Michal Ježek

T. G. M. na vlnách rozhlasu

Prezident Osvoboditel, zakladatel demokratického československého státu i tatíček, jak mu familiárně přezdívali legionáři. Před osmdesáti lety zemřel muž, který se stal zaživa legendou. Tím spíš je dnes Tomáš Garrigue Masaryk postavou, která jako by ani nebyla z tohoto světa. Postavou s železnou vůlí, vědeckou systematičností a vizí, kterou byl schopen prosazovat s mimořádnou důkladností až do sklonku života. Způsob, kterým si národního hrdinu můžeme ztělesnit, nabízí Archiv Českého rozhlasu.

Když v roce 1929 realizovala Československá akademie věd projekt, jehož cílem bylo natočit hlasy významných osobností první republiky, zcela nepochopitelně vynechala její živoucí symbol. Autentický hlas Tomáše Masaryka tak nabízely pouze Filmové týdeníky nebo depozitáře Československého rozhlasu. Platilo a platí, že nahrávek s „tatíčkovým“ hlasem bylo a je málo. A platí, že Český rozhlas uchovává ve své audio-pokladnici hned čtyři, z toho jednu v angličtině.

„Vítejte. Zahájil jsem desítileté oslavy republiky s legionáři, a teď jste vy, děti, druzí v řadě oslavovatelů... Promluvme si tedy vážné slovíčko,“ začíná Masaryk svoji řeč k nejmladším ročníkům den před očekávaným výročím. Nahrávka, kterou pořídila firma His Master's Voice, nabízí nejstarší Masarykův dochovaný hlas vůbec. Obsah projevu působí z dnešního pohledu lehce komicky, stvrzuje ale skutečnost, že T. G. M. nebyl jen první politickou autoritou, protože mnohým občanům nezkušené demokracie ztělesňoval i laskavého otce, v tomto případě vlastně spíš starostlivého dědečka. Svoje přání dětem, aby byly dlouho zdravé, doprovází konkrétními radami řka: „Pečujte o čistotu svého těla, nebojte se vody, myjte se s chutí, koupejte se a plavte, pohybujte se čile na čerstvém vzduchu a dejte se ohřávat sluníčkem,“ pronáší za veselého pozdvižení. V závěru neopomene zdůraznit své humanistické krédo: všichni lidé jsou si rovni v práci, pokud k ní přistupují poctivě. „Dobrý dělník není méně hodný než dobrý prezident,“ uzavírá.

Zatímco tón projevu dětem je přirozeně odlehčený, jaksi státnicko-rodičovský, druhá z unikátních nahrávek Masarykova hlasu, natočená Československým rozhlasem, už plně dokládá řečníkovu státnickou noblesu. V narozeninový den 28. října 1928 akcentuje prezident mezinárodní okolnosti obnovy státu. „Avšak nechci dnes vzpomínat světové války. (...) Dnes si máme ujasnit, co jsme po válce vykonali již sami, máme zúčtovat se sebou, zpytovat svědomí a rozhodnout se k další práci,“ připomíná v projevu, který rozhlas vysílal živě, jako obvykle.

Vitální i slábnoucí člověk z masa a krve

Jeho slova prozrazují, že profesor sociologie, filozof i státník v jedné osobě vnímal společenské dění v mimořádně širokých souvislostech dějinných procesů, které ale dovedl srozumitelně formulovat – nejen v intelektuálně luxusním formátu odborné knihy, ale i na ploše necelých třinácti minut slavnostní veřejné řeči. Odboj za samostatný stát v ní charakterizuje jako součást všeobecného zápasu „o lepší, svobodnější, demokratičtější řád světa“. Z perspektivy média jde v podstatě o temperamentní rozhlasovou přednášku, která analyzuje, co odlišuje monarchii od demokracie, která je Masarykovi zárukou nejlepší možné metody soukromého i veřejného života. Ačkoli následující slova o duchovním a mravním smyslu národa pronáší T. G. M. s nápadným patosem, samotnou tečku formuluje zcela jednoduše a dalo by se říct, že tak obyčejně, jako by stále mluvil k dětem. „Demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidi.“

Díky zvukovému dědictví, které uchovává rozhlasový archiv, se můžeme s T. G. M. setkat jako s mužem, který je ještě ve svých sedmasedmdesáti letech plný odhodlání a energie, jež ho neopouští ani o tři a půl roku později, v únoru 1932, kdy díky Columbia Corporation adresuje svůj anglický pozdrav americkému národu, a to v den narození prvního amerického prezidenta George Washingtona. Právě Spojené státy americké, bez jejichž souhlasu by samostatné Československo nejspíš nemělo šanci vzniknout, se staly Masarykovi příkladem strukturně vyspělé demokracie, která zároveň těží z odpovědnosti aktivního občana. George Washington pak vzorem demokratického státníka. „Učil jsem se od Ameriky, protože mám rád tuto zemi,“ přiznává T. G. M. lakonicky.

Poslední nahrávka s autentickým hlasem T. G. M. v rozhlasovém archivu pochází z 24. května 1934 a jde o poslední Masarykovu prezidentskou přísahu, kterou pronesl poté, co ho Národní shromáždění již po čtvrté zvolilo do čela republiky. Několik slov je natolik sugestivních, že možná otřese představou těch, kdo mají ze školních let v mysli vyrytý obraz věčně vitálního prezidenta až nadzemských osobnostních rysů. Když čtyřiaosmdesátiletý muž slibuje „na svou čest a na svědomí,“ že bude „dbáti blaha republiky a lidu“, je už zjevné, že jeho pověstná vitalita vzala za své. Na druhou stranu máme jako posluchači možnost dotvořit svoji představu o legendární postavě tak, aby nabyla tělesných proporcí. Můžeme si představit Masaryka na sklonku života, člověka z masa a krve, kterému právě v čase, kdy politické klima Evropy začíná houstnout, rychle docházejí síly. Rozhlas tu svědčí o unaveném, nemocném starém muži, který má v několika momentech problém slib vůbec vyslovit, a ačkoli jeho dikce stále prozrazuje pevnost a rozhodnost, hlas je již roztřesený a slabý. Tomáš Garrigue Masaryk svůj stav ostatně rozpoznává a o půl roku později se rozhodne svůj životní projekt předat. Čtrnáctého září 1937 pak umírá.

Pohledy ze soukromí

V Archivu ČRo se ale zachovaly také nahrávky lidí, kteří mnohostrannou osobnost jednoho z historicky největších Čechů vykreslují z perspektivy pozoruhodných detailů. Ať už se jedná o členy rodiny nebo pamětníky, kteří s ním přišli do poloformálního styku – dohromady nabízejí cenné pohledy tam, kam z učebnic dějepisu zpravidla nevidíme.

O T. G. M. je známo, že byl jako univerzitní profesor a plodný autor odborné literatury milovníkem knih. Spisovatel Karel Čapek ve svých Hovorech s T. G. M. píše, že prezident četl knihy s tužkou ruce – zapisoval si prý okamžitě psychologické postřehy a polemiky s daným textem. Ostatně jeho hradní knihovna byla zároveň jeho pracovnou – komfortně zařízena, police na knihy vyrobeny z mahagonového dřeva, pracovní stůl o rozměrech dva krát tři metry. Asi nepřekvapí, že knihovna jako celek odrážela to, co bylo vlastní prezidentově povaze – totiž řád. Svědčí o tom rozhlasová reportáž z Pražského hradu z první půlky 30. let. „Knihovna pana prezidenta je rozdělena (...) v podstatě stejně jako dělí Masarykova Konkrétní logika jednotlivé vědy,“ provádí posluchače osobní knihovník. Podle Oskara Josefa Odstrčila obsahuje přes tři sta oddílů a pododdílů a knihy jsou seřazeny podle plánu, který sestavil a dokonale ovládá jejich uživatel. „Ví o každé knize, a potřebuje-li některou, tak si pro ni sám dojde,“ dodává Odstrčil s tím, že mu k tomu slouží i malé dřevěné schůdky.

Ve své pracovně Masaryk zároveň přijímal některé audience, a přestože byla jeho osobní knihovna bohatě zařízena, nevystačil si s ní. Kromě sociologie se do hloubky zabýval dějinami, psychologií, básnictvím a celou řadou dalších oborů. Často proto navštěvoval univerzitní knihovnu v pražském Klementinu. V rozhlasovém archivu si o tom můžeme poslechnout vzpomínku z roku 1937 – hovoří v ní vrátný této knihovny, jakýsi pan Tulach. „Pán profesor chodíval do čítárny velmi často. Pravidelně buď před svou přednáškou, kterou měl také v Klementinu, nebo po ní. (...) Pamatuji se, že vždy hovořil se mnou s úsměvem a byl velmi přívětivý a nikdy nejednal se mnou jako se sluhou,“ líčí Tulach v rozhovoru, který Československý rozhlas vysílal pod názvem Jak jsem nosil knihy profesoru Masarykovi.

Pokud skočíme v čase o deset let dopředu – najdeme na archivních pásech vzpomínku Masarykova syna Jana. V roce 1947 tu hovoří jako ministr zahraničí, ale ne o politice – přibližuje náturu svého otce a atmosféru jejich domova. „U nás při obědním a večerním stole se diskutovalo o všem. Když jsme se, jak se říká, do nějaké diskuse zarajtovali, tu otec řekl krátce, tož to ne, a dodal, Jano, dojdi pro Ottův naučný slovník,“ líčí patrně nejslavnější z pěti sourozenců nedlouho před svou tragickou smrtí. Mimochodem, zrod zmíněné české encyklopedie, sto let nejrozsáhlejší, inicioval právě T. G. M.

Jan Masaryk vykresluje obraz svého otce jako muže, který navzdory státnickým povinnostem neztratil empatii vůči normálním lidem. Připomíná, že Masaryk už jako profesor a později jako prezident musel trávit spoustu času v komplikovaných vědeckých rozhovorech, ale když ho přišli navštívit školáci, stal se takříkajíc jedním z nich a dovedl s nimi mluvit se stejnou úctou jako se světově významnými spisovateli a mysliteli. „Jak to již někdy u velkých lidí bývá, stal se Masaryk už dnes jakousi mytickou postavou, ale chci vás (...) ujistit, že to byl člověk nadobyčej lidský, který se rád smál a který si hluboce vážil těch, o kterých se tu a tam mluví jako o malých českých lidech,“ podotýká syn.

Z rozhlasových zvuků nám tak vyvstává obraz muže, který si byl vědom své mimořádné odpovědnosti, svoji mysl upínal v dál, ale neztrácel šarm díky tomu, že dovedl žít tady a teď mezi reálnými problémy a starostmi. „Otec říkával, že je o mnoho lehčí napsat filozofickou knihu než vychovat osm dětí, když táta ve fabrice málo vydělává,“ uzavírá Jan.

Michal Ježek (1989) je archivářem Archivu Českého rozhlasu.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Michal Ježek

T. G. M. na vlnách rozhlasu

Vitální i slábnoucí člověk z masa a krve

Pohledy ze soukromí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu