Pavel Uherek

Jedna svoboda proti druhé

Ještě k protikuřáckému zákonu

V tomto článku zazní zdánlivě několik paradoxů. Prvním z nich je, že, ač celoživotní nekuřák, s protikuřáckým zákonem a jeho úplným zákazem kouření v restauracích úplně nesouhlasím. V následujících řádcích se pokusím jednotlivé sporné otázky rozebrat.

Svobodná společnost přirozeně staví do popředí svobodnou vůli jednotlivce. Je jí cizí paternalismus diktující, co je správné a co nikoliv, typický pro politické režimy autoritářské, nedemokratické. Svobodný způsob myšlení preferující jednotlivce před kolektivem je zvlášť patrný v oblasti, která patří mezi emocionálně a lidsky nejvíce náročné a v rámci níž je do svobody jednotlivce zasahováno velmi výrazně – v oblasti poskytování zdravotní péče.

Je přitom zdraví veřejným, nebo soukromým statkem? Kdo o něm rozhoduje? Lékaři, stát nebo pacient? Společenský vývoj v uplynulých dvou až třech desetiletích, související soudní rozhodnutí, mezinárodní úmluvy a zákony, stejně jako odborné názory a nakonec i praxe na výše položené otázky odpovídají zcela jednoznačně – zdraví je hodnotou ryze soukromou, o poskytované zdravotní péči rozhoduje vždy pacient, ne jeho lékař. Nikoliv tedy blaho, prospěch, ale vůle, názor pacienta jsou tou nejvyšší hodnotou, kterou by se mělo zdravotnictví a vztahy mezi zdravotníky a pacienty, či v daném kontextu lépe řečeno klienty, řídit. Zásadní změnu postoje ke zdraví a svobodné vůli oproti době minulé výmluvně dokumentuje seriál Nemocnice na kraji města odehrávající se v sedmdesátých letech minulého století, tedy za bývalého režimu. Zde lékaři s pacientem o poskytované péči sice občas diskutují, nicméně pacient kladoucí otázky, případně s péčí nesouhlasící, je považován spíše za vzpurného otravu, který zdravotníkům v jejich práci překáží.

Diskuse o povinném očkování, domácích porodech nebo odmítání krevních transfuzí, v nichž se prosazuje ono právo odepřít jinak prospěšnou a žádoucí (mnohdy život zachraňující) péči lékařů, jsou jedním z mnoha dokladů uplatňování přednosti svobodné vůle při poskytování zdravotních služeb. Také český Ústavní soud v jednom ze svých nedávných nálezů rozhodl, že lékař nesmí být potrestán za to, že neposkytl péči, kterou pacient odmítá, byť to v praxi znamenalo pacientovu smrt.

Do současné liberální atmosféry, v níž o svém zdraví jako zcela privátní hodnotě mají rozhodovat výhradně jednotlivci, však naráz s úplně opačným myšlenkovým étosem vstupuje protikuřácký zákon a jeho úplný zákaz kouření v restauracích, tedy ve zcela soukromých prostorách. Tento zákaz je přitom obhajován také svobodou, a to svobodou nebýt v nezdravém, zakouřeném prostředí, svobodou chránit si své zdraví před negativními dopady cigaretového dýmu. Nicméně v zájmu této svobody zákon zasahuje do svobody jiných, když diktuje určitým skupinám obyvatel, tj. kuřákům nebo majitelům restaurací, co mají v zájmu svého zdraví činit.

Ve jménu svobody jedněch jsou tak druzí omezováni, ve jménu svobody se v ulicích objevují antikonfliktní týmy, tedy černě odění muži a ženy, kteří onu svobodu mají hlídat. Některé restaurace prý dokonce zvažovaly obehnání svých letních zahrádek klecemi, aby jim kuřáci neutekli bez placení. Situace, v níž jedni mohou být kvůli svobodě druhých zahnáni do ohrad, je výmluvnou ukázkou rozporuplnosti dnešní společnosti. Na jedné straně má být co do vlastního zdraví každý svého osudu strůjcem, má právo zdravotní péči odmítat, má právo být svobodný, byť jej to může stát i život, na straně druhé však má veřejná moc ambici zasahovat do jednotlivcova práva rozhodovat o svém zdraví. Podobné a velmi důsledné prosazování jedné svobody proti druhé nás však dostává do často neřešitelných protikladů. Co je například uzavřený prostor, v němž se kouřit nesmí, kam teď s kuřáky, kteří lidem čoudí pod nos právě na zahrádkách, před restauracemi nebo na balkonech obytných domů? Kam lze jednu skupinu lidí v zájmu lidí druhých vystrnadit?

Protikuřácký zákon, úplným názvem „zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“, je obhajován také tím, že lepší je proti nepříznivým následkům kouření bojovat, než nedělat nic. Daný argument ve prospěch protikuřáckého zákona v jednom televizním rozhovoru uváděl například národní protidrogový koordinátor. Tento politicky aktivistický přístup je však velmi ošidný, neboť si osobuje v zájmu vyšších cílů zasahovat do svobody jednotlivce, nesrozumitelně směšuje veřejné a soukromé, když v konečném důsledku nakonec soukromé může být, samozřejmě ve jménu svobody nás všech, zcela vymazáno.

Na druhé straně však nemusejí být výše uvedené, poněkud dramatické řádky na místě (což je onen další výše zmiňovaný paradox). Zákaz kouření v restauracích totiž není nic jiného než běžný politický střet o běžné politické téma. A zastánci zákazu kouření, byť za cenu částečného omezení svobody jiných, v něm v rámci demokratické a férové procedury a diskuse zvítězili. O střet dvou různých práv, dvou svobod, popřípadě svobody versus bezpečí totiž jde v celé řadě jiných případů. Dopravní předpisy rovněž omezují svobodu, a to také v zájmu ochrany zdraví či životů. Nejde tak o nic jiného než o vyvažování jednotlivých práv. Zásahy do práva jednoho v zájmu ochrany jiných přitom musejí být přiměřené a odůvodněné legitimními cíli.

Proto by se zmíněného politického aktivismu nyní měl zdržet Ústavní soud ČR, na něhož se ve věci zákazu kouření v restauracích obrátila skupina senátorů. Ústavní soudci nemají totiž být poslední instancí pro ty, kdo politický zápas o nějaké téma za spravedlivě nastavených podmínek prohrají. Zákaz kouření je odůvodněn legitimním cílem. Rozhodla-li se společnost prostřednictvím svých volených zákonodárců kouření potírat, měli by i ústavní soudci podobné přání respektovat. Ani příliš aktivistické rozhodování v rámci ústavního soudnictví totiž nemusí nakonec vždy vést ku prospěchu věci.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Uherek

Jedna svoboda proti druhé

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu