Josef Kuthan

Naši intelektuálové v zajetí svých terminologií

Často se setkávám s opakovaným tvrzením o názorovém rozdělování české společnosti. Pokusil bych se proto upozornit na některé příčiny tohoto stavu alespoň uvnitř naší intelektuální komunity a vyjádřit čistě osobní pohled na tuto situaci.

Rozmanitosti přírodních jevů mne vždy upoutávaly, podstatnou část svého života jsem učil studenty chemii a věnoval se experimentálnímu i teoretickému výzkumu. Pokud jde o humanitní vědy, zůstal jsem vždy pouze laikem a jejich vděčným sledovatelem. Individualismus nebyl nikdy mým šálkem čaje a vždy mne zajímaly společenské aktivity slibující spravedlivější uspořádání poválečného života našich občanů. Patřím tak k té části právě mizející generace označované někdy jako „staří chaoti“ (Jan Keller), která prošla očistcem svých omylů v marné snaze rychle a zjednodušeně napravovat historicky vzniklé neduhy našeho státu.

Odkojen způsobem myšlení v exaktních vědách nenacházím vždy společnou řeč s některými kolegy z oblasti společenských (humanitních) věd, protože nejsem často schopen stačit dynamice změn terminologie i fenomenologie v jejich oborech. V přírodních vědách se obvykle nevedou příliš dlouhé terminologické spory. Po jejich odeznění se dohodnuté termíny alespoň dočasně přijímají a všemi používají bez ohledu na předchozí spory. Nepanují zde proto trvalé názorové bariéry, aby například lékař nerozuměl názorům biologa, optik nesouhlasil s pozorováním astronoma a chemik neakceptoval vysvětlení od jaderného fyzika.

Fenomén svobody

Někteří publicisté proklamují termín svoboda jako morálně nejvyšší hodnotu naší soudobé společnosti, aniž jeho skutečný obsah opírají o všeobecně přijímaný základ. Velký rozdíl spatřuji například mezi svobodou slova a svobodou činu. Nejlacinější je definovat svobodu slova. Nikdo mi nebude bránit veřejně vyslovit jakýkoliv názor, ale prostý rozum mi velí, že i zde musí existovat jisté meze, i když se na nich třeba všichni asi nikdy neshodnou.

Exaktní vědy jsou v tomto ohledu mnohem tolerantnější, i když se to týká jejich vnitřní fenomenologie. Významný badatel v oboru katalýzy a nositel Nobelovy ceny za chemii Wilhelm Ostwald celý život tvrdil, že atomy neexistují. Nikdo z vědců ho v jeho názoru ani bádání tehdy neomezoval, přestože s ním naprostá většina vědecké komunity nesouhlasila, a on sám prý až nedlouho před svým úmrtím rezignoval. Menší tolerance ale bývá v otázkách společenskovědních, kdy například podpora krajních pravicových a levicových ideologií je v některých státech považována za trestný čin, což je paradoxně zdůvodňováno ochranou svobody. Shodou okolností významný německý teoretik a nositel Nobelovy ceny za fyziku Werner Heisenberg nechvalně poznamenal svoji životní cestu podporou projektu atomového reaktoru a A-bomby v nacistickém Německu. Jeho jméno ani princip neurčitosti nezmizely proto z učebnic fyziky, neboť objektivní věda není založena na subjektivních názorech jejích nositelů.

Vně vědecké komunity tomu tak ale téměř nikdy není. Studená válka zasahovala do životních osudů mnoha přírodovědců i umělců často ne podle toho, na které straně „barikády“ působili, ale podle jejich skutečných nebo jen předpokládaných ideových názorů. V prvé vlně vzedmutí studenoválečných konfrontací byli nuceni opouštět Spojené státy, pokud americkou svobodu „ochraňoval“ vlivný senátor Joseph McCarthy se svými spřízněnci. V druhé převládající vlně, zejména po osmašedesátém roce, pak mnohé přírodovědce i umělce vyhnal opačným směrem svérázný výklad „socialistické svobody“ v podání sovětského vůdce Leonida Iljiče Brežněva a jeho druhů ve stranickém politbyru. Ani devětaosmdesátý rok nepřinesl všem intelektuálům úplnou a bezmeznou svobodu. Někteří opět odcházeli z vysokých škol a akademie věd, tentokrát jako „zastánci minulého režimu“, třeba do penze nebo do zahraničí, jiní se opačnou cestou vraceli na jejich místa často už ve věku důchodovém. Společenská atmosféra u nás varovala badatele, aby své ideologické názory raději veřejně neprojevovali. Nevidím, že by tato přechodná etapa vývoje byla již za námi, i pokud bych ji smířlivěji označoval ještě jako postpravdivou (Jiří Přibáň).

Dělit státy na „svobodné“ a „nesvobodné“ (neboli totalitní) je z mého pohledu již svou podstatou a s přihlédnutím k výše uvedeným zkušenostem anachronismem. Každá společnost si rozsah „své“ svobody mocensky hlídá účelově přijímanými zákony. Některá tvrději, jiná „liberálněji“, ale žádná na tuto svou mocenskou výsadu ve vlastním existenčním zájmu nemůže rezignovat.

Fenomény realita a idea

Při posuzování společenských poměrů mne vždy zajímal vtah reality a ideje, například při úsilí zkoumat a pochopit vesmír či pozemský život ve vztahu k existenci lidstva. Na rozdíl od zastánců čistého duchovna jako zvláštní kategorie nejsem schopen tento fenomén chápat jako jev zcela nezávislý na realitě. Při pohledu na prvou entitu se nemohu vyhnout jejímu dialektickému vztahu k té druhé jako jejímu protipólu a vice versa. To nevylučuje, že právě spekulace či ideje, jako výlučné produkty činnosti mozku (lidského), bývají často podnětem k poznání a ovlivňování objektivně existujícího prostředí (reality), ve kterém se pozemský biologický život a tím i lidská společnost nacházejí. Za realitu mohu považovat pak jen historickou pravdu, přesněji vědeckými metodami ověřený stav a chování společnosti v daném místě a čase. Spekulativní úvahy operující s výrazy postpravda, posthistorie a postpolitika (Dita Malečková, Ondřej Slačálek) zůstávají mimo obzor srozumitelnosti mých úvah. Za jednu ze skutečně pravdivých realit považuji právě existující formu státu.

Jako přírodovědec mohu jen na základě respektu k sociologicky, ekonomicky a politologicky prokazatelným faktům akceptovat, do jaké míry soudobá státní forma České republiky vytváří životní podmínky pro jednotlivé vrstvy obyvatel. Teprve při vlastním posuzování opodstatněnosti tohoto stavu a možností jeho změn se nevyhnu určitým zjednodušeným pohledům. Záleží především na mé individuální schopnosti poznávat a akceptovat i dílčí rysy dané společenské reality. Souhlasím se stanoviskem Václava Bělohradského, že „i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní“. Prostě vše, co vzniká jen jako světový názor člověka (ateismus, teismus, deismus, agnosticismus, materialismus, idealismus) a nemá prokazatelně na člověku nezávislý původ v přírodě (vesmíru), bych měl posuzovat z hlediska reality ostražitě. Mohu tak docházet jen k časově a účelově omezeným interpretacím (despocie, feudalismus, monarchismus, kapitalismus, liberalismus, konzervatismus, fašismus, socialismus, komunismus, kolektivismus, individualismus apod.) zobrazujícím pouze ideje limitované právě dosaženým stupněm lidského poznání skutečné reality.

Fenomén společenského systému

Mám často nejistotu, zda je obecně akceptována logická souvislost systému (společenského) a demokracie jako jedné z forem jeho řízení (vládnutí). V přírodních vědách bývají různé systémy jednoznačně definovány a mohu je téměř každému zájemci obvykle bez velkých obtíží vysvětlit jako soubory určitých typických prvků (entit) a vztahů mezi nimi, někdy dokonce vhodnými matematickými prostředky. Ve svém dopise sjezdu České strany sociálně demokratické v roce 2013 uvádí například Václav Bělohradský, že někdy „je třeba volit mezi demokracií a systémem“. Toto stanovisko mohu chápat jen tak, že oba tyto pojmy vyjadřují dvě nezávislé alternativy. To by ale odporovalo výchozímu předpokladu, že demokracie je jen jednou z možných způsobů řízení (proměnných veličin) společenského systému (základní funkce), a nelze proto oba tyto pojmy oddělovat. Přečetl jsem si i jiný názor politologa Jiřího Peheho, že bývalý americký prezident Barack Obama usiloval o změnu systému, ale nikoliv o konec kapitalismu. Vše by tedy mělo nastat jen uvnitř tohoto společenského systému obměnou jedné nebo více jeho proměnných. Všichni zmínění autoři tedy ve svých politologických úvahách zřejmě nepoužívají shodnou terminologii.

Také v případě zásadní a náhlé změny daného společenského systému se setkávám s odlišnou subjektivně ovlivňovanou terminologií. Pokud jsou důsledky takové změny pokládány za pozitivní, je označována jako revoluce, v případě opačném prostě jako puč. Exaktní vědy takový vliv posuzovatele na označení objektivně prokázaného jevu nepřipouštějí.

Společenský systém jako realitu jsem tedy schopen chápat jen jako historicky doložený soubor typických sociologických, ekonomických a politologických znaků dané společnosti, například právě soudobý kapitalismus. Za jeden z možných vztahů mezi jeho politologickými znaky mohu pak považovat také demokracii a posuzovat, v jakém rozsahu se v konkrétní zemi a v dané době uplatňuje. Stěží mohu ale najít stát, ve kterém by nebyly také uplatňovány nedemokratické vztahy, například u ozbrojených a bezpečnostních složek nebo při vnitřním řízení státních institucí. Příčí se to proto běžnému schematismu dělit státy na „demokratické“ a „nedemokratické“, takže v nich mohu posuzovat jen rozsah znaků demokracie, a kterých společenských vrstev, složek státní struktury, politických stran a dalších občanských iniciativ se týká.

Fenomén kapitalismu

Jako jiný příklad vztahu realita-idea bych mohl uvést souvislost práce a kapitálu, který v pionýrském období politické ekonomie podle dostupných informací asi nejlépe analyzoval Karl Marx. Důsledky produktivního pracovního procesu jsou ale dle mého soudu vždy hodnoty v podstatě hmotnostního charakteru. Vnímají je tak soudobé fyzikální, chemické, biologické i aplikované technické vědy, neboť i pohybové a energetické jevy jsou nemyslitelné bez souvisejících hmotností. Také výlučně teoretické vědy mají obvykle konečný cíl v nacházení a výkladu odpovídajících exaktních resp. hmatatelných charakteristik. Naproti tomu pojem kapitál mohu z přírodovědného hlediska chápat jen jako pomocnou ideu bez hmotnostního obsahu, jako snahu vyjádřit nějakou obecnou ekonomickou vlastnost zobrazující a zobecňující důsledky pracovního procesu ve prospěch rozvoje a prosperity určitého typu společnosti, v tomto případě kapitalismu. Respektuji kvalifikovanost ekonomů, aby spekulativní formulací i analýzou pro mne fiktivního pojmu kapitál nacházeli způsoby k jeho využití v organizaci výrobních sil uvnitř tohoto společenského systému.

Sledoval jsem, jak někteří intelektuálové přehlížející skutečnou realitu vkládali do našeho polistopadového vývoje naději, že od systému minulého režimu bude možné směřovat přímo k společenskému systému s lepšími mezilidskými vztahy založenými na „pravdě a lásce“. Osvědčený pojem kapitál byl pro ně patrně příliš drsným k tomu, aby vyjadřoval nastolování „čistých“ soukromovlastnických majetkových vztahů. Všiml jsem si, že Václav Havel se dlouho zdráhal používat pojem kapitalismus pro vznikající polistopadový systém. Nakonec se tomuto pojmu musel v důsledku objektivního vývoje mezinárodních ekonomických a politických vztahů podvolit.

Znaky společenských systémů

K jinému případu nadřazenosti reality nad idejemi mohu dojít při porovnávání minulého a současného společenského systému v České republice. Pokud se oprostím od subjektivního, jen emocionálně motivovaného pohledu a použiji převládající terminologii našich sdělovacích prostředků, mohu snadno dojít k zjištění, že jde jen o dvě společenské krajnosti reprezentující svojí podstatou obě protichůdné polohy lidské emancipace 20. a 21. století, tentokrát v českomoravském prostoru. Proto se je pokusím porovnat z několika srovnatelných hledisek.

Z hlediska řízení společenského systému vycházel minulý režim z principu omezeného počtu politických stran s jednou vedoucí (početně masovou), která se snažila hromadně zapojovat občany do své politiky prostřednictvím malého počtu svých satelitů v Národní frontě a ostatních odborových i zájmových organizací. Spatřuji v tom kontroverzní politický kolektivismus, který sice usiloval o masovou účast občanů při volbách, méně už na státní politice, ale ignoroval a potlačoval své ideové oponenty. Bohatství společnosti bylo spatřováno v bohatství celého státu s rovnostářským pohledem na podíl jednotlivých občanů na jeho vytváření. Chyběly dnes již neodmyslitelné stimuly pro individuální zbohatnutí, což mělo být kompenzováno zajišťováním pouze základních životních potřeb ve školství, zdravotnictví, službách, bydlení a veřejné dopravě. Z ekonomického hlediska se minulý režim opíral o krajní kolektivní vlastnictví veřejných statků, kterým ale hromadným, neselektivním, a proto příliš paušálním zestátňováním a združstevňováním násilně přerušil stávající návaznost na historicky vytvořené růstové stimuly tržní ekonomiky. Proto dle mého soudu došlo k stagnaci hospodářského růstu a zaostávání za vyspělými západními ekonomikami. Pro myšlenkově omezenou vazbu tehdejší vedoucí státní garnitury na sovětský ekonomický model nebyl náš direktivní socialistický systém schopen ani zabezpečit zvyšování životní úrovně obyvatelstva srovnatelné s nejvyspělejšími kapitalistickými státy. Velká část občanů se proto od něj postupně odvrátila převážně z tohoto důvodu.

Domnívám se, že tyto příčiny kolapsu bývalého režimu spočívající v selhání celého direktivního systému řízení vznikaly již v průběhu mocenského zápasu uvnitř KSČ, v němž se postupně formulovaly jisté frakce připravené k přebírání vlivu v eventuální nové tržní ekonomice. Tyto okolnosti jsou ve vztahu k mladším generacím často zatlačovány do pozadí ve prospěch čistě ideologických pohledů, opět jako nevyvážený vztah realita-ideje. Před jistou dobou jsem se setkal s názorem, že nově nastupující, převážně studentská generace nepovažuje už za hlavního nepřítele dříve odsuzovaný kapitalismus, nýbrž právě jakýkoliv direktivně zaměřený společenský systém (Jan Keller), nicméně často odsuzuje typické znaky soudobé kapitalistické ekonomiky (nezaměstnanost, chudobu a sociální nerovnost).

Náš současný režim hlásící se k liberální demokracii je založen na teoreticky neomezeném počtu soupeřících politických stran a dalších politicky angažovaných subjektů (hnutí). Volební boj početně slabých politických stran a případné vytváření jejich povolebních koalic vede de facto k rezignaci většiny občanů na snahu ovlivňovat politiku a zahání je do uspokojování individuálních materiálních potřeb. Chápu to také jako převládající apolitický individualismus (Václav Bělohradský) oslabující soudržnost celé společnosti. Snaha o osobní zbohatnutí se stává objektivně stimulujícím prvkem ekonomického rozvoje celého společenského systému, vede k široké sociální diferenciaci a k obdivu úspěšných zbohatlíků. Bohatství společnosti je v podstatě chápáno jako část vlastnictví fyzických a právnických osob sídlících a podnikajících na území státu.

Formy vládnutí

Při posuzování našeho minulého a současného režimu mi nezbývá než je považovat za dva z možných stavů dvou odlišných společenských systémů. Také v přírodních a technických vědách máme co činit s různými stavy uvažovaných systémů, které se mohou lišit například energií. Analogicky bych mohl hledat třeba i v obou posuzovaných společenských systémech nějakou jejich vnitřní veličinu (proměnnou), která jejich okamžitý stav nejlépe charakterizuje a jejíž změnou (dovolenou) lze daný stav systému ovlivnit. Mám-li ale soudobý režim jako jeden z možných stavů kapitalistického systému upřednostnit, musím být také schopen odpovědět na otázku, zda právě míra demokracie je jeho dominantní přednost a zda neexistují ještě jiné veličiny (proměnné), které mají pro jeho změny přinejmenším srovnatelnou, ne-li větší váhu. Měl bych tak symbolicky řešit problém, zda daný systém mohu uspokojivě popsat v závislosti na jediné, dvou nebo více proměnných.

Odlišnost různých politických režimů se tedy pokusím změřit alespoň mírou demokracie jako jednou z forem vládnutí. Ty již od starověku vymezují účast jednotlivců na rozhodovacích procesech ve společenském útvaru, jehož jsou právě členy. Není sporu, že v systému kapitalismu představují demokratické prvky jeden z důležitých faktorů v některých etapách jeho rozvoje. Nacházím je ale i v jiných státních formách, od absolutní monarchie až po různé parlamentní republiky a federace. Existence těchto společenství ale vždy charakteristickým způsobem omezovaly prvky demokracie v hranicích (například jen pro určitou část šlechty), aby neohrožovaly řízení společenského systému, či dokonce jeho existenci (například feudalismus). Pro zdokonalení systému řízení společnosti a pro zvětšení počtu proměnných včetně zvýšení kvality prvků demokracie v soudobém kapitalismu prognostici dokonce předpokládají, že jsme na prahu zcela nového způsobu řízení společenského systému spočívajícího v napodobování neuronové sítě našeho mozku prostředky soudobé výpočetní techniky (Petr Fischer).

Ochrana lidského společenství

Dostupné a převážně empirické poznatky nasvědčují, že živočišný druh homo sapiens v průběhu svého vývoje uvnitř pozemského okolí podivuhodně směřuje k organizaci společenství, v němž demokratické prvky postupně narůstají. Může tomu tak být proto, že kolektivní způsob organizace zabezpečuje (na rozdíl od tendencí k samotářství) tomuto druhu lépe se rozvíjet i nespornou dominanci v okolním biologickém světě.

Výzkum společenského chování jiných živočišných druhů ukazuje, že případná domněnka o obecném „demokratickém směřování“ nemusí mít vždy v přírodě užitečnou funkci. Poznatky soudobých přírodních věd nasvědčují, že může záležet na stupni druhového zakotvení a fyziologického vývoje, které daný živočišný druh v průběhu evoluce zatím dosáhl. V říši hmyzu evolučně velmi vzdálené člověku moudrému spatřuji vysoce funkční společenství připomínající pohádkové či historicky doložené absolutní monarchie, matriarcháty a násilnické nájezdnické militaristy, ale také číhající dravé samotáře potravinově závislé na počtu a dostupnosti lovených druhů.

U evolučně nám nejbližších lidoopů se musím už ale vyrovnávat s patrnou tendencí k vytváření společenstev s některými rysy organizací lidí a zajišťujícími jedincům trvalejší přežití. Vedle výrazné vnitřní hierarchie mohu sledovat, jak se prosazují často patriarchálně nejsilnější jedinci udržující vnitřní soudržnost skupin a ochraňující je před vnějším i vnitřním nebezpečím. Vnitřní i vnější komunikaci mezi živočichy ale zatím ještě natolik nerozumíme, abychom mohli pochopit zákonitosti jejich „společenského“ chování. Dávat jednoznačně přednost jen společenstvím založeným na individuálních zájmech jednotlivců bych proto považoval nejen za nedostatečně podložené, ale ve svých důsledcích patrně i daný druh ohrožující.

Pokládám za nezpochybnitelné, že teprve v civilizační etapě evolučního vývoje našeho poddruhu homo sapiens sapiens se uplatňuje výraznější vnitřní uvědomění jeho jedinců podílet se diferencovaně na ochraně a rozvoji svého druhu bez výraznější diferenciace individuálního původu. Dle mého soudu bude důsledkem dalšího rozvoje lidského poznání kontinuálně mizet ze společenského vědomí teleologicky nepřekročitelná hranice mezi člověkem a ostatními živými tvory.

Vzájemná komunikace

Mají-li si rozumět přírodovědci a technici se svými humanitními kolegy, je dle mého názoru žádoucí především jednoznačně definovat jednotlivé pojmy, kterým se v mediální sféře neobyčejně často přisuzuje zcela odlišný obsah. Shodná slova s odlišným obsahem jsou právě pro prvé dvě skupiny odborníků zcela nepřijatelná, zatímco třetí skupina je obvykle toleruje. Z toho vznikají neproduktivní odborné přehrady a zbytečná nedorozumění. Také unáhlené používání expresivních výrazů jako „totalitní“, „devastující“, „prohnilé“ či „zločinné“ pro režimy i chování jednotlivců nevytváří prostor pro smysluplnou diskusi, v níž emoce nepřevládají nad racionalitou.

Mé úvahy jsou jen dobře míněnou snahou o zlepšení mezioborové komunikace a odstraňování přetrvávajících bariér v soudobé intelektuální komunitě. Mohly by snad přispět k omezení alespoň části neplodných rivalit uvnitř naší společnosti.

Tento text by nevznikl bez podnětných diskusí a polemik s Ing. Antonínem Branžovským, trvalým přítelem již z let našich společných studií na Nerudově gymnáziu v Praze.

Josef Kuthan (1934) je chemik a vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů