Zdeněk Víšek

Tragédie v Černové v roce 1907

Tragické události, ke kterým došlo na podzim roku 1907 v obci Černová u Ružomberoku, kdy zde četníci usmrtili patnáct místních občanů, jsou na Slovensku po demokratických změnách v listopadu 1989 velmi často připomínány. Velké shromáždění se v této obci konalo například před deseti lety, kdy bylo za účasti tehdejšího slovenského prezidenta Gašparoviče vzpomenuto 100. výročí této tragédie. V České republice tyto události ovšem příliš známy nejsou, třebaže střelba do vesničanů v Černové měla tehdy v české veřejnosti – zvláště mezi politiky, umělci a intelektuály – značný ohlas.

Tragédie v Černové u nás časem upadla do zapomnění především proto, že zdejší rodák Andrej Hlinka (1864–1938), který byl jejím hlavním protagonistou, nikoliv ale přímým účastníkem, se po roce 1918 jako slovenský autonomistický politik nikdy netěšil v české společnosti přílišným sympatiím. Jeho politickou činnost za první republiky totiž mnoho českých politických stran vnímalo jako možné ohrožení nově vytvořeného státu.

Podobná situace panovala i po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy činnost Andreje Hlinky coby zakladatele „klerofašistické“ ľudové strany byla buď zcela zamlčována, nebo jednostranně hodnocena. Veřejné připomínání Hlinkových aktivit, které by jej ukazovaly také v jiném než záporném vyznění, nebylo za minulého politického režimu možné.

Určité negativní stereotypy v českém prostředí vůči A. Hlinkovi ale přetrvávaly ještě i v polistopadovém období, kdy v srpnu 1990 již zaniklý deník Svobodné slovo – nepochybně z neznalosti, nikoliv ze zlé vůle – informaci o konání vzpomínkové akce v Ružomberoku věnované A. Hlinkovi uvedl titulkem Vzpomínka na vraha.

Kdo byl Andrej Hlinka?

Andrej Hlinka se narodil 27. 9. 1864 v Černové. Absolvoval kněžský seminář a na kněze byl vysvěcen v roce 1889. Od poloviny 90. let 19. století by činný v Uhorské ľudové straně (Néppárt). Roku 1901 z ní však vystoupil, neboť opustila principy národnostní tolerance. Andrej Hlinka se pak stává představitelem katolického, tzv. „luďového“ křídla Slovenské národní strany. V letech 1906 a 1907–1910 byl z politických důvodů v Uhrách vězněn.Slovenská ľudová strana, která se stala jeho nejdůležitější politickou základnou, vzniká roku 1906, formálně byla založena ale až 29. 7. 1913 v Žilině. V čele strany stál A. Hlinka, jeho zástupcem byl F. Skyčák a tajemníkem strany F. Juriga.

V roce 1918 se Andrej Hlinka stal členem nově vytvořené Slovenské národní rady a byl signatářem Martinské deklarace, která se 30. 10. 1918 vyslovila pro státní jednotu Čechů a Slováků. Ještě v témže roce se podílel na aktivizaci činnosti Slovenské ľudové strany, jejímž předsedou byl opět zvolen.

Existenci ČSR Hlinka akceptoval, avšak již záhy po jejím vzniku si uvědomil, že postavení Slováků jako „mladšího bratra“ v novém státě nebude zcela rovnoprávné. Byl proto hlavní osobností delegace, která v srpnu 1919 odcestovala ze Slovenska na pařížskou mírovou konferenci, kde chtěla žádat o autonomii pro Slovensko. Tato jeho mise však nebyla úspěšná a po návratu byl Andrej Hlinka uvězněn (1919–1920).

Již od počátku vzniku ČSR proto Hlinka vystupoval proti centralizačním snahám československých vlád. V českých zemích byly proto jeho autonomistické postoje vnímány jako nacionalistické a separatistické, na Slovensku naopak jako národní a vlastenecké. V roce 1925 se jeho pravicově konzervativní strana přejmenovala na Hlinkovu slovenskú ľudovú stranu (HSĽS) a Hlinka byl do konce svého života jejím nezpochybnitelným lídrem a hlavním ideologem. V letech 1918 až 1938 byl vůdcem poslanecké frakce SĽS (a posléze HSĽS) v Národním shromáždění.

Československé republice za svého života zachovával Hlinka jakousi podmíněnou loajalitu a HSĽS se v letech 1927–1929 stala dokonce stranou vládní, avšak její požadavky na autonomii Slovenska představovaly vždy závažný problém pro samotnou existenci ČSR, neboť případné vyhlášení autonomie čeští i někteří slovenští politici chápali jako celkem reálnou předzvěst rozpadu československého státu. O síle rostoucího autonomistického hnutí se ostatně přesvědčil již roku 1933 premiér Jan Malypetr, který během Pribinových oslav v Nitře mohl promluvit až poté, co Hlinka uklidnil nespokojené zástupy svých početných stoupenců.

Andrej Hlinka zemřel 16. 8. 1938 v Ružomberoku, kde byl i pohřben. Od konce války ovšem není známo místo uložení jeho ostatků, jež byly rok po jeho smrti pohřbeny v nově vybudovaném mauzoleu v Ružomberoku.

Pochopitelně se nabízí otázka, jak by se vyvíjely politické postoje tohoto muže, kdyby se dožil vzniku Slovenského štátu, rozpoutání druhé světové války a především realizace tzv. konečného řešení židovské otázky. Odpověď na ni však znát nemůžeme.

Hodnocení osobnosti Andreje Hlinky slovenskou společnost rozděluje i v současné době, což se projevilo například v říjnu 2007, kdy Národní rada Slovenské republiky schválila zákon o zásluhách Andreje Hlinky, ale bez původně navrhovaného čestného označení „otec národa“, které prosazovali především poslanci vládní Slovenské národní strany.

Černovský kostel P. Marie Růžencové

Vraťme se však v historickém čase při líčení osudů Andreje Hlinky na počátek dvacátého století. V březnu 1905 byl 40letý Hlinka ustanoven farářem ve své rodné obci a kromě kněžské činnosti se zde věnoval i mnoha kulturním, vzdělávacím a společenským aktivitám. Z jeho popudu byla v Černové především zahájena stavba kostela Panny Marie Růžencové. Na její provedení byla vypsána veřejná sbírka, na niž přispěli i slovenští krajané v USA. Stavební projekt realizoval v novogotickém stylu architekt Milan Michal Harminec.

Základní kámen byl posvěcen 20. srpna 1906. Vysvěcení kostela se mělo konat v neděli 27. října 1907, k tomu však již z tragicky známých důvodů nedošlo a kostel Hlinka posvětil o tři roky později – 29. 6. 1910.

Střelba v Černové

Nejvýznamnější, ale také nejsmutnější historickou událostí v Černové byla krvavá srážka místních občanů s uherským četnictvem 27. října 1907 během protestů proti vysvěcení kostela, které měl provést místo rodáka Hlinky maďarsky hovořící slovenský kněz Martin Pazúrik.

Hlinka v té době měl zakázáno vykonávat kněžskou činnost, neboť ho jako jednoho z nejagilnějších představitelů Slovenské národní strany i z důvodu agitace při volbách do uherského parlamentu ve prospěch lékaře a budoucího významného politika Vavra Šrobára roku 1906 biskup Sándor Párvy, který byl znám jako horlivý maďarizátor, suspendoval a zakázal mu vykonávat náboženské obřady.

Uherská církevní a světská vrchnost se tehdy rozhodla jednat proti vůli obyvatel Černové. Svěcením kostela byl proto pověřen již zmíněný farář z Liskové M. Pazúrik. Občané Černové se ale tehdy postavili na odpor, a proto vydal velitel četníků bez varování rozkaz střílet do protestujících. Průběh tragédie popsal slovenský publicista Matúš Damko:

V nedeľu 27. 10. 1907 boli u Pazúrika dvaja Černovčania, ktorí ho žiadali, aby do Černovej nechodil. O 9. hod. prišiel na faru k ružomberskému administrátorovi Jozefovi Fischerovi sám hlavný slúžny Andaházy a prosil ho, aby do Černovej nešiel. Napriek tomu o 10. hod. hrkotali do Černovej dva kočiare, v prvom sedel slúžny Zoltán Pereszlény, rodený Maďar, hajdúch Jozef Veverica a priateľ slúžneho Ján Buzy. V druhom koči sedel dekan Pazúrik, Jozef Fischer, katechéta Izidor Kalocsai a ludrovský administrátor František Hanzélyi. Likavský farár Pazúrik išiel trochu neskôr, ale keď sa dozvedel, čo sa v Černovej robí, vrátil sa naspäť. Ulička, v ktorej sa nachádza škola, je veľmi tesná a ľudí v nej bolo okolo 400. Keď sa kočiare približovali, vítali ich výkriky: „Nechceme vás! Preč odtiaľto!“

Kočiš slúžneho zastavoval, keď videl, že ďalej sa medzi ľudí ísť nedá. Ale vedľa sediaci hajdúch vzal bič a šľahal do koní i do hláv zhromaždených ľudí. Jozef Demko chytil kone za uzdu a pokúsil sa ich zastaviť. Sotva po tomto pokuse vydal veliteľ žandárov Ján Ladiczky rozkaz strieľať. Žandári, ktorí stáli po oboch stranách uličky, vypálili po štyri razy.

Výsledek ozbrojeného zásahu četníků byl velmi tragický. Devět osob bylo na místě zastřeleno, dalších šest později svým zraněním podlehlo. Deset lidí bylo zraněno těžce a šedesát lehce.

Zasahující četníci ovšem nebyli občané maďarské národnosti, nýbrž z Liptova pocházející Slováci. Politická a morální odpovědnost uherského státu za tento zločin byla však nesporná. Nikdo z četníků nebyl potrestán, zatímco počátkem března 1908 bylo 38 Černovanů odsouzeno za „násilí proti úřadům a proti soukromým osobám“ k žaláři v trvání od šesti měsíců do tří let. Celkový součet délky odnětí svobody pro všechny odsouzené dosáhl 36 let.

Ohlas Černové

Ohlas této události vyvolal vlnu solidarity se Slováky především v českých zemích, ale zviditelnil slovenský národ prostřednictvím amerických Slováků také v USA a obrátil pozornost evropské veřejnosti k nespravedlivé národnostní politice v Uhersku.

Proti násilí v Černové protestovali při zasedání Říšské rady ve Vídni na sklonku října 1907 čeští poslanci nejrůznější politické orientace – sociální demokrat František Modráček, katolík Mořic Hruban, mladočech Karel Kramář, realista T. G. Masaryk a agrárník Isidor Zahradník. Jednotlivci, spolky i politické strany pořádali ve prospěch obětí finanční sbírky. Svůj hlas proti útlaku Slováků pozvedli také básníci Svatopluk Čech, Viktor Dyk a Adolf Heyduk. Český tisk přinášel kritické reportáže s výmluvnými titulky: V Uhrách světí kostely lidskou krví a Církev s četnickou puškou.

Značný ohlas mezi českou veřejností měla ale především přednášková činnost Andreje Hlinky, který v době černovské tragédie pobýval na Moravě a v Čechách. O jejím průběhu historik František Kolář uvedl:

Vše však překonaly manifestace, které se konaly v českých zemích, kde byl právě v těchto dnech na přednáškovém turné Andrej Hlinka. Proslovenské nadšení vyvrcholilo zvláště při jeho návštěvě Prahy. Hned po příjezdu ráno 1. listopadu sloužil mši u sv. Ludmily na Vinohradech, byl přijat pražským primátorem, večer v Národním divadle sledoval z císařské lóže představení Jiráskovy Lucerny. Všude ho provázel jásot, potlesk, ba cestou z divadla čeští studenti vypřáhli koně a sami kočár s Hlinkou odtáhli do hotelu.

Proti útisku Slováků vystoupili nejenom čeští vzdělanci, ale i významní evropští intelektuálové – například anglický historik Robert Wiliam Seton-Watson a francouzský slavista Ernest Denis.

Björnstjerne Björnson na obranu Slováků

Největší ohlas mezi evropskou veřejností měl ovšem protest norského dramatika a prozaika Björnstjerne Björnsona (1832–1910), nositele Nobelovy ceny za literaturu, který proti národnostnímu útisku v Uhrách protestoval již před tragickými událostmi v Černové, když v září 1907 o poměrech na Slovensku v stati Mír a přátelé míru v mnichovském časopise März napsal:

Najhorlivejší, čo sa týka mierovej práce, sú Maďari. Sú vôbec veľmi príčinliví, keď ide o humanitu a spravodlivosť. Doma však utlačujú tri milióny Slovákov. Zakazujú im, aby hovorili rečou svojich predkov, svojej duše. Zosmiešňujú ich lásku k historickým pamiatkam. Zatvárajú múzeá, zabavujú prostriedky, ktoré Slovákov spájajú so životom predkov. Vyháňajú ich z parlamentu, pričom im nadávajú do „svíň“, zhadzujú ich zo schodov, urážajú v novinách. Hybnou silou tohto prenasledovania je minister školstva, bojovník za kresťanstvo. Volá sa gróf Apponyi a je to ten najvýrečnejší rečník na všetkých medzinárodných mierových zhromaždeniach.

O tragédii v Černové, k níž došlo o několik týdnů později, Björnson pak napsal článek Najväčšie priemyselné odvetvie Uhorska, kde – mimo jiné – uvedl:

Maďarskí kňazi, maďarská polícia a maďarské guľky vysvätili slovenský kostol pod dohľadom svojho patróna, ušľachtilého Maďara, grófa Apponyiho...

Dále upozornil na skutečnost, že maďarští učitelé knihou a bičom, zákonom a zbraňou zavádzajú všade maďarčinu. Dôvod, prečo sa Maďari musia takto správať, je veľmi jednoduchý: Nie je ich dosť. Sú menšinou vo svojej vlastnej krajine. Nereprodukujú sa dosť rýchlo.

Tento závažný Björnsenův text zveřejnila – kromě některých evropských listů – i slovenská periodika, například Národné noviny a Slovenský týždenník. Björnsenovo vystoupení, které mělo širokou publicitu, upozornilo evropskou veřejnost na tragický osud Slováků v Uhrách, avšak nepříznivou situaci slovenského národa v dané chvíli změnit nemohlo.

Osobnost B. Björnsona se na Slovensku dosud těší značné úctě. Jeho jméno nesou ulice v Černové, v Bratislavě, v Liptovském Mikuláši a v Prievidzi. V Ružomberku stojící Björnsenův dům je sídlem osmi kulturně-společenských organizací a institucí.

U příležitosti 100. výročí úmrtí tohoto norského bojovníka za práva malých národů byla v říjnu 2010 na Bratislavském hradě otevřena výstava Tribute to Björnson – Pocta Björnsonovi. Tuto výstavu tehdy navštívil také norský král Harald V. během své návštěvy Slovenska.

Andrej Hlinka o Černové 1937

Význam událostí v Černové, které pomáhaly vytvářet novodobou slovenskou politickou identitu, připomněl Andrej Hlinka s odstupem třiceti let v listě Slovák 27. 10. 1937:

Pripomíname si význam Černovej v dejinách nášho národa a vďaku vzdávame Bohu, že dal trpieť, ale zhynúť nie slovenskej rodine. Černová zobudila svedomie celej civilizovanej Európy. Vedela stvoriť Scota Viatora, ktorému dnes odhaľujeme pamätnú tabuľu v Ružomberku, a v mnohom prispela aj k vybudovaniu Československej republiky.

Masakra černovská zúrodnila Slovensko. Vydobyla rodu slobodu a uznanie na celom svete. Dňa 27. tohto mesiaca slávime jej 30ročné jubileum.

Zabudli sme na žandárske bajonety a guľky. Zabudli sme i na maďarské žaláre. Ale na černovskú masakru a na černovský heroizmus nezabudneme nikdy. Bratia a sestry, Černovú oslávte všade!

Černová dnes

Pomník patnácti obětem střelby uherských četníků byl odhalen v Černové roku 1932 – za účasti Andreje Hlinky a dalších 6000 lidí. V Černové, která je místní součástí Ružomberoku, je dodnes vzpomínka na události, ke kterým zde došlo právě před 110 lety, velmi živá. Kromě tohoto pomníku v obci nalezneme také další připomínky dávných tragických událostí – Björnsonovu ulici, ulici Černovských martýrov a pamětní desku v místě střelby. V obci se nachází rovněž rodný domek Andreje Hlinky. Místní škola i zdejší hlavní ulice nesou jeho jméno. Výročí událostí 27. 10. 1907 je na Slovensku připomínáno jako památný Den černovskej tragédie.

Informační zdroje:

Kolář František, Krvavý incident v Černové, Lidové noviny 8. 11. 1997; Kováč Dušan, Dějiny Slovenska, Praha 1998; Kružliak Imrich, Před sto lety se Černová koupala v krvi,

Lidové noviny 26. 10. 2007; Šedivý Ivan, Černová, 27. 10. 1907, Slovo 27. 10. 1997; Demko Matúš, https://blog.postoj.sk/8053/zahodena-norska-sanca 29. 10. 2010; Hoem Edvard, Björnson a Slováci. Björnsonova vízia Európy a Norsko v dnešnej Európe, http://www.casopis-tvorba.sk/t122b_text.htm.

Zdeněk Víšek

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Tragédie v Černové v roce 1907

Kdo byl Andrej Hlinka?

Černovský kostel P. Marie Růžencové

Střelba v Černové

Ohlas Černové

Björnstjerne Björnson na obranu Slováků

Andrej Hlinka o Černové 1937

Černová dnes

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu