Josef Kašpar

Světla a stíny italského podzimu

I italský podzim je pestrobarevný, objevují se při něm světlé a stinné stránky. Celkově se ale dá říci, že konec roku se jeví ve více optimistických barvách než jeho počátek.

Hospodářská krize, při které bylo likvidováno 25 procent italského průmyslu, skončila, i když se prozatím spíše jedná o rekonvalescenci. Problém je, že téměř desetiletá krize jen prohloubila propastný rozdíl mezi severní a střední částí Itálie a jihem. Do Milána se letos přistěhovalo více než 50 000 lidí, jenže na rozdíl od minulosti se jedná o vzdělané mladé lidi, kteří na jihu neměli žádnou šanci se uplatnit. Jinými slovy, o krizi se v Miláně, Varese, Veroně či Turíně již nedá hovořit. Milán se jako v 50. letech minulého století stal opět lokomotivou italské ekonomiky, a pokud se vládě podaří dostat do Milána některé z institucí, které budou muset opustit Británii, bude mít severní Itálie další impuls.

Jak dopadne referendum?

V Itálii s velkým zájmem sledují vývoj situace ve Španělsku. Liga Severu opustila pod vedením Mattea Salviniho separatistické tendence a přešla na pozice pravicové nacionalistické strany. Při jarních volbách se pokusí získat na svou stranu i početné voliče na jihu. Skutečností ale je, že 22. října se v Lombardii a Benátsku bude konat poradní referendum, při němž se místní občané mají vyjádřit k tomu, zda má značná část daní zůstat v oblasti a nemá být zasílána do Říma pro celostátní redistribuci zdrojů. A lze oprávněně očekávat, že většina se k návrhu postaví kladně, tím spíše, že se ví, že regiony na severu fungují mnohem lépe a efektivněji než na jihu. Lombardie i Benátsko se navíc budou moci opřít o rozsáhlou autonomii, kterou ústava již dlouhá léta uznává regionům se zvláštním statutem, jako jsou Jižní Tyrolsko, Údolí Aosta, Furlansko, Sicílie a Sardinie. V Tyrolsku, Aostě a Furlansku autonomie měla také zaručit respektování místních národnostních menšin hovořících německy, francouzsky a slovinsky. A je třeba říci, že autonomie těmto regionům prospěla. Případ Sicílie je odlišný – oblasti byla uznána rozsáhlá autonomie, aby se ihned po válce zastavily separatistické tendence. Jenže místní politika využila autonomie k ochraně vlastních privilegií a korupce. Stačí uvést několik příkladů: region Sicílie zaměstnává více lesníků než všechny ostatní italské regiony dohromady. A kdo Sicílii navštívil, ví, že těch lesů není mnoho. Poslanci regionálního parlamentu vydělávají dvakrát tolik co poslanci národního parlamentu v Římě. A region vyplácí důchody dědicům poslanců z první legislativy z 50. let minulého století. Samozřejmě, že peníze pak nestačí a sicilští poslanci si v Římě vždy vynutí další subvence.

Referendum je poradní, nicméně Lombardie a Benátsko reprezentují společně 15 milionů osob žijících v nejbohatších oblastech země. S tím budou muset v Římě počítat. A pokud dojde k nové distribuci zdrojů, projeví se to i na situaci jižních oblastí, proto není divu, že v Itálii vývoj sporu mezi Barcelonou a Madridem sledují s velkým zájmem a trochou neklidu.

K tomu je třeba dodat další aspekt, který by si asi zasloužil samostatný článek: úpadek hlavního města Říma. Od zvolení nové primátorky Vittorie Raggiové z Hnutí 5 hvězd uplynulo 15 měsíců a situace se ještě zhoršila. Jeden příklad za všechny. Ministryně zdravotnictví Beatrice Lorenziniová 20. září doslova prohlásila, že v Římě „existuje závažný problém hygieny. Problémy s odvozem odpadků, špatná údržba parků, chodníků atd. přivedly do města rostoucí počet různých živočichů s nebezpečím epidemických nemocí“. Jak se vyjádřil filmový režisér a herec Carlo Verdone, „z Říma se stává město s typickými neduhy italského jihu“.

Migrace se mění

Ke světlejším barvám podzimu patří i to, že se prozatím podařilo zastavit příliv migrantů z Libye. Italští politikové nejsou o nic populárnější než politikové u nás. V současné době ale existuje výjimka – jmenuje se Marco Minniti (60), od prosince loňského roku ministr vnitra. Pochází z jihoitalské Kalábrie, za mlada byl členem IKS a v řadách Demokratické strany se vždy zabýval otázkami bezpečnosti a informačních služeb. To patrně charakterizovalo jeho přístup k problému migrantů, odlišný od předchůdců. „Koncem května jsem letěl na návštěvu do USA. Přišla ale zpráva, že se během dvou dní na Sicílii vylodilo 12 000 migrantů a vytvořila se kritická situace. Pochopil jsem, že kdyby podobný trend pokračoval, mohl by ohrozit demokracii v zemi. Vrátil jsem se okamžitě zpět,“ řekl Minniti v jednom z mála rozhovorů, které poskytl tisku. Do televize na rozdíl od ostatních politiků nechodí.

Minniti věděl, že s žádostmi o přerozdělování migrantů do jiných zemí Unie neuspěje, a neztrácel s nimi čas. Naopak nechal vypracovat kodex pravidel, jimiž se nevládní organizace zachraňující uprchlíky musejí řídit. Je známo, že některé organizace (například Lékaři bez hranic) pravidla nepřijaly, obvinily Itálii a ostatní země Unie z toho, že nahrávají libyjským ozbrojeným milicím, které se k uprchlíkům chovají nelidsky. Nicméně zásadní změnu způsobila dvě fakta: různé libyjské klany, které vydělávaly peníze na ilegálním převozu migrantů do Itálie, nyní naopak tento provoz brzdí a zastavují. Lékaři bez hranic, ale i některé americké a francouzské deníky napsaly, že právě Minniti zaplatil těmto klanům alespoň 5 milionů eur, aby převoz zastavily. Druhým faktem je dohoda s různými libyjskými kmeny žijícími na jižních hranicích země sousedících s africkými zeměmi na jih od Sahary. Ty začaly své hranice kontrolovat, a tak i na tomto místě se příliv uprchlíků značně změnil. Je jasné, že to v Libyi nikdo neudělal zadarmo a že podmínky, ve kterých migranti v uprchlických táborech žijí, jsou často nelidské. Faktem je, že příliv uprchlíků poklesl o více než 70 procent a že to současně vedlo k posílení přílivu do Španělska, a dokonce i do Rumunska.

„Situace migrantů v libyjských táborech je moje noční můra, tu situaci je třeba změnit, ale to nemůže udělat Itálie sama, musí do toho zasáhnout nejen EU, ale konečně i OSN,“ prohlásil v parlamentu Minniti a dodal, že „je třeba vytvořit podmínky v Africe, aby lidé nemuseli odcházet“.

Před volbami

To je ale dlouhodobá záležitost. Prozatím si Itálie oddechla, ale zůstává problém těch, kteří již v Itálii jsou. Přesný počet nikdo nezná, nicméně je to určitě přes 200 000 lidí. Zůstávají v Itálii, protože dostat se přes hranice do Francie, Švýcarska či Rakouska je stále obtížnější. A tak problém je nejen, kolik to stojí (podle odhadu to italské daňové poplatníky bude letos stát přes 4 miliardy eur), ale především, jak je integrovat. To je bez znalosti jazyka a zapojení do pracovního procesu téměř nemožné. K tomu se připojují případy krádeží, znásilnění, přepadů, kterým italská média na rozdíl od německých věnují velkou pozornost. Takže otázka migrantů bude společně s problémem nezaměstnanosti mladých hlavním hitem kampaně před jarními volbami v roce 2018.

Migrace je hlavním tématem politické kampaně Ligy Severu. Průzkumy veřejného mínění jí dávají okolo 15 procent hlasů, zatímco ve volbách v roce 2013 měla pouze tři procenta. Podobný postoj má i další pravicová strana Fratelli d'Italia (Italští bratři), která by měla dostat okolo pěti procent. Berlusconiho Forza Italia je sice opatrnější, ale i ona vyžaduje mnohem energičtější postoj vůči ilegální migraci. Celkově by italská pravice mohla dosáhnout okolo 35 procent hlasů. A co je ještě důležitější, podobně se k problému staví Hnutí 5 hvězd, kterému sondáže přisuzují 28–30 procent hlasů a které by ve volbách mohlo být na prvním místě.

A proto ve vládní Demokratické straně (také okolo 28 procent hlasů) sice potichu nazývají ministra Minnitiho „policajtem“, ale tolerují ho, protože vědí, že nálada obyvatelstva se vůči migrantům velmi zhoršila. Nakonec to musel přiznat i papež František, který stále hovořil o „otevřených branách bratrům migrantům“, ale pak uznal, „že přijetí migrantů může existovat pouze v míře snesitelnosti pro hostitelskou zemi“.

To je důvod, pro který Demokratická strana prozatím stáhla návrh zákona na automatické uznání italského občanství dětem migrantů, kteří se narodí v Itálii (tzv. ius soli). Uvědomila si, že v parlamentu by návrh neprošel, a navíc by konkurentům poskytl výbornou propagační zbraň.

V Itálii se tedy připravují volby, typicky místním paradoxem je, že se neví přesně, kdy (březen, duben, možná i květen 2018), ale především podle jakého zákona se bude volit. Návrh Mattea Renziho na změnu volebního zákona neprošel při referendu v roce 2016, a tak současně platný zákon vyšel z výroku Ústavního soudu. Hlasovalo by se čistě proporčním způsobem a bonus by dostal vítěz, který dosáhne 40 procent hlasů, to znamená nikdo. V praxi by to tedy znamenalo, že se vytvoří tři přibližně stejně zastoupené síly v parlamentu – 5 hvězd, Demokraté a Pravice by měli každý získat přibližně třetinu křesel. Znamenalo by to tedy obtížné jednání o ustavení nové vlády, politickou nestabilitu, a to by mohlo ohrozit zlepšenou hospodářskou situaci v zemi. Jenže je stále obtížnější nalézt jiné řešení. Každý z tří citovaných táborů by chtěl systém, který by ho nepoškodil. Ale uspokojit všechny nelze. A tak se nedá vyloučit, že Italové půjdou na jaře k volbám a nebudou vůbec vědět, kdo po nich zemi povede. Jak kdysi napsal Ennio Flaiano, autor několika scénářů Felliniho filmů: „Situace v Itálii je vážná, leč nikoliv seriózní.“

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích. Žije v Římě.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Světla a stíny italského podzimu

Jak dopadne referendum?

Migrace se mění

Před volbami

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu