Pavel Uherek

Mohou a mají vládnout ti nejlepší?

Demokracii často mylně pojímáme jako všelék na problémy společnosti. Cílem demokracie však není zcela, rychle a akční formou odstranit negativa, ale pouze zajistit výběr a především pravidelnou obměnu politiků. Již samotná možnost takového výběru je velmi cennou hodnotou. Pro tento zdánlivě snadný cíl přitom demokracii kritizovali již starověcí filozofové. Platón například konstatoval, že jde o systém zcela rezignující na výběr lidí, kteří mají pro vládnutí ty nejlepší předpoklady. Proto si demokratické společnosti nakonec dobrovolně zvolí tyrana. A zatímco někteří myslitelé jako ideální způsob vládnutí doporučovali aristokracii, tedy aby o veřejných záležitostech rozhodovali jenom lidé urození, pak zmiňovaný Platón ve svých spisech navrhoval vládu filozofů. Dokonalá společnost zajišťující povšechné blaho a bezchybné, efektivní rozhodování by měla být dle těchto úvah rozdělena do tří vzájemně neprostupných skupin složených z vojáků, tedy lidí s odpovídajícími fyzickými předpoklady, dále obchodníků, kteří ale kvůli svým úzce vymezeným zájmům také vládnout nemohou, a nakonec právě filozofů. Ti se pro své vzdělání a díky němu získanou schopnost nesobecky rozeznat, co je pro nás dobré, a co nikoliv, údajně hodí pro řízení politické obce nejlépe.

Je však podobná společnost reálná, nebo je to jen utopie, či dokonce totalita, která v zájmu obecného dobra diktuje lidem, co mají dělat, jací jsou a kam patří? Zajistil by Platónem navrhovaný systém osvícenou vládu zcela prostou omylů? A lze dnes docílit, a to například nastavením volebních pravidel, aby opravdu vládli lidé s nejbystřejšími mozky, nejčistějším morálním profilem nebo s nejvytříbenějšími odbornými znalostmi? Lze takové jednotlivce donutit, aby vstoupili do politiky, dát jim sem jakousi umístěnku?

Odpověď na dané otázky je samozřejmě záporná, volební pravidla totiž za prvé pouze zajišťují, aby výsledky hlasování odrážely vůli obyvatel, a za druhé, aby z nich mohla vzejít stabilní vláda. Už to je velmi složitý úkol, neboť daná dvě zadání si vzájemně protiřečí. Žádné regule proto nikdy nemohou ani nemají dovést k moci ty nejschopnější.

Snahy o společnost s dokonalým vládním systémem zpravidla končily přesně opačnými důsledky, než si jejich ambiciózní tvůrci přáli. Bohužel však dnešní řeči o přímé demokracii, redukci ústavních institucí či jakési nadbytečnosti politiky svědčí tomu, že demokratické politické zřízení a jeho účel stále úplně nechápeme.

Demokratická politika totiž není nástrojem pro dosažení společnosti, o které sníme. Jak bylo na začátku řečeno, jde jen o proceduru vybírající jednotlivce do veřejných funkcí, kteří mohou uspět, nebo také nemusejí. Spíše selhávání politiků je přitom variantou častější a přirozenou. Proto nám splnění našich snů nezajistí žádný politik, ale jenom my samotní.

Pavel Uherek

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Mohou a mají vládnout ti nejlepší?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu