Zdeněk Müller

Čím jménem?

#NotInMyName se jmenuje kampaň, kterou v září 2014 zahájila organizace Active Change Foundation. Britští muslimové jí chtěli odsoudit teroristické útoky islamistů a zdůraznit, že tzv. Islámský stát není reprezentantem jejich víry a jeho členové nejsou skutečnými muslimy. O rok později vyšel na serveru i-Dnes pod titulkem #Ano, mým jménem blog Hatema Berrezougy, Tunisana žijícího řadu let v ČR, který píše: dnešní terorismus má náboženství a je jím bohužel islám, a to, co se děje, se děje ve jménu všech muslimů. Berrezouga (vystudoval anglickou literaturu v Tunisku a italsko-francouzskou filologii na FF UP v Olomouci) klade radikalizaci islámu za vinu evropským imámům, placeným Saúdskou Arábií. Ti podle něj mohou svobodně šířit džihádistické myšlenky a interpretaci Koránu, vyzývající k násilí. Tento i další blogy vyvolaly diskuse na sociálních sítích. H. Berrezouga byl letos 19. srpna hostem internetové televize DVTV. O názor jsme požádali arabistu Z. Müllera.

-red-

Pan Berrezouga je moderní, liberální muslim, který má rozhled a rozumné názory. Velice patřičně upozorňuje na kritickou nevzdělanost a nepoučenost velké většiny muslimů v jejich vlastním náboženství a na následné dopady této skutečnosti. Správně poukazuje na rozmach formálních a povrchních projevů víry, jako jsou viditelná gesta v podobě vzhledu, odívání, ostentativně provozovaného modlení a vzájemné „kádrování“ až na krev jdoucí, kdo je a kdo není nebo se nechová jako opravdový muslim. Zélotský, integristický či totalitaristický sklon zužovat islám na binární pohled na lidi a svět nevychází podle H. B. z hluboké víry, naplněné duchovností, nýbrž naopak z povrchní víry „vyprázdněné z jakékoliv duchovnosti“.

„Islám je dnes jediným skutečně problematickým náboženstvím,“ tvrdí francouzsky píšící alžírský spisovatel Bu'alám Sansál (Boualem Sansal). Je autorem románu: 2084: la fin du monde, Paris 2015). Jde o antiutopickou fikci Orwellova stylu o veleříši Abistan, vybudované na ztrátě paměti a podvolení se jedinému bohu. Knihu uvádí výmluvné motto: „Náboženství snad vede k lásce k Bohu, ale když nesnáší člověka a nenávidí lidstvo, není nad něj nic silnějšího.“ Sansál soudí, že „expanzionismus islámu je větším nebezpečím než sama aktivita tzv. Islámského státu. Stáváme se svědky apokalyptického jevu, který spočívá v tom, že islám se mění v náboženství konvertitů. A jak známo, konvertité jsou vždy nejradikálnější.“

Na zhoubný vliv konvertitů k islámu upozorňuje silně i H. B. Hovoří o konvertitech jako historických a kulturních ignorantech se sklonem k sektářství a nevraživosti nejen k tomu, co pokládají za svět mimo islám, ale i k ostatním muslimům, které nepokládají za sobě rovné.

Rozhovor H. B. s panem Veselovským je vskutku dost důležitý k pochopení liberální tendence v islámu, byť jakkoliv menšinové, přesto důležité a hodné větší pozornosti, zejména u nás. Poznámka, která v rozhovoru padne, ve smyslu „média by nám (rozuměj: moderně uvažujícím muslimům) měla pomáhat, i když je logicky a pochopitelně více přitahují odporné projevy islámu“, by neměla zapadnout.

Text z blogu H. B. je hodný pozornosti pro svůj informační obsah. Zapadnout by neměl. Leč stavím si otazník, zda celý řetězec případů pomlouvání, osočování z odpadlictví a podlézání mocným nebo domnělým vlivným není spíše jen určitý kulturní projev arabského prostředí než alarmující doklad radikalizující se muslimskosti. Mluvím z osobní zkušenosti, která je dlouhá jen padesát let. K takovém tázání mě přiměla i jaksi mimoděk v blogu vyslovená invektiva „ignorantní beduíni“ adresovaná Saúdovcům ze strany autora. Za léta prožitá s Araby jsem měl vícekrát možnost narazit na to, že kupříkladu Syřané žárlili na Egypťany, nepokládali Severoafričany za dobré Araby, mimo jiné i proto, že jejich arabštině moc nerozuměli, a lidi z Arabského poloostrova brali za „nekulturní beduíny“, nemluvě o černých Afričanech, byť muslimech.

Finance sypané hojně ropnými monarchiemi v čele se Saúdskou Arábií do budování islámských center ve světě měly za sebou zcela jistě nějakou strategii. Možná původní záměr nebyl zcela podvratný. H. B. správně připomíná sektářstvím zavánějící rozptyl islámu v důsledku absence muslimskou většinou respektované institucionální struktury tohoto náboženství. Za existence autoritářských arabských režimů tuto absenci autority a kontroly náboženství obstarával stát formou ministerstev náboženství.

S emigrací muslimské populace do světa ovšem tento dohled nad nesektářským provozováním islámu v odlehlých komunitách mizí. Původní záměr islámských center ve světě mohl být tedy spojen s tímto cílem spíše než s šířením nějaké integristické, fundamentalistické, archaické formy víry. Jiná je otázka, co se následně z těchto islámských center stává. Tak jako mohl salafismus, silně archaická, rigidní a integraci do cizího prostředí zásadně nepřátelská forma provozování islámské víry (v některých případech i semeniště džihádismu), postupně okupovat některé mešity v západní Evropě, mohou tato i obdobně nesmiřitelné formy muslimství prosakovat do některých islámských center, původně deklarovaných jako centra islámské kultury.

Saúdská Arábie a ropné monarchie iniciovaly před čtyřiceti lety proces sunnitské „reislamizace shora“ jako reakci na islámskou revoluci v šíitském Íránu koncem 70. let dvacátého století. Byla to i reakce na oživení islámu v důsledku neúspěchu sociálně ekonomického modelu modernizace na bázi arabského nacionalismu se socialistickým a marxizujícím laděním v provedení autoritářských režimů. Opozice sáhla k tomu, co bylo pod zdánlivě sekulárně modernistickým povrchem stále živé, k islámským tradicím. Ve svém rozhovoru říká H. B. správně, že tyto tradice se dají interpretovat nejrůznějším způsobem, stačí najít šikovného „juristu“ a pak vůdce, který z teorie vytáhne mobilizační teze a sestaví chudobné mase srozumitelnou ideologii, nebo lépe utopii. Odtud vzešla tendence „islamizace zdola“, tendence, která vedle strategie saúdskoarabského ortodoxního, a tedy proti sektářským úchylkám zaměřeného sunnismu, dále motivovala zvýšené úsilí po financování „islamizace shora“.

Vedle globálně zaměřeného cíle měla saúdskoarabská strategie „islamizace shora“ rozměr regionální a místní, tedy zachování a udržení monarchie v podmínkách měnícího se světa. Saúdská Arábie a ropné monarchie negenerují zcela určitě žádné oslňující světlo určené k posilování osvíceného islámu. Z jedné strany jsou ovšem brány za stabilizační aktéry v regionu Blízkého a Středního východu, ačkoliv adjektivum stabilizační by se asi mohlo dát do uvozovek. Především kvůli oprávněným obavám, že nejde o aktéry se zcela čistým svědomím ve věci nejasných praktik „výpalného“ pro některé skupiny islámských radikálů. Ze strany druhé nejsou bohaté ropné monarchie zjevně nakloněny žádným islamistickým experimentům typu obnovy chalífátu nebo „islámského státu“. Nehodlají překročil ortodoxní schéma dělení moci mezi světským vladařem a muslimskými álimy a koncensus v tomto směru mezi nimi, což by mohlo vyvolat anarchii a kritickým způsobem zpochybnit zavedené státní formy. Lpění na tradicích, které prostupuje všemi vrstvami společnosti, je přitom jak stabilizačním prvkem, tak brzdou proti příliš prudkým snahám o sekularizační modernizaci. Ohled k tradicím, to je jev obecně silně přítomný ve většině muslimských společností a komunit, jak ostatně připomíná i H. B., a lze s ním tak či onak manipulovat, jak proti demokracii, tak proti integraci muslimů v moderním sekulárním světě.

(Titulek Listy.)

Blog H. Berrezougy: http://berrezouga.blog.idnes.cz

Rozhovor: https://video.aktualne.cz/dvtv/dvtv-19-8-2016

Zdeněk Müller (1947) je arabista.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Müller

Čím jménem?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu