Jaroslav Bican

Když protestní strany ovládnou Poslaneckou sněmovnu

Fenoménem letošních voleb se chtějí stát Piráti. Sami se snaží stylizovat jako vhodná strana protestní volby. Dost výmluvně to dokládá volební heslo „Pusťte nás na ně“ stejně jako jejich předvolební autobus, na kterém jsou vyobrazeni politici spojení s různými kauzami od Petra Nečase, přes Andreje Babiše až po Bohuslava Sobotku.

Podzimní volby do Poslanecké sněmovny mohou být přelomové v tom smyslu, že strany, které využívají svůj protestní potenciál, obdrží více voličských hlasů než ty ostatní. Protestní strany se vskutku rozmnožily, kromě komunistů mezi ně můžeme řadit i politické hnutí ANO, Svobodu a přímou demokracii Tomia Okamury a rovněž zmíněné Piráty.

Současná situace, kdy velké množství voličů uvažuje o uskupeních, která se vymezují vůči dosavadní politické reprezentaci, hartusí a slibují, jak s tím či oním zatočí, má samozřejmě své riziko. Ovšem stejně tak nemá valný smysl dělat to samé co protestní strany jen s opačným znamínkem: všechny je naházet do jednoho pytle, pohoršovat se nad nimi, vykreslit je jako fatální ohrožení demokracie a politického systému u nás a nabádat voliče, aby zaťali zuby a volili menší zlo.

Redaktorka webu Forum 24 Johana Hovorková tak například ve svém komentáři podobným způsobem vylíčila Piráty: „Přesně po Babišově vzoru se snaží očernit všechny zlé tradiční strany', protože ty představují to největší peklo. Je to prostě další fanatický útok na demokracii a politickou pluralitu. A také na zdravý rozum.“ Následně Piráty obviňuje ze snahy rozbít stávající politický systém a jako vůbec nejnebezpečnější vidí to, že chtějí podpořit „zavádění prvků přímé demokracie, přímou volbu a odvolatelnost starostů, celostátní referendum, občanské veto“.

Podle Hovorkové jde o něco opravdu děsivého. „Právě prvky přímé demokracie jsou tím, co nejvíce narušuje zastupitelský demokratický systém. Je to jen další snaha zalíbit se těm naštvaným', protože doposud jsme tu měli jen ty zlé politické strany', se kterými je třeba zamést. Je to prosazování teroru lůzy, fanatického řádění a faktické anarchie, která by v praxi nemohla vést k ničemu jinému než k popření právního státu a demokracie jako takové,“ píše Hovorková.

Zapomenout na celou svoji polistopadovou historii

Přispívá tak k pravému opaku toho, k čemu by nás případný úspěch Pirátů a dalších podobných stran měl vést. Abychom se totiž zamysleli nad tím, co se tu v posledních dvou, třech desítkách let událo a přivedlo občany k tomu, že ve stále větší míře dávají přednost protestní volbě.

Namísto toho, aby dali svůj hlas stranám, jejichž program hraje v jejich prospěch, volí raději podle emocí, a to veskrze negativních. Co je k tomu vede? Proč nedůvěřují politickým stranám, které mají delší tradici, a které by proto měly být předvídatelné, spolehlivé a schopné nabídnout zkušené a prověřené politiky?

Skoro to vypadá, jako by se vytvořila velká skupina voličů, jež si u každé strany, se kterou už má určitou zkušenost, najde důvod, proč ji nevolit. Ať už je to zklamání z jejího vládního působení nebo její minulí či současní politici, kteří se tím či oním způsobem pošpinili, anebo jenom jsou už na očích veřejnosti příliš dlouho.

Jednoduchý recept na navrácení ztracené důvěry neexistuje. Politické strany mohou zkoušet nasazovat zdatné řečníky, najímat si zkušené marketéry, vytahovat osvědčená témata či hrát na emoce, nakonec se však může ukázat, že není jiná cesta, než se co nejvíce personálně rozejít se svou minulostí. A nejen to, zapomenout na celou svoji polistopadovou historii, začít znovu a hledat nové cesty, jak pracovat s členskou základnou, se svými příznivci a sympatizanty a s veřejností. Změnit způsob své komunikace navenek icharakter svého veřejného působení.

Zkrátka mnohem více experimentovat, být otevřenější, dostupnější a interaktivnější. Jen tak mohou mít šanci protestním stranám konkurovat. Druhá věc je vtahovat protestní subjekty do rozhodování, nenechat je maximalizovat svůj opoziční potenciál, jak to už desetiletí dělají například komunisté, ale přenechat jim část odpovědnosti. A vyhnout se rétorice, kterou použila Johana Hovorková, protože právě ta protestním uskupením pomáhá vystupovat jako protestní.

Nárůst jejich mandátů ve sněmovně, který se dá po těchto volbách očekávat, se dá totiž kromě zklamání z politických stran po listopadu zde působících vysvětlit i snahou protestní uskupení co nejvíce ignorovat, nemluvit s nimi, vykreslovat je v co nejčernějších barvách a spojovat se proti nim.

Kdyby poslední čtyři roky neexistovala celá řada situací, kdy ostatní strany vytvořily alianci proti hnutí ANO, bylo by pro ně a jeho předsedu Andreje Babiše mnohem obtížnější se i po čtyřech letech ve vládě stále prezentovat jako vnitřní opozice a někdo, proti komu se všichni spikli.

Pilíře stranického systému

Kromě toho i mezi subjekty, jako jsou komunisté, politické hnutí ANO, SPD a Piráti, je třeba rozlišovat. Jejich vztah k demokracii a politické pluralitě se liší. Také nelze říct, že všechny chtějí rozbít politický systém. Záleží, co si pod politickým systémem a jeho rozbitím kdo představuje. Piráti a politické hnutí ANO rozhodně nevedou stejný boj proti tradičním stranám. Ani přímá demokracie prosazovaná Piráty a Okamurou není shodná. O tom, jak si ji představuje předseda SPD, svědčí už to, jak svévolně nakládal s financemi svého někdejšího Úsvitu přímé demokracie.

Stejně tak neplatí, že zavádění prvků přímé demokracie musí nutně vést k „popření právního státu a demokracie“, jak tvrdí Hovorková. Rovněž není zcela přesné označit jejich zavádění za snahu zalíbit se těm „naštvaným“. Hlavní emoce, kterou cítí lidé, již volí protestní strany, totiž vůbec nemusí být v souhrnu naštvanost, ale spíše nedůvěra a zklamání. Prvky přímé demokracie, jejichž zavádění může být pozvolné a velmi opatrné, jsou pak jen pokusem, jak tuhle špatnou zkušenost překonat.

V každém případě čím větší zastoupení budou mít v dolní komoře uskupení jako politické hnutí ANO, KSČM, SPD či Piráti, tím obtížněji se bude sestavovat příští vládní koalice. Přesto demokracií a politickým systémem v České republice do budoucna mnohem více otřese spíše prohloubení výše popsané nedůvěry voličů k politikům a stranám, které už v nejvyšších politických patrech nějakou dobu působí, než úspěch uvedených protestních stran v říjnových volbách.

Pokud po volbách zmíněné protestní subjekty získají v Poslanecké sněmovně výraznou většinu, je to v první řadě velké varování pro sociální demokracii, ODS, lidovce, TOP 09, ale například také pro politické hnutí STAN, tedy pro uskupení, která se na protestní vlně nenesou a která by mohla být pilířem stranického systému u nás, ale ve skutečnosti jsou jím stále méně. Pokud v dalších volebních obdobích žádný takový stabilní a ukotvující pilíř mít nebudeme, pak se samozřejmě ohrožení demokracie a politického systému, o kterém se nyní hovoří, stane realitou.

Jaroslav Bican (1987) je politolog, redaktor webu Tiscali.cz.

Obsah Listů 5/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Bican

Když protestní strany ovládnou Poslaneckou sněmovnu

Zapomenout na celou svoji polistopadovou historii

Pilíře stranického systému

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu