Během pěti dnů se mu nakonec podařilo stlouci boudu o půdorysu asi devět čtverečních metrů, to podle jeho metru, take podle normálního metru to můe být o něco víc, asi metrů jedenáct.
Konstrukci boudy původně hodlal mít pěkně čepovánu, ba těšil se, jak bude dlabat, přeci je vyučený tesař, ale pak zjistil, e je to strašně pracné, a vlastně i zbytečné. I tak to byla práce horší, ne si myslel. Rohové stojiny, hranoly se pořád kácely, bortily a kamsi odkláněly, nic nešlo udret svisle ani vodorovně, i kocour uasle pozoroval, jak mu to nejde. Trvalo to dlouho a bylo to k vzteku, ne dřeva aspoň poněkud začala vázat jedno s druhým.
Také se ukázalo, e dříví, které si natahal ze zřícených kůlen a zborcených prkenných plotů, je pro jeho stavbu nevhodné: prkna buď úzká, nebo moc široká a krátká, hranoly mají různé profily, take povahu ani tak ubohé stavby, jako je bouda, neurčuje její tvůrce, ale jiné okolnosti, a také jeho nechuť více se snait. Myslel si, kdovíjak ho to bude bavit, ale opak byl pravdou. Navíc stavba stále podléhala tendencím k samovolné destrukci, vzdorovala stabilitě. Rychle ji obíjel prkny, aby defétismus, který se vůkol šířil, co nejrychleji překonal a zapudil. Přitom se kladivem udeřil do palce tak hnusně, a zpod nehtu vyprýštila krev, a on řval: Šak co po mně, kurva, chcete – a kocour se přikrčil –, su jenom bezdomovec a ještě k tomu debil! – Věděl, e s opuchlým palcem půjde všechno hůř.
Desátého dne byla bouda obita prkny, chybělo pobít střechu, čím ale, přemýšlel, a tu si všiml, e zapomněl na okno. Kadé obydlí přeci musí mít okno! A on ádné nemá, kde je vezme. Někde musí nějaké staré získat, moná ve sběrném dvoře, jak lidé mění dřevěná okna za plastová. To měl ale u mít a konstrukci stěny přizpůsobit oknu, nikoli obráceně. I kocour, který nad pracemi dozíral, byl z toho nevrlý.
Má štěstí, e je pořád dobré počasí, jinak ale hrozné sucho. Kadého večera chodí nout srpem suchou trávu, různé přerostlé travizny, které kupí na hromadu, aby jimi vycpal stěny boudy jako teplenou izolací. Pohlédl na polozataené nebe, kterým jako přes ocelově šedivý filtr prozařovalo slunce. Rozptýlené, ale pořád hnoucí dusnem. Bylo by škoda, kdyby do suché trávy začalo lít.
Prochajda – oslovil kocoura: zajdou do svých oblíbených domácích potřeb koupit ještě jednu nepromokavou plachtu, stoh suché trávy musí přikrýt. Ani kocour u nemá nic k jídlu. Jak hmátl po vozíku, kocour vystřelil, u mu to budování šlo na nervy. Sotva přetáhl vozík přes násep a koleje, kocour daleko vpředu se ohlíel, kde je. Přidal do kroku, pot se z něj lil. Kocour si udruje náskok asi dvaceti metrů, ale proč se odchyluje od trasy? Velkým obloukem se zase vrací k trati. Volá za ním, ale ten ničeho nedbá a ene se dál. Nezbývá mu ne se s kocourovou autoritou smířit. Třeba ví o nějakém lepším domovu, ne je ta jejich strašná bouda.
Kocour objevil pod náspem propustek, jím sice projde i hodně sehnutý člověk, ale vozík neprojede. Nechává ho před náspem a pílí za kocourem, sotva dechu popadaje. Náhle se ocitají na cestě, která je mu ale známá. No ovšem, kocourova lest tkví v tom, e mae na koupaliště. Ach jo, zrovna kdy se to nejméně hodí. Proto on byl tak neklidný!
Kolem pokladní budky koupaliště profrčeli jako vítr, paní pokladní se smíchem nechce peníze – kdy se kocourek tak těší do vody; ještě pořád se dá koupat, ale pak se raději osprchujte, voda je u taková zamřelá. Kocour ještě počká, dokud nepustí sprchu, pije a pije. U ale nečeká, a se osprchuje a a si zaplave, přímou čarou jako střela míří ke kiosku.
Podzimně líná voda ještě voní létem. Nebo stále ještě letní voda je u podzimně líná? Jak to je? Kolikátého vlastně je? Rozhodně nebudu kvůli kocourovi spěchat, přeplavu si to ještě jednou. Cestou tam narazil na leklou rybu a cestou zpět na jinou. Znovu se důkladně osprchoval.
Viděl, e u kiosku stojí několik naháčů, a váhal. Vzhledem k tomu, e nejspíš dojde kvůli kocourovi k nějaké konfrontaci, moná by měl mít plavky. Anebo právě vzhledem k tomu by je mít neměl? Šel tedy bez plavek a cítil se jako nahý v trní.
No dneska spapal ty buřty dva, hned hlásila slečna bufetářka za přítomnosti asi tří urostlých nahých mladíků, kteří, jak se ji stále snaili něčím zabavit, trvale zavazeli u okýnka. Kocour způsobně dřepěl na lavici, talířek měl u prázdný a s přihmouřenýma očima se olizoval. – Prosím, jedno pivo. – Řekla bych, e u mě je kocourek spokojenější ne u vás. Neřekl na to nic. – Tak co kdybyste mi ho tu nechal. – To v ádném případě. – A nechtěl byste to rozhodnutí nechat na něm? – Nechtěl. Já s ním i spávám. – No to já bych dělala taky! – Che, to my máme lepší kocoury na spaní, natřásali se mladíci. – A vařila bych mu. – A prala byste mu. Buřty jsou šíleně škodlivé. Abys mi neumřel, vmetl kocourovi do tváře. Ten si ji tlapkami pečlivě umýval, pak i celou hlavu. – Tak vidíte, jak je tady u mě spokojený. – Kdyby s vámi chtěl být, tak u byste ho tu měla. Já ho doma nedrím. Má svobodu, rovnost, bratrství. – A hladovství, dodala důvtipně slečna bufetářka. Zaplatil za pivo, navíc poloil na okýnko stovku za kocourovy buřty, a šli.
Kocour čekal, e ho ponese. On ale zabořil ruce do kapes a dělal, e vinou konfrontace u okýnka pozbyl rukou. Napadlo ho, e víc ne svobody nebo rovnosti si s kocourem uívají bratrství.
Cítil, e krajina se přímo dusí vedrem. Byla úplně tichá, jako by měla umřít. U na to koupaliště nebude chodit. Je to blbeček. A přitom tak krásné to tam je. Ach jo. Všechno se vdycky nějak musí zkazit.
Chodil kolem boudy bez střechy od ničeho k ničemu. Přepadla ho hrozná únava, půjde spát. Ne usnul, došlo mu, e vozík zapomněli u propustku pod tratí. – Zítra!
V noci ho probudily blesky a hromobití a na celtu nad ním začaly dopadat těké kapky. Okamitě vstal, sbalil spacák, strhl celtu z přístřešku a přehodil ji přes stoh suché trávy. Zatíil ji kameny a dřevy, přivázal ke kolíkům. Pak se strhl prudký vítr a lijavec, provazy vody tekly z nebe. Ve chvíli zcela promokl, déšť po něm lil, a chvílemi kašlal vodu. Nemohl dělat nic jiného ne stát, zírat do tmy a čekat, a se rozběsněný ivel vysílí. – Kde je ale kocour?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.