Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Do toho stolu mně netluč

V české dramatické literatuře je hra, která, pokud se mi podařilo zjistit, nemá v Evropě obdoby. Odehrává se na moravské vsi, jejíž reálie jsou od autorů přesně předepsány, a zpochybňuje všechny hodnoty, které si s pojmem venkova 19. století, kdy byla (1886) napsána, spojuje romanticky sentimentální tradice. Je to tragédie, jednající postavy jako by byly ve své svobodné vůli ochromeny čímsi silnějším. V antické tragédii je tou nepřekonatelnou silou Osud, zde uzavřenost, předsudek, majetnictví lidí v jedné moravské vesnici.

Prostředí venkova je samozřejmě běžným dějištěm dramat 19. století, zejména ruských. Ale v jeho kulisách jde o něco jiného než v Maryše (neboť Maryša je ta jedinečná hra). Sevření mladé ženy konvencemi, majetkem a předsudky (včetně vlastních) je rovněž frekventované téma, ale ani u Ibsena, ani u dalších západoevropských autorů se to nekoná na vesnici. Jedinou podobnost, venkov nahlédnutý z podobné perspektivy s podobným důrazem na místní dialekt a venkovskou morálku, nacházíme v Irsku (J. M. Synge: Hrdina západu, 1907). Příběh je však jiný a jiná je i ona síla, která jím vládne. Snad fakt, že v Čechách a na Moravě byla průmyslová města pod německým vlivem a v Irsku pod anglickým a oba malé národy cítily dominanci velkých sousedů jako nepřátelskou, stal se jim venkov jevištěm pro vlastní tvorbu i polem pro kritiku poměrů a mravů.

Svět vesnice, v níž se Maryša odehrává, je naprosto uzavřený. Odchází se z něj jen na vojnu, a z vojny se (Francek) do vsi zase vrací. Nikdo tu nevypráví o světě svého tovaryšství (jako v Našich furiantech), není tu žádný vysloužilec ani komediant ani tu nežije na letním sídle nějaký aristokrat nebo měšťák. Nevystupuje tu učitel ani nevíme o někom ze vsi, kdo by se třeba dobral vyššího vzdělání. Mrštíkovská vesnice je světem zapouzdřeným a trvajícím na neměnnosti svých pořádků. Lízalem počínaje přes Vávru, Strouhalku, stařenku, hostinského. Každého se v jistou chvíli zmocní nejistota, zda to, co se děje, je správné a povede ke zdaru. Ale nikdo, kromě Maryši, která se bouří, protestuje a přesvědčuje, si pochybnost úplně nepřipustí, potlačí ji, upřednostní jiné zřetele svého jednání. Zištné zřetele, nutno říci.

„Já su dobré hospodář – mohutné sedlák, velké gavalír, ále žádná škrťa. Půllán, jak jsem je kópil, tak je mám, a ještě jeden sem kópil – – Koně mám, čtyrycet centů na ně možu naložit a z pekla s těm vyjedó. – A – a míval sem koně, míval – celó Moravu v jedněm kuse tropem by byli objeli a nezastavili se! Takový sem já míval koně!“ říká Lízal v hospodě a přes obzor svého hospodářského úspěchu nevidí. Neví, že to, co ho ničí, je podlý obchod, v němž prodává vlastní dceru, že člověk není ničím majetkem a nejde s ním handlovat.

Bratři Mrštíkové měli divoký temperament (kromě nejstaršího Aloise byli ještě dva mladší – František a Norbert), dostávali se do potíží a pomáhali si z nich navzájem. Vilém toužil po velkém světě, obdivoval Emila Zolu a Paříž, Čechy a Morava se mu jevily zpozdilou provincií. Vždycky mi připadalo, že v Maryši, tragédii vyhnané na ostří nože, v níž se zpochybňuje Desatero a tradiční hodnoty berou za své, se oba bratři postavili biedermeierovskému klišé o idylických českých zemích. Ukazují uzavřený prostor, obdařený přírodními zdroji i lidskou dovedností, prosperující za cenu tvrdosti, která, bez porovnání s jinými kraji, není schopna nahlédnout své meze, prostor, kde vlastní ctnosti a schopnosti jsou uctívány a o jiné není zájem, území, kam není vpuštěno nic nového a staré je tu konzervováno do nefunkční podoby.

Ani nevím, kolikrát v životě jsem viděla Maryšu; a pokaždé na mě zapůsobila trochu jinak. Příběh o dívce, kterou násilím provdají za nemilovaného muže, mě už nechává klidnou. Příběh o otci, který jedná podle špatně pochopených tradic a z osobní nespokojenosti necitelně a sebedestruktivně, je pro moderní divadlo zajímavější – zatímco současné Maryši mají přece jen víc svobody a práva na výběr partnera, Lízalové, jimž jsou bližší koně než vlastní děti, jejichž hlavní uspokojení je v hromadění majetku a jejichž pýcha spočívá v přesvědčení o tom, jací jsou dobří hospodáři, jsou k vidění dodnes, byť v jiných kulisách. Co mi však zrovna letos při zhlédnutí Maryši na Jiráskově Hronově a pak při opětovné četbě textu hry připadlo jako obzvlášť naléhavé, je obžaloba zatuhlých, tupě konzervativních poměrů, uzavřenosti a zabedněnosti. Zdá se mi, že současná střední Evropa se chová jako mrštíkovská vesnice. „Do teho štola mně netluč – néni tvůj“ je replika, jíž by se mohl nahradit nejeden výrok jejích představitelů.

Ne, že by představitelé východu nebo západu, jižních nebo severských zemí nevyslovovali nehoráznosti, ty jejich mají ale jiné zázemí.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Do toho stolu mně netluč

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu