslali deset dvacet textů, které pak vyšly v jeho římských Listech.

Bydlel jsem na Malé Straně, která je ideálním místem pro setkávání s posly, pašeráky, úzkými uličkami můžete chodit tak dlouho, až jste si jisti, že za vámi nikdo nejde. Přišedšího instruujete, aby učinil, než se setkáte, totéž. Ideálním místem pro takové skrývačky byla stavba u Sněmovní, ani jsem tehdy nevěděl, že tam zasedá Česká národní rada. Tu budovu opravovali a postavili tam spoustu bednění a uliček, aby jimi mohli lidé procházet, prostě bludiště. Tam jsme se několik let s oním poslem scházeli. Až do října 1989. A tehdy to lešení začali bourat, jako by věděli, že přijde Listopad a že sem přijde převolená, kooptovaná Česká národní rada. A za pět týdnů potom došlo k rekonstrukci české vlády. S ničím takovým jsem nepočítal, a 6. ledna jsem byl zvolen jejím předsedou. Vykouknu z okna a přímo pode mnou je to nároží, kde jsme si několik let předávali texty pro Jiřího Pelikána. Viděl jsem v tom osudovou chvíli. A zároveň to ve mně posílilo víru, že i takové bláhové usilování, jako je posílání popsaných papírů do ciziny, může mít smysl.

(Zkrácený neautorizovaný záznam proslovu z úvodu debaty po udělení ceny Pelikán dne 21. 11. 2017.)

Foto: Během večera došlo k neplánovanému setkání s bývalým disidentem a ministrem vnitra ve vládě P. Pitharta Tomášem Hradílkem. Byl právě propuštěn z nemocnice po ukončení hladovky, jíž protestoval proti kandidatuře Miloše Zemana na úřad prezidenta.

Děkujeme katedře politologie a evropských studií FF Univerzity Palackého, v jejíchž prostorách se slavnostní večer uskutečnil, a také Regionálnímu centru Olomouc a Moravské vysoké škole, které podporují cenu Pelikán již od počátku jejího udílení.

Obsah Listů 6/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Cena Pelikán 2017 Petru Pithartovi

Z proslovu Petra Pitharta

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu