Průtr trvala celou noc, silně pršelo ještě celé dopoledne. Z města v dáli se kadou chvíli ozývalo houkání hasičů, on měl mokré úplně všechno. Kupodivu mu nebyla zima, naopak jako by cítil horečku. Měl vztek na kocoura, jen zavinil, e místo pro nepromokavou plachtu šli na koupaliště. Spoléhal na to, e zvíře má intuici a nedopustí, aby se tohle stalo: co má dál dělat? I spacák je promočený. Bezmocně vylil vodu z báglu. Není teď chvíle odebrat se někam do azylového domu? S kocourem ho tam nevezmou, vztekle dímal mokré svršky. Kam to hloupé zvíře ale zmizelo? To se tak strašně bálo blesků a hromů? Co kdy je u nikdy neuvidí? A co kdy ono naopak intuici mělo, proto běelo na koupaliště, aby se ještě naposledy měli spolu dobře. Je to jenom má chyba, přemýšlel, e u kiosku vyvolal zbytečný konflikt se slečnou bufetářkou. Přišlo mu na mysl, e v podstatě všechna jeho ivotní angamá skončila konfliktem, nějak znesvářen odcházel odevšud. Přinejmenším vdy v nějakém neladu a rozladu. A vlastně proto je tady, na periferii! Vypuzen, vyhnán? Nikoli. Sám se sem zapudil. Asi unikám před svou zlobou, vdy zklamán sám sebou. Kocoure, vrať se mi alespoň ty!
Sáhl do kapsy mokrých kalhot a našel v nich v igelitovém pytlíku suché sirky. Často se po něm chtělo, aby poskytoval moudré rady, a tu se mu jedna skautská poučka vynořila: Drte své sirky vdy v suchu!
Zapálil plynový vařič, postavil na něj kastrol, do něj napršelo právě tolik vody, kolik budou s kocourem potřebovat na polévku. Pak za pomoci suchých travizen, které na poslední chvíli před průtrí přikryl plachou, rozdělal oheň a kolem rozvěsil mokré ošacení. U věděl, e kocour přijde a e tu zůstanou, ádný útěk, ádný azylák. Míchal gulášovou pytlíkovou polévku, ta je nejlepší.
Jak vůkol krásně voněla, kocour se vskutku dostavil. Obezřetně vylezl z keře, aby ani větvička pod ním nezapraskala. A byl úplně suchý a zřetelně se usmíval. – Kdes byl, člověče? – Odlil mu do porcelánové misky, jez a foukej si. Sám jedl z kastrolu. Jak spolu hodovali, zazdálo se mu, e kocour v tom hltání učinil prodlevu a poznamenal – není nic lepšího ne gulášová polévka, ani buřt v kiosku. – Odpoledne dokonce vysvitlo slunko a dostavila se radost, přestoe jeho paprsky u byly divně krátké a rychle se klonily k obzoru.
Přiloil na oheň, čím se dostavila zvýšená činorodost. Nevěděl, co by měl dělat dřív. Nejprve pro vozík. Ale odkud to kocour vylezl, e byl suchý a jakoby i šťastný? Kde v tom keři byl, co tam je? Do mokré houštiny se mu vůbec nechtělo, ale zvědavost, jak se říká, ho přemohla. Po čtyřech se vnořil do nevlídného přítmí, voda mu z větví kapala za krk. Ve svahu, v jeho úpatí se křoviska rozkládala, objevil trubku, ústí betonové roury, snad nějaké dešťové kanalizace o průměru asi třicet centimetrů, akorát pohodlné pro vzpřímenou postavu kocoura. Ani po takovém lijáku z ní ale nevytékala ádná voda, byla úplně suchá. e v ní kocour byl, poznal podle jeho otisků.
Roure, my přeci musíme pro vozík! Kocour vskutku zbystřil, no konečně máš jméno, a za chvíli byl u jeho nohou. Roure, po té hrozné průtri u ani nevím, kde jsme naši kárku zanechali, toti jak se dostaneme k tomu tvému propustku pod náspem. Vykročili a Rour, jako by všechno pochopil, se bez řečí ujal vedení. Ostatně téměř jako vdy. Ale na koupaliště nejdeme, a ádná slečna bufetářka a její opečené buřty, slané a nezdravé; jdeme toliko pro vozík, přísně ho upozornil. Rour se tentokrát vskutku drel pokynů.
Jestli chceš, můu tě chvíli vézt, nabídl mu a přemýšlel, zda v tom oslovení můu tě nemělo být velké T. To se ale dělá jenom v dopise, došlo mu.
Musíme pracovat. Musíme víc pracovat. Zítra bude nákupní den. Koupíme tu nepromokavou plachtu. Prkna na střechu boudy u musíme koupit, všechna stará jsme spotřebovali na její stěny. Nebo tam dát nějaké desky? A térový papír, pak na něj pískovanou asfaltovou lepenku. A na to poloíme různá poloshnilá dřeva a třeba i kameny, aby to vypadalo, e naše bouda, Roure, je tu u od nepaměti, je stará a nehodna jakéhokoli zájmu. Více ne vykradení se obával zájmu úředního, ten můe být i likvidační.
A ještě taky to okno, já vůl. Jak jsem mohl jako fachman a stavař praxí protřelý zapomenout v baráku na okno! Dveře nějak důvtipně zfušuju z toho, co v okolí ještě najdu, ale panty musím koupit.
Jak se vraceli, zahlédl v zapadajícím slunci nedaleko od boudy blyštit se malou vodní hladinu, jen takové oko. V jinak suché prohlubni za křovisky se díky lijavci vytvořilo jezírko. No sláva, má se kde umýt! Pak ještě přiloil na oheň, dojedli s Rourem polévku, nastlal si pod sebe suchých travizen a vlhkým, ale teplým kouřem vonícím spacákem se tentokrát jenom lehce přikryl. Sáhl po Písmu, ale i Bible svatá byla vlhká, tak ji zase odloil.
Pane, děkuji ti za tento den a těším se na další, těším se i do elezářství na paní elezářku, která se mi vdy ochotně věnuje. Jenom aby, Pane, nebyla zítra neděle nebo jiný významný svátek státem vyhlášený, to bych byl poněkud namydlený.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.