Libor Martinek

Literární Polsko nejen první ligy

Soubor fejetonů emeritního docenta české literatury UP Olomouc Františka Všetičky (*1932) je opatřen objasňujícím podtitulem: O polských spisovatelích, také však o českých a slovenských, kteří se na polské kultuře podíleli. Z toho pohledu jsou zařazeny fejetony o českých a slovenských literátech, kteří měli osobní nebo tvůrčí vztah k polskému prostředí (B. Němcová, J. E. Purkyně, E. Jelínek, E. Taussig, E. Krásnohorská, V. Martínek, S. Hurban-Vajanský, J. Kalinčiak aj.), čímž se základní polonistický diskurs publikace obohacuje o česko-slovensko-polské vztahy a příspěvky místy nabývají na komparativním rozměru. Svazek Polsko literární je podle autora svěření projevem jeho náklonnosti k polskému písemnictví a k mnohým spisovatelům, které (je znám rovněž jako příležitostný překladatel polské poezie) měl možnost poznat osobně. Takové mapování literatury české i zahraniční není v tvorbě olomouckého badatele ojedinělé, navazuje zde na své dřívější obdobně laděné publikace Olomouc literární (tři díly: 2012, 2014, 2016), Morava a Slezsko literární (2009) a Rakousko literární (2010).

Kniha je rozdělena na dvě části, první obsahuje fejetony o literátech, jejichž tvorbu mohl Všetička poznat již jen z četby, v druhé se zabývá osobnostmi, jejichž dílo a život mohl poznat zblízka. Fejetony mají vesměs podobnou strukturu – kromě tvorby vybraných spisovatelů, která nějakým způsobem autora oslovila, např. badatelsky, jelikož jde o známého odborníka na kompozici literárního díla, či kontextově (zohledněním nadnárodních literárních a kulturních relací), je pozornost věnována reáliím jejich života, takže se mnohdy dostáváme do sféry literárního místopisu či vlastivědného zkoumání. Je třeba říci, že i pro polonistu, u něhož se předpokládá znalost dějin polské literatury, mohou být Všetičkovy úvahy a postřehy přínosem. Avšak i pro „nepolonistu“, tedy pro zájemce o literaturu a kulturu našich severních sousedů, mohou být zdrojem poučení, podávaného ve stylu fejetonu, tedy i s prvky vtipu, humoru, či dokonce laskavé ironie. Tím ostatně doc. Všetička proslul v době, kdy vyučoval studenty češtiny na Pedagogické fakultě UP Olomouc. Do dějin zdejšího studentského života 70. a 80. let minulého století vešla Všetičkova proslulá dvojsmyslná hláška adresovaná jakoby těm, kteří se na seminářích analyzujících díla české literatury tak úplně nechytali: „Soudruzi, jste blbci!“

První část knihy přináší kromě již jmenovaných českých a slovenských spisovatelů zasloužilých o polskou kulturu mj. portréty R. Brandstaettera, J. Czechowicze, A. Dygasińského, A. Fiedlera, J. Iwaszkiewicze, J. Kasprowicze, M. Konopnické, S. Lema, W. Macha, Cz. Miłosze, G. Morcinka, W. Orkana, J. Przybośe, S. Przybyszewského, W. S. Reymonta, S. Żeromského, tedy vesměs autorů u nás známých a překládaných (s výjimkou karvinského rodáka Morcinka, jenž s ohledem na protičeské postoje vlivem sporů o Těšínsko po první světové válce nebyl vydáván), tedy vysoce ceněných; včetně nositele Nobelovy ceny Czesława Miłosze, jehož k nám uváděl v řadě překladů též předčasně zesnulý olomoucký polonista Václav Burian.

Tento Všetičkův výběr je skutečně reprezentativní. Naopak druhá část knihy je co do výběru polských autorů a hodnot jejich díla reprezentativní mnohem méně. Mohli bychom namítnout, že jde o žijící autory a literární hodnoty stejně prověří čas. Výběr jmen provázený jejich portréty nicméně prozrazuje, že cesty F. Všetičky do Polska mnohdy vedly do míst topograficky zajímavých svou historií, architekturou a krajinou, ale jejichž literární osobnosti v milieu současné polské literatury sehrávají druhořadou roli. Rozhodně nejde o průřez tím nejlepším, co současná polská literární scéna nabízí. Místo toho se naplnilo v polských kulturních kruzích známé úsloví, že w każdym drugim domu ktoś klepie wiersze (v každém druhém domu někdo vyťukává básně), a ten někdo zároveň výsledky svého hobby zhusta prezentuje na veřejnosti. Z autorů tohoto souboru čest polské poezie zachraňují významem svého díla snad Harry Duda z Opolí a Jan Leończuk z Białegostoku, přičemž třeba Tadej Karabowycz je na literární scéně zviditelněn tím, že jde o básníka původem z ukrajinské menšiny na východě Polska, Zbigniew Kresowaty díky dlouhodobému úsilí propojit výtvarnou a básnickou složku svého díla, Aarne Puu je pro změnu v Polsku „domestikovaný“ Estonec žijící ve Varšavě. Ve výsledku však jde jedině o doplnění obrazu literárního života v současném Polsku, vesměs na provincii, občas v literárních centrech, ale ani tam nejde o střed literárního dění, nýbrž o jeho axiologický okraj..

Přijměte s ohledem na řečené příměr: také ve fotbale má každé okresní město svůj okresní přebor, o výsledcích turnajů druhé či třetí ligy přinese zprávu místní tisk, také Kotěhůlky mají nějaký fotbalový plácek, kde se parta nadšenců snaží o fotbal, jemuž jsou jak hráči, tak činovníci klubu ze srdce oddáni, ba dokonce i tito hráči jsou schopni správně si nahrát, provést pěknou akci na jeden dotek, vytvořit hezkou přihrávku uličkou. Těžko však srovnávat s „nároďákem“ nebo ligou mistrů, byť si nejspíš vespolek užijeme na venkově více zábavy.

Z této analogie snad vyplývá, že obě části svazku Polsko literární působí značně nesourodě; v první části figurují klasici, ve druhé se objevuje okresní a nižší přebor polských autorů, který je ovšem traktován jako první liga. Napadá mě zároveň transformace jedné sentence. U nás: „Kde se nehraje fotbal, tam se nežije.“ V Polsku: „Kde se nepíšou básně, tam se nežije.“?

Abychom nebyli zcela nekritičtí, i v těchto fejetonech probleskne cosi navíc, třeba i navýsost humánního. Dojme příběh Piotra Myszyńského z Bílé (Biała) Prudníku, jenž se mohl stát prvotřídním mimem, avšak roztroušená skleróza ho srazila na nemocniční lůžko, a tak se mladý invalida dal na psaní poezie; radou i editorskou péčí mu pomáhá obětavý básník z Prudníku Wojciech Ossoliński.

Odbočím: Ossolińskému jsem přeložil do češtiny sbírku satirických veršů, která vyšla dvojjazyčně jako 40 nesprávných básní o mém městečku – 40 niepoprawnych wierszy o moim miasteczku (2013) v rámci přeshraničního projektu města Krnova Podpora česko-polské regionální literatury a propagace regionu – Regio Litera. Je to křivé zrcadlo výborně nastavené mnohým městským radním a zastupitelům. Regionální literatura a spolupráce mi tedy nejsou cizí, dokonce jsem několik ukázek z poezie Myszyńského, Ossolińského i dalších příhraničních polských autorů umístil do antologie české, německé a polské poezie z Jeseníků Země žulových křížů II. (2012), avšak i v tomto případě hodnotově vesměs zůstáváme na úrovni „okresní ligy“.

Všetičkův soubor doplňuje doslov Libora Pavery (společně sestavili Lexikon literárních pojmů, 2011), jenž se věnuje především podobě autorova fejetonu; ten pak v rámci genologického kontextu Pavera vřazuje do českého, ba i světového vývoje tohoto žánru.

Každopádně věřím, že i přes uvedené výhrady k obsahové rovině především druhé poloviny Všetičkovy knihy si tato kniha své čtenáře najde. Jako edičně vhodnější by se mi rozhodně zamlouvalo vydání ve dvou svazcích, čímž by se zamezilo vzniku autorem jistě nezamýšleného, přesto fakticky povstalého hodnotového kontrastu zejména z hlediska estetické funkce pojednaných děl i jejich autorů ve vývoji polské literatury. A zcela na závěr jeden údaj z tiráže: kniha byla vydána s finanční pomocí Statutárního města Olomouce.

František Všetička, Polsko literární, Olomouc, Poznání, 2017, 204 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě. Zabývá se mj. uváděním historie překladů polské beletrie do českého prostředí (studie Přítomnost polské beletrie v české kultuře na sklonku 20. století, Svět literatury, 2004, č. 28–30; spoluator a editor sborníku Rozumíme si navzájem? Možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století, Opava 2011, Slezská univerzita).

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Literární Polsko nejen první ligy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu