Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > David Voda: Kyklopské zdivo se staví pomalu

Theatrum mundi

David Voda

Kyklopské zdivo se staví pomalu

Nad texty Sylvy Fischerové z alba Moniky Načevy Průvan v hlavě

Nesvedu a nechci psát o beatech DJ Fivea a Tentata, ani o zpěvu Moniky Načevy. Ale když ve čtvrtek 28. září večer do hukotu olomoucké Hospody U Musea alias Ponorky na závěr 2. ročníku Ceny Václava Buriana Olomouc zazněly první verše textů olomoucko-pražské básnířky Sylvy Fischerové, bylo to jako zjevení. O básnířce Sylvě Fischerové je známo, že její verše vznikají pomalu, že jejich autorka dokonce překračuje legendární senecovské doporučení: devět let v šuplíku, že je dopisuje i po deseti letech. Vznikají jako kyklopské zdivo, jejž bohové trpělivě kladou kámen po kameni; jejich architektura je tíživá, a přece přes svou materiálovost a nepochybnou tvrdost zůstávají křehkými písněmi: Úspěšně probíhaj kolonizační snahy / teror uvnitř hlavy / teror vně hlavy / pavilony / na vzdálenost tlap / na plesknutí vody //. V jejich hřmotném rytmu rovněž s n kompromisností mudrce tu a tam problesknou filozofické úvahy, mikrotraktáty, prozrazující klasické vzdělání básnířky: Vteřiny uhýbají / stojíš mezi nima / chceš se strefit / chceš vejít / Za vteřinama / věčnost / plochá ledová lesklá // Čas se z ní odlomil / je její děcko / a chce si hrát / hází vteřinama po tobě / musíš je chytit / a pak je / vybít //

V textu Město spánku, hypnotickém cestopisu (po Olomouci), (Vím, kolik jen divných snů je za ním..., S. F.), si Sylva navléká ruce Itala Calvina (Neviditelná města): A pak je pohltilo město spánku se svými ulicemi / co běžely / na místě jiných ulic, s řekami / které tekly / místo jiných řek, na jejich březích / podivné opuštěné domy / s neznámými tvářemi za okny / (...) v tom ztraceném převrstveném / městě spánku / jako v narýsovaném obrazu světa, s pravými úhly, / podvojnými místy, rajskými zahradami...

Je to jen deset textů, a přece celá sbírka. Aniž tuším, kolik jich je původních, neotištěných a jak moc na nich hnětla ruka Moniky Načevové, nad jejich znepokojivou hérakleitovskou krásou lze spolu s Vilémem Flusserem konstatovat: Kdo prožil otřes krásou (to znamená každý), intuitivně chápe, jak to s děsivostí nového je.