Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 5 > Eva Měřínská o básni Jitky N. Srbové: Básníci a vykladači V

Eva Měřínská o básni Jitky N. Srbové

Básníci a vykladači V

Editor této rubriky vybírá pro každé číslo Listů jednu báseň a jejího čtenáře. Zatím se v ní představili Martin C. Putna (báseň Jonáše Hájka), Petr Borkovec (báseň Jana Wagnera)

Ondřej Štindl (báseň Milana Děžinského) a Martin Pšenička (báseň Elizabeth Bishopové).

Jitka N. Srbová

Ale podívej, to moře

I.

Nemůžem ho někam jen tak
vylít. A pak:
jak bys ho pojmenoval?

II.

Sedí u malého stolku,
lokty od sebe, a dumá. Moře zatím
svádí ženské, prsty v jemných
záhybech, ne, tam se jim to neloupe
od žárovky slunce, a nic o tom nevíš.

III.

Ale podívej, to moře někde musí
bydlet. Vezmeme ho domů: uhoupá
nám děti, rejnokem
jim posvítí; co na tom, že pak
bude vana slaná?

IV.

Zmizelo. Navigace by mu nestačila –
Někde tady, někde tady
pod svým jménem
moře přece je.

Eva Měřínská

Vším klouže moře různé intenzity

Pokud bych měla volit, je pro mě voda živlem, který mě dokáže naprosto pohltit. Pouhé vyslovení toho slova zaměstná všechny moje smysly. Líbí se mi její vlastnost zrcadlení. Často ji využívám. Na ulici v loužích po dešti. Nebo v básni.

Čtyři úsporné sloky rozehrávají životní etudy dvou lidí, muže a ženy. Možná námořníka a té, která čeká.

I.

Nejprve ona nenápadně naléhá, možná vyčerpaně konstatuje. Co bude dál? Co uděláme s tím vším, co je mezi námi, kolem nás? Jaké má to moře jméno? Svatba, manželství, rozchod, odloučení. Co všechno může být moře?

II.

Pak verše s odstupem od hlavních aktérů. Její nečinnost (Sedí a... dumá) a hry moře, tentokrát ve tvaru muže, který objevuje a zkouší, naivně hledá (záhyby, žárovky slunce), trochu rozpustile. A nevidí, že tam někde přitom čeká shovívavá trpělivost (nic o tom nevíš).

III.

Hlas muže. Představuji si, že do vztahu těch dvou se narodilo dítě a žena rezignovaně snáší mužovy výstřelky. A jeho nevědomý odstup. (Houpat bude moře, nikoliv já.) Tahle část na mě dýchá největší absurditou vztahů. Pokouší se nabízet nějaká řešení, možná pokus ve smyslu manželství nás zachrání. (Moře v bytě, jak naivní.) A přitom to velmi snadno mohou být slzy (slaná vana) a další nečekané podivnosti (rejnokem posvítí).

IV.

Epilog. Moře zmizelo, možná v té slané vaně, možná manželství bylo pro ně špatné jméno.

Ta báseň v sobě ukrývá různé kontrasty: aktivitu a nečinnost, totiž ševelící a také burácející nespoutané moře a pasivitu v postojích (Nemůžeme. Sedí a dumá. Musí bydlet. Navigace by nestačila.) Také rozhodování: Jak pojmenovat skutečnost, jak dlouho sedět a dumat? Co pustím k sobě domů, ať už tím míním cokoliv, jak se vyznat ve světě a na moři a co je správná navigace? Různorodost snů – od těch romantických až po ty potrhlé s rejnoky. Vidím mezi řádky temnou hlubinu oceánu a snahu prosvítit ji, objasnit. Což z podstaty nejde, ale kdo by se nepokoušel.

Z celého textu doléhá zapeklitost lidských vztahů, prožívání řečeného i zamlčeného. Vším klouže moře různé intenzity, která je podpořena zvukomalebnými slovy s dlouhými samohláskami a měkkými souhláskami. Moře doráží na naše smysly, vábí, houpe, stahuje se pryč ze scény. Nechává prázdnou pláž, což může naznačovat, že se moře vrátí.

Čtu v básni naději pro všechny váhavé i rozhodné, pro ty, kteří mají obavy i pro lehkonohé, kteří je nedokáží dohlédnout. Dívám se do básně a slyším vlnobití. Přemýšlím, která její část mi zrcadlí kus sebe nejvíc. U srdce mě nejvíc chytily poslední verše, tak možná ty. Snad pro svou starozákonní sílu umět dávat správné jméno: Někde tady pod svým jménem moře přece je.

Eva Měřínská (1979) vystudovala archivnictví a knihovnictví v Olomouci a Praze. Pracuje jako ředitelka Městské knihovny Tábor. Ve volném čase pomáhá v domácím hospicu Jordán a váže knihy.

Jitka N. Srbová (1976) vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (2011), a Světlo vprostřed těla (2013) a Les (2016). V Listech č. 5/2016 se představila v rubrice Básníci a jejich místa cyklem Město H. Žije v Hořovicích.