Jan Šícha

Velké hrdinství se s velkou politikou nepotkává

Řada německých sociálních demokratů se za hitlerovské vlády ocitla s dalšími odpůrci nacismu ve vězeních, koncentračních táborech nebo v domácím i zahraničním odboji. Poválečný vztah Sociálnědemokratické strany Německa k nacismu a vlastním bojovníkům proti nacismu rekonstruuje nová kniha historičky Kristine Meyerové.

Vztah k nacionálně socialistické minulosti využívá německá historička Kristine Meyerová k vytvoření obrazu stranické politiky „Bonnské“ západoněmecké republiky. Na příkladě vztahu sociální demokracie k nacionálně socialistické minulosti ukazuje, jak fungovala západoněmecká společnost. Kniha SPD a nacionálně socialistická minulost 1945–1990 byla v Německu přijata velmi pozitivně, a to i sociálními demokraty, ke kterým je sice věcně a vychovaně, ale tím ostřeji kritická.

Meyerová systematickým způsobem zpracovala a vysvětlila ne přímo tabu německé společnosti, přeci však něco, co působilo rušivě. Zpětně se totiž u daného tématu nabízí několik zásadních otázek: Proč byla sociální demokracie k nacistické minulosti málo ofenzivní? Proč nedala větší slovo vlastním lidem z odboje a exilu? Proč více netlačila na odsouzení viníků a odškodnění odboje?

Strany v logice historického vyprávění

Pro český kontext je zajímavé podívat se, jak mohou stranické dějiny přispět k poznání celku. Politické strany jsou u nás pořád zčásti vnímány jako nutné zlo. Bývají pomlouvány jako kariérní výtah pro lidi, kteří se k ničemu dalšímu nehodí, popřípadě jako zprostředkovatelky protekce podnikatelům, kteří se bez pomoci neobejdou. Když ale dojde na otázku, jak společnost fungovala v minulosti, kterou mnozí pamatují, příběh se vypráví z velké části přes politiku, a tím i politické strany, jejich motivace, prosazené záměry a osobnosti.

Takže i čtení o velké politické straně v Německu a její politice vůči nedávné historii může být inspirací pro český kontext. I my bychom měli psát kritické dějiny svých politických stran. A brát vážně to, co politické strany dělají. Snažit se tak pochopit s odstupem a v historické logice, co se s námi děje. Navzdory situaci, že nám to politické strany neulehčují. Často se u nás zdá, že žít s nimi se dá, jen když je vážně neberete. Ale co máme v ruce jiného?

Různé vyprávění o milnících opozice

Kristina Meyerová rozdělila vývoj vztahu německé sociální demokracie k nacistické minulosti do šesti období. Periodizace kopíruje politické dějiny západního Německa ve vztahu k šancím sociální demokracie něco prosadit v minulostní politice (politice dějin či historické politice). Jde o poválečná léta do roku 1949, pak léta v opozici do roku 1959, léta silné strany do roku 1966, čas dvou sociálně demokratických kancléřů, na závěr pak sociální demokracie v opozici, v éře křesťanského demokrata Helmuta Kohla.

První kapitola se jmenuje Entuziasmus a zklamání (1945–1949). Sociální demokraté byli morálními vítězi války. Mnozí měli za sebou internaci v koncentračních táborech, emigraci, v lepším případě podřadné místo v hierarchii nacistické společnosti. Ucházeli se o hlasy lidí, kteří si s nacismem zadali, v době, kdy denacifikaci prováděly vítězné mocnosti. Na morální převahu se volby nevyhrávají. Sociální demokracie respektovala společnost, ve které se ucházela o voličskou přízeň. Chtěla i hlasy bývalých nacistů. Meyerová sleduje, jak sociální demokraté kličkovali mezi navzájem protichůdnými postoji. Protinacistický odboj byl těsně po válce zastoupen jednou organizací, sociální demokraté svým lidem nařídili, aby z ní vystoupili, protože zde byli i komunisté. Založili organizaci vlastní, která ale nikdy nedosáhla srovnatelného vlivu.

Minulostní politika po válce ze strany konzervativců glorifikovala pokus o atentát na Hitlera 20. července 1944. Sociální demokraté neprosadili svou pozici rozchodu s nacismem od počátku, ani netematizovali příběh vlastních hrdinek a hrdinů. Příběhy těchto lidí by oprávněně rušily voličskou přízeň těch, kdo za nacismu spolupracovali nebo se vezli. Hlasy opoziční sociální demokracie konzervativnímu kancléři Adenauerovi pomohly prosadit zákony o odškodnění. Když sociální demokracie mohla něčemu pomoci, příležitost nezmeškala. S vlastní iniciativou to bylo horší.

Meyerová má cit pro líčení dějin na typických situacích a umí vykreslit logiku jednání politických osobností. A tak s ní potkáváme třeba rozpaky stranického vedení po válce, když má přijmout do strany někdejšího sociálního demokrata, který byl mezi tím nacistou. Co s takovou žádostí, když autor tvrdí, že se u nacistů ocitl také kvůli socialismu?

Německá sociální demokracie se ve vztahu k nacistické minulosti několikrát zbavila vlastních radikálnějších hlasů. Na počátku šedesátých let například autorů výstavy o právnících s nacistickou minulostí. Když se strana konečně dostala k moci, hlavním tématem se stala Východní politika kancléře Williho Brandta. Německo tehdy uznalo hranici na Odře a Nise, uzavřelo smlouvy se zeměmi sovětského bloku. Na odškodňování a glorifikaci sociálně demokratického odboje proti nacistům zase nebyl čas. Sociálně demokratický kancléř Helmut Schmidt po roce 1974 už odškodňování nechtěl otevírat. Několikrát ale sociální demokracie přispěla k tomu, že nacistické zločiny nebyly zákonem promlčeny.

Když se v roce 1982 k moci dostal křesťanský demokrat Helmut Kohl, prosadil politiku „duchovně morálního obratu“. V Německu vznikla nová historická muzea, s historií se začalo zacházet jinak než jako s třaskavinou, která se buď hází, nebo obchází. Sociální demokraté z odboje, kteří se toho dožili, se v institucích založených konzervativním protivníkem mohli účastnit diskusí se školními třídami. Historický oblouk tak dostal hořkou příchuť.

Být vlastní svému společenství

Kromě potřeby psát dějiny politických stran je třeba v českém kontextu z knihy Kristiny Meyerové zvýraznit také zvláštní linii, která knihou prostupuje jaksi ve druhém plánu. V prvním plánu sociální demokracie z politicko-taktických důvodů nevypráví příběh o svém odboji proti nacismu. Samozřejmostí ale, napříč periodami vývoje západního Německa, zůstává, že sociální demokracie nese odkaz těch, kdo se nacismu nepodrobili.

Viditelným znamením je a před dějinami zůstane fotografie klečícího německého kancléře, sociálního demokrata Williho Brandta 7. prosince 1970 ve Varšavě před pomníkem povstání v ghettu. Brandt byl během války v exilu. On sám se omlouvat nemusel, nemusel na sebe brát ani gesto pokory. Doma mu mnozí konzervativci vyčítali, že klečí jako zástupce německého národa. Bez Brandtovy Východní politiky, smluv se Sovětským svazem a jeho satelity, by ovšem nebylo připraveno německé sjednocení. Klečící kancléř v Polsku je jedno z gest, která ukazují dějiny poválečné Evropy. Když někdo bude vybírat deset fotografií z tohoto času, musí Brandta na mokrém kameni v prosincovém ránu zařadit.

Sociální demokraté možná mohli v západním Německu iniciovat směrem k vyrovnávání se s nacismem mnohem víc, než udělali. V jistém smyslu obětovali společenské uznání vlastních lidí a rezignovali na společenskou změnu, kterou takové uznání mohlo přinést. Velké hrdinství se s velkou politikou nepotkává, můžeme konstatovat, když čteme knihu Kristiny Meyerové. Z východního Německa tlačili komunisté, kteří si antifašismus vzali jako hlavní příběh legitimizující jejich stát.

Sociální demokraté společenské pohyby vždy podpořili, počínaje odškodněním v éře Konrada Adenauera až po iniciativy ze strany Zelených v éře Gerharda Schrödera, tedy už ve sjednoceném Německu s hlavním městem v Berlíně. Západoněmecká sociální demokracie se chovala jako státotvorná strana, která se smířila s tím, že poválečnou demokracii spoluvytvářejí bývalí nacisté. Ani jim se ale po nacismu nestýskalo. Možná byl v jednání západoněmecké sociální demokracie, která nezdůraznila svou morální výhodu a nepolarizovala společnost, i kus politické prozíravosti či přímo moudrosti.

Předností knihy Kristiny Meyerové je, že tuto další rovinu nechala prosvítat za příběhem, který kriticky vypráví na základě poctivě zpracovaného písemného materiálu. Vnitřní zápas sociálních demokratů, kteří nechtěli být cizí svému společenství, přestože je odcizil fakt, že za nacismu jednali správně, je v knize cítit, ač se v historické vědě nedá popsat přímo.

Seminář o knize uspořádaly 12. června 2017 v Praze společně pražská kancelář Friedrich-Ebert-Stiftung, Masarykova demokratická akademie a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Vystupovali Kristine Meyerová, Matěj Spurný a Jan Šícha.

Kristina Meyer, Die SPD und die NS Vergangenheit, Wallstein Verlag, Göttingen 2015

Jan Šícha (1967) je novinář, dlouhodobě se věnuje dění v Německu.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šícha

Velké hrdinství se s velkou politikou nepotkává

Strany v logice historického vyprávění

Různé vyprávění o milnících opozice

Být vlastní svému společenství

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu