Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Bohuslav Reynek a cesty jeho díla
Bohuslav Reynek se narodil 31. května 1892 v Petrkově u Havlíčkova Brodu (dříve Německý Brod) jako jediný syn statkáře Bedřicha Reynka. Po základní škole ve Svatém Kříži navštěvoval reálku v Jihlavě. Zde se začal, ovlivněn svým profesorem Maxem Eislerem, zajímat o literaturu a výtvarné umění.
Po maturitě studoval (zřejmě na přání svého otce) zemědělství na Císařsko-Královské Vysoké škole technické v Brně, studia však po několika týdnech nechal a vrátil se do Petrkova. Odtud podnikl svou první cestu do Francie. V této době také začal psát první básně (později byly vydány ve sbírce Žízně). V roce 1914 se seznámil s vydavatelem Josefem Florianem ze Staré Říše, se kterým spolupracoval až do konce jeho života. Svými překlady poezie i prózy, vlastními básněmi a grafikami velmi ovlivnil mnoho staroříšských edic, zejména edici Dobré dílo. Roku 1923 odjel do Grenoblu, kde poznal autorku knihy Ta vie est la..., básnířku Suzanne Renaudovou, kterou si roku 1926 vzal za manželku. Následujících deset let žil s rodinou, manželkou a později také se dvěma syny, narozenými v letech 1928 a 1929, střídavě ve Francii a v Petrkově, kam se nastálo vrátil až po otcově smrti, aby se ujal správy statku. Za války v roce 1944 byli Reynkovi donuceni se ze statku vystěhovat. Po několika měsících hledání nového bydliště se rodina nastěhovala do Staré Říše k dětem J. Floriana a zůstala zde až do konce války. Roku 1945 se Reynkovi na petrkovský statek vrátili, po komunistickém převratu v roce 1948 byl ale zestátněn a Reynek na něm poté až do roku 1957 pracoval jen jako zemědělský dělník. V této době dozrává jeho osobitý básnický projev a vzniká také většina jeho grafického díla.
Reynek se celoživotně věnoval kresbě a malbě. Jeho tvorbu lze ve zkratce charakterizovat důrazem na pastorální motivy, zpředmětněním biblických dějů v reálné krajině, něhou, která postrádá jakékoliv známky patosu, a v neposlední řadě viděním světa s jeho nejtemnějšími tóny – právě skrze ně přichází ke Světlu. Hluboká víra byla základním principem Reynkovy osobnosti i práce. Právě tady – a ještě v usebrání a v kontaktech se vším stvořeným – hledejme kořeny jeho pokory, celistvosti a opravdovosti. Právě ta opravdovost, jak se domnívá Aleš Palán, přitahuje v šedesátých letech do Petrkova řadu mladých umělců a myslitelů. Mladá generace Reynkovo dílo v té době kvůli komunistickým restrikcím ani nemohla pořádně znát, mýtus osamělého a navzdory tvořícího básníka však veškerá cenzorská omezení prolomil. Dalo by se možná poněkud troufale tvrdit, že bez Reynkových překladů Trakla z předválečného období by nebyl František Halas, respektive nebyl by tím Halasem, jakého dnes známe. Ještě víc ohromujícím však můžeme shledat ovlivnění druhých, jehož básník – pochopitelně nezáměrně – dosahuje na sklonku svých pozemských dnů. (Aleš Palán, Bohuslav Reynek je stále naším současníkem, Katolický týdeník 2011, č. 39.) V průběhu šedesátých let se na Reynka znovu začíná obracet pozornost mnohých umělců, jak vyzrálých, tak mladých (např. ze starších Jiří Kolář, Ivan Diviš, z mladších Ivan Martin Jirous nebo Dana Němcová).
V roce 1964, kdy ovdověl, směl poprvé po pětatřiceti letech znovu vystavovat. Na konci roku 1969 ještě stihl vydat jeden svazek své poezie (byly to sbírky Sníh na zápraží, Mráz v okně a Podzimní motýli). Svoji poslední básnickou sbírku Odlet vlaštovek už vydat nemohl – její sazba byla v rámci postupující normalizace rozmetána. Reynkova poezie vycházela dlouho pouze v bibliofilských vydáních nebo časopisecky, prvního souborného vydání se dočkala až roku 1986 (v České republice vyšly Reynkovy Básnické spisy v roce 2009).
První sbírky, psané ve 20. letech, jsou ovlivněny expresionismem. Tyto tóny však postupně ztrácejí na významu, přestože mají i nadále v Reynkově poezii své místo. Po desetileté odmlce se básníkův projev mění. Významnější je motiv rodného kraje, Vysočiny a její přírody. Z jeho básní stále patrněji vystupuje křesťanská spiritualita, láska k Bohu a ke všemu božímu stvoření po vzoru sv. Františka z Assisi. Zvláštní místo zaujímají obrazy zcela nepatrných tvorů, které přispívají k vylíčení básníkovy pokorné lásky k Bohu, životu a ke všemu, co žije a trpí. Vrcholem Reynkovy tvorby je jeho poslední sbírka Odlet vlaštovek.
Významná byla i Reynkova překladatelská činnost. Překládal především díla francouzských katolických básníků (G. Bernanos, L. Bloy, J. Giono, F. Jammes, J. de La Fontaine, P. Verlaine aj.) a německých expresionistů. Od konce 40. let se zaměřuje na překlady básnických sbírek své ženy. Význam jeho překladatelského úsilí spočívá zejména v tom, že jako velmi dobrý znalec francouzské a německé literatury přeložil do češtiny díla do té doby českému čtenáři neznámých autorů. Za jeho nejvýznamnější překladatelský čin se považuje přeložení veršů G. Trakla, které významně ovlivnily soudobou českou poezii (kromě zmíněného F. Halase také Viléma Závadu nebo Jana Zahradníčka; Trakl byl také oblíbeným básníkem Jana Skácela).
Reynek, ale nejprve především Suzanne Renaudová jsou znovu připomínáni i v zahraničí, především v Grenoblu. Aktivity francouzských obdivovatelů díla obou básníků se dají shrnout pod pojem devoir de mémoire („povinnost k paměti“), jenž je hojně frekventovaný, ale zároveň často banalizovaný. Pod tímto heslem bojují jedinci nebo skupiny „proti symbolickému zániku událostí nebo osobností, jež dějiny odsoudily k zapomnění či kterým hrozí vymazání z nejistého fondu kolektivní paměti“. (Catherine Servant, O jednom vášnivém pohledu na Bohuslava Reynka v současné Francii. In: Česká literatura na konci tisíciletí. Příspěvky z 2. kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Sv. 2.) Zájem o krajanku, která se po válce již nevrátila do vlasti, ale rozhodla se pro nucený život v izolaci v Petrkově, měla zpočátku značně lokální a poněkud regionalistický rozměr. První iniciativa týkající se Reynka jako básníka i grafika přichází brzy po první vlně zájmu o Renaudovou. Postupně vychází její sbírka veršů, pořádají se přednášky, uskutečňuje se jejich společná výstava v Grenoblu, ke které je vydán katalog. V r. 1993 je založeno sdružení Romarin – les Amis de Suzanne Renaud et Bohuslav Reynek, které dodalo společenství přátel oficiální ráz. Sdružení se soustřeďuje na vydavatelskou činnost, usiluje o opětovné včlenění obou umělců do dějin literatury a umění. Noví spolupracovníci přicházejí z univerzit nebo z výzkumných pracovišť, vydavatelská činnost se postupně profesionalizuje a s tím se proměňuje i publikum, k němuž se tato díla obracejí; jde nyní o to oslovit širší obec. Sdružení získává podporu francouzského i českého ministerstva kultury. Připravilo zvláštní číslo časopisu univerzity v Grenoblu věnované Reynkovi. Jeho činnost se postupně „delokalizuje“, ke slovu se dostávají i profesionálnější přístupy k dílu Reynka a Renaudové. (Ibidem.)
O Reynkovu poezii začínají jevit zájem také polští překladatelé i někteří básníci, avšak až od druhé poloviny 90. let, kdy v ČR vycházejí kromě menších výborů poezie také básníkovy sebrané básnické spisy. Průkopníkem seznámení polských čtenářů s Reynkem byl katovický překladatel Andrzej Babuchowski. Ten zařazuje ukázky z Reynkova díla do antologie Na ostrzu płomienia. Antologia czeskiej poezji metafizycznej XX. wieku (Wydawnictwo „W drodze, Poznań 1998). V této knize, která se dočkala příznivého přijetí polskou literární kritikou jako nečekaný „objev“, protože česká literatura byla spojována spíše s realistickými a avantgardními literárními proudy než s metafyzickou dimenzí, vycházejí překlady Reynkových básní a básnických próz. Následuje otištění Reynkových básní v různých polských literárních časopisech (mj. Gość Niedzielny, 2003, č. 47; Fraza, 2008, č. 3–4; List do Pani, 2011, č. 11). Babuchowski také neúnavně propaguje Reynkovu osobnost a dílo (spolu se Suzanne Renaudovou) v dalších časopiseckých článcích.
U příležitosti výstavy Reynkových grafik v Katovickém arcidiecézním muzeu v roce 2003 nazvané Pieta w łodzi („Pieta v loďce“) publikoval Babuchowski článek Don Quijote z Petrkova (Fraza, 2008, č. 3–4), v němž cituje ze vzpomínkové knihy o Reynkovi Kdo chodí tmami (2004). Jde o rozhovor-řeku Aleše Palána s Reynkovými syny Jiřím a Danielem, z něhož se čtenář dozvídá, že Reynek připomínal typem své fyziognomie své dávné španělské předky, z nichž jeden se usídlil na Českomoravské vysočině během Sedmileté války. První zmínka o petrkovském „zámečku“, jak Reynkovi žertem nazývali svou zemědělskou usedlost, pochází z roku 1630 a původní jméno onoho španělského předka znělo patrně Rengo, což ve španělštině znamená „kulhavý“ nebo „unavený“. Dozvídáme se také, že oblíbeným azylem básníka byl zahradní altánek, v němž za noci „šelestila, rachotila a bzučela veškerá možná stvoření s myšmi, kočkami a komáry na čele, ale nejkrásněji bylo ve dne za deště, kdy husté kapky bláznivě bily do střechy. Přetvořenou stopu těchto dojmů nejednou nacházíme v básních ,petrkovského samotáře'“.
V dalším článku katovický překladatel a publicista přibližuje čtenáři, jak se Reynek seznámil se svou pozdější manželkou: „Na začátku dvacátých let Bohuslav Reynek uzavírá nejdůležitější známost svého života. Při hledání nových autorů k překládání nachází sbírku Ta vie est la mladé básnířky z Grenoblu Suzanne Renaudové a rozhoduje se přeložit její básně do češtiny. Oba si po několik let dopisují. Suzanne, dcera francouzského důstojníka, se zajímá také o anglickou literaturu a překládá poezii Johna Keatse. Má pověst elegantní ženy, která je někdy nazývaná – nikdo přesně neví proč – ,španělskou dámou', přestože její matka byla původem Italka (dívčím jménem Tartari). V bezprostředním styku s lidmi se Suzanne vyznačovala dojímající prostotou a upřímností.“ (Bohuslav i Suzanne, List do Pani, 2011, č. 11.)
Bohuslav se dvoří Suzanne přes dva roky. Pro Francouze z Grenoblu musel být Reynek exotickou osobností, jak vzpomínají jeho synové Daniel a Jiří ve zmíněné knize Kdo chodí tmami, dokonce ho omylem považovali za polského šlechtice: „Čekali, že přijede pan Wołodyjowski. Všechno znali jen z literatury, z románu. (...) Nakonec se 13. března 1926 Bohuslav a Suzanne vezmou v kostele sv. Josefa v Grenoblu. V matrice svatby bylo jméno Bohuslav zapsáno ve francouzské verzi jako Timothée, což znamená totéž – Ten, který slaví Boha. Svatební hostina byla velmi skromná.“ (Ibidem.)
V roce 1926 vydává Reynek první překlady z poezie své manželky pod názvem Zde tvůj život. V roce 1928 se narodí syn Daniel a o něco více než rok později druhý syn Jiří. Na zimu rodina vždy odjížděla do Grenoblu a na jaro se podobně jako ptáci z letních krajin vracela do Petrkova. Za zmínku stojí také jazyková komunikační situace v rodině: „S mámou jsme mluvili francouzsky, protože po dlouhou dobu se nedokázala naučit česky, zatímco s otcem v češtině. Pak máma ovládla tuto řeč, dobře nám rozuměla, a když potřebovala něco upřesnit, obracela se s dotazem na nás. Když jsme už byli starší a měli jsme nějaké problémy s francouzštinou, tak jsme se obraceli na ni a ji to vždy velmi těšilo.“ (Ibidem.)
Před válkou vyšla Suzanne Renaudové ještě poéma Křídla z popela (v originále Ailes de cendre) s grafikami jejího manžela a další sbírka následuje až v roce 1939 – Victimae laudes vychází pouze v originále. Po válce je zveřejněna sbírka Dveře v přítmí (1946; v originále La porte grise) v edici Magnificat, avšak francouzského vydání poémy s českým překladem Mezi psem a vlkem – Entre chien et loup se básnířka už nedočkala. Po roce 1936 se Suzanne do své vlasti už nepodívala, jednak vlivem situace v rodině, kdy v polovině tohoto roku umírá Reynkův otec a starosti o rodný statek přecházejí na syna, jednak s příchodem fašismu a později i vlivem nástupu komunismu. Během necelých dvou desítek let po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy Suzanne nemůže oficiálně publikovat podobně jako její manžel, píše tzv. do šuplíku. Věnuje se výchově dětí a vedení domácnosti: „Máma připravovala francouzská jídla. České jídlo se jí úplně nedařilo a ten nejprostší vesnický jídelníček považovala za barbarský.“ (Ibidem.) Přes celodenní pracovní vytížení si nachází čas na duchovní záležitosti, synové ji často vídají s růžencem v ruce. Suzanne umírá v roce 1964. Dodejme, že reedice některých jejích sbírek pak vycházejí po roce 1989 (Dveře v přítmí v r. 1992), její verše se stávají dokonce inspirací pro folkovou skupinu Noi, která se věnuje zhudebňování jejích básní (k tomu se ještě vrátíme).
Andrzej Babuchowski přibližuje polským čtenářům také poetiku zralé Reynkovy tvorby: „Vlastností takových sbírek jako Podzimní motýli (1946), Sníh na zápraží (1969) a Odlet vlaštovek (1980) je téměř gnómická sevřenost výrazu, jehož materiálnost chce básník předat pomocí ,nemateriálnosti' melodie slova a věty. Na určitou dobu mizí strach z rozpadu a hniloby světa a místo toho se objevuje kosmologická vize přírody jako nadpřirozeného pořádku, který samou svou existencí svědčí proti nicotě. Z básníka vnímajícího svět jako ďábelskou past se Reynek proměňuje v tvůrce opěvujícího hluboký smysl celého stvoření, nevyjímaje nejmenší zvíře ani rostlinu, které jsou svědky našeho pádu, ale i naší slávy. Avšak ve dvou posledních sbírkách Mráz v okně (1969; básně z let 1950–1955) a Odlet vlaštovek (1980; básně z let 1969–1971) se vrací existenciální neklid a v básních narůstá dramatické napětí. (...) A co je horší, cestu do Betléma zatarasila lidská pýcha a zloba. Jak tedy k němu máme najít cestu? Pouze v nejtišších hlubinách našeho nitra – jako by říkal básník – tam, kde zůstala skryta ,samota samot' a kde se ,čeká už jen na anděly'.“ (Don Quijote z Petrkova, Fraza, 2008, č. 3–4.)
Díky osobním kontaktům polského básníka Wojciecha Wencela s českým spisovatelem a rozhlasovým dramaturgem Milošem Doležalem, jenž je podobně jako Reynek rodákem z Vysočiny, seznamuje se gdaňský autor nejen s Reynkovou poezií, ale i s Petrkovem a regionem, jenž ho okouzlil. Průvodcem mu zde byl básník a publicista Josef Mlejnek, jenž se zasloužil také o edici Reynkových básnických sbírek v samizdatu (druhém oběhu) pod názvem Básnické dílo Bohuslava Reynka, doprovázenou esejem Blázen jsem ve své vsi i mottem z Knihy Kazatel: „Viděl jsem sluhy na koních, ale knížata, jež chodí po zemi jen právě jako sluhové.“
Wencel, jenž navštívil Petrkov dosud třikrát, publikuje článek Głupkiem jestem w swojej wsi (44 / Czterdzieści i Cztery, Magazyn apokaliptyczny, 2009, č. 2), jehož titul navazuje na jednu ze známých básní petrkovského solitéra (Blázen jsem ve své vsi), kde představuje Reynka polským čtenářům takto: „Do Petrkova se Reynek vrátil po skončení války. Bohužel po převzetí moci komunisty v roce 1948 se majetek stal součástí Jednotného zemědělského družstva. Rodina jeho bývalého majitele v něm dostala práci na nepříliš významných místech. Starší syn Daniel se stal řidičem náklaďáku, mladší syn byl ošetřovatelem dobytka a senior rodu pracoval jako zemědělský dělník, který například vařil brambory pro prasata. Z hloubi domu toto počínání sledovala Suzanne, skutečná dáma, které nová vláda neumožnila setkat se s rodinou ve Francii. A aby toho nebylo málo, Reynek byl označen za nepřítele lidu. Nakonec sice unikl osudu jiných katolických spisovatelů s Janem Zahradníčkem v čele, kteří byli v roce 1951 v monstrprocesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzeni k dlouholetému žaláři za ,propagování nejreakčnějších názorů Vatikánu', ale měl úplný zákaz publikace a jeho knihy byly vyřazeny z veřejných knihoven. Nemohl ani vystavovat své grafiky. Musel se smířit s myšlenkou, že o něm svět už neuslyší. ,Blázen jsem ve své vsi, / znají mne smutní psi, / bílí psi ospalí, / plynoucí do dáli, / žádný z nich neštěká: / těší mne zdaleka, / jsou to psi oblaka, běží a nekvílí,' napsal v jedné ze svých zřejmě nejznámějších básní. Z té doby pocházejí fotografie, na nichž vypadá jako ptáček. Drobný, hubený sedí na židli u kuchyňských kamen s nohama opřenýma o příčku a ryje jehlou do měděné tabulky. Žil v chudobě, modlil se a tvořil, pásl ovce, přitom byl smířen se svým osudem. Uvědomoval si, že duševní krása se rodí z bolesti a že je třeba nekonečně dlouhého času, aby se projevila. ,Pod rukama soustředěných tich / země v bělostný se mění chléb, / Zraje na vinici pokorných křišťálový hrozen askeze; / požehnanou němotu svých úst, / jatých na bolestí řetěze, / v perlu úchvatu zří růst' (Glosa zimní; ze sb. Rty a zuby).“ (Ibidem.)
Na svůj výlet do Petrkova, kdy se mu napotřetí podařilo zastihnout doma také oba syny geniálního básníka, vzpomíná Wencel s určitou pietou: „Kamna ze staré fotografie jsou stále funkční, i když na nich už nikdo nenahřívá měděné tabulky. Obývací pokoj vypadá, jako by z něho manželé Reynkovi před chvílí odešli do zahrady. Zařízení odpovídá nepochybně vkusu Suzanne – majestátní komoda, pohovka, klavír, na zdi bělomodrá tapeta s motivy květin, několik obrázků, v to počítaje expresionistický portrét otce namalovaný mladým Bohuslavem. Při procházce opuštěnou zahradou cítím přítomnost zemřelého majitele. Dějiny jsou jako kmen stromu, ve kterém se mladé vrstvy nakládají na staré, ale neničí je. Zaujímáme-li místo po mrtvých, jako bychom začínali od začátku, ale ve skutečnosti vytváříme morální vesmír. Petrkov je stále plný metafyzických znaků. Na zdi dvora visí prázdná klec po holubech, v roztápějícím se sněhu se honí kočky a na odhrnutém rounu z listí leží ulity poztrácené hlemýždi. Pořád tady stojí dřevěný altánek, v němž je mezi prachem a pavučinami založeno několik knížek ve francouzštině a němčině. Přemýšlím-li nad metaforou, kterou bych vyjádřil podstatu Reynkova života a díla, napadá mne červený tis, který jsem si minulé léto prohlížel ve vsi Vilémovice. Je jedním z nejstarších stromů v Evropě. Jeho věk se odhaduje na dva tisíce let. A protože vypouští toxiny, říká se o něm, že kdo pod ním usne, už se neprobudí. Většina z nás se bojí každodenního umírání. Věříme, že to, co nám dá život, je současná civilizace, v níž je nejmenší námaha okamžitě odměněna. Jsme však šťastní? Reynek si vybral jinou cestu. Ulehl pod stromem starým jako dřevo kříže. Zemřel – a našel život.“ (Ibidem.)
Wojciech Wencel se také zabývá Reynkovou poetikou a usiluje o srovnání jeho básnické tvorby s některým z polských básníků: „Co se ukrývá v Reynkových básních, že mají vliv na duchovno čtenářů? Určitě to není devótní ani moralizující tvorba. Kdybychom měli najít odpovídající polský ekvivalent básníka z Petrkova, byl by to Józef Czechowicz se svou lyrickou, ztišenou dikcí, která zaznamenává metafyzický puls venkova. Lidé, kočky a ovce v záři měsíce, v zimní scenérii tvoří společenství života a smrti, avšak (jinak než u Jarosława Marka Rymkiewicze) různí se v eschatologické perspektivě. Citlivost vůči zvířatům je v těchto básních odrazem pocitu, jakým ,Pastýř prastarý' obdařuje člověka. V přírodě jsou skryty biblické symboly, které nám po jejich přečtení umožňují osvojit si každodenní umírání a poskytují křesťanskou naději. Smrt neznamená konečné zničení. Na sněhu zanechané stopy ptáka, který se vznesl do nebe, připomínají trnovou korunu i ostnaté dráty koncentračních táborů, ale jsou zároveň předpovědí trojího příchodu Spasitele.“ (Ibidem.)
Wencel se k Reynkovi znovu vrací o několik let později v článku Podziemne motyle v souvislosti s vydáním své nové, stejnojmenné sbírky veršů: „Když jsem se poprvé setkal s Reynkovou tvorbou, velký dojem ve mně zanechal název jedné z jeho básnických sbírek – Podzimní motýli. Ihned jsem si představil barevná křídla roztažená v absolutní tmě, neviditelná světu, ale viditelná Bohu. V kontrastní kombinaci černé a barevnosti, uzavření a svobody, tíhy a lehkosti bylo něco neobyčejného, dokonce metafyzického. Reynkova metafora se mohla vztahovat k duším zemřelých očekávajících spasení, ale i k nám všem, umírajícím každodenně na samotu, chudobu, nemoc nebo lidské pomluvy. Jakým způsobem, stojíme-li tváří v tváří ponížení, zachránit klid srdce a pocit svobody? Lze roztáhnout křídla v soumraku každodennosti? Několik dnů jsem chodil s tímto obrazem v hlavě a záviděl jsem českému básníkovi jeho představivost. Až jsem náhodou narazil ve slovníku na výraz ,podzim“, čili... ,jesień'. Uvědomil jsem si, že název Reynkovy sbírky zní Jesienne motyle, kdežto moje vize podzemních stvoření vyplývala z neznalosti cizího jazyka. Samozřejmě jsem nemohl dovolit, aby osiřelá metafora zůstala jenom v mé hlavě. Tak vznikla sbírka Podziemne motyle a její titulní báseň: ,Podobně jako řečtí bohové / vznášejí se hluboko v temnotě / nad vodními nádržemi termálních pramenů / mezi zuhelnatělými stromy / / jejich křídla jsou ještě barevná / potrhaná magnetickými větry / ohýbají se jako fotografie / hozené do ohně / / prokleté v hmyzím světě / uváděné v atlasech přírody / čekají až do konce času / a praskne kokon země'“ (Podziemne motyle, Gość Niedzielny, 2010, č. 37).
Mohlo by se zdát, že jsme snesli hodně důkazů o blízkosti Reynkovy poezie a jeho životního postoje mladým polským básníkům, ale je třeba ještě dodat, že ve Wencelově sbírce Podziemne motyle nacházíme báseň Zmartwychwstanie, kterou básník věnoval Reynkovi a která byla pak přetištěna v ratibořském časopise Almanach Prowincjonalny (16 /2012, s. 25) v originále i v překladu píšícího tato slova (Zmartwychwstanie, Almanach Prowincjonalny, 2012, č. 16).
V předcházejícím čísle Almanachu Prowincjonalnego se objevila studie o polském písničkáři, dalo by se říci „moderním polském bardovi“ Jacku Kaczmarském, a to nás přivádí k připomenutí tématu zhudebňování Reynkovy poezie. Díky poměrně častému zhudebnění dosud málo známé poezie petrkovského samotáře, dlouho odkázané pouze na úzký okruh přátel, známých a znalců křesťansky orientované české poezie, dostávají se jeho texty k poměrně širokým vrstvám recipientů.
Jistě stojí na závěr za připomenutí, že popularizaci Reynkova slovesného díla v okruzích undergroundových, křesťansky zaměřených nebo alternativních hudebníků přispělo šíření sbírky Odlet vlaštovek v samizdatu (různé opisy vznikaly od roku 1972). Po roce 1989 byl přístup usnadněn vydáním výboru z Reynkovy poezie Vlídné vidiny (Odeon, 1992) a poté zejména Básnických spisů Bohuslava Reynka (Archa, 1995). Mladší generaci hudebníků často oslovily nejprve jejich hudební vzory, pak teprve sáhli po sbírkách poezie Bohuslava Reynka, což mimochodem vypovídá o úrovni výuky české literatury na středních školách, když se již tam nesetkali s jeho básnickou tvorbou.
Pokud jde o autora této studie, již v roce 1992 publikoval medailon Bohuslava Reynka ve 4. čísle 1. ročníku týdeníku Region (mutace vydání pro Bruntál, Krnov, Nový Jičín, Opavu, Ostravu a Šumperk, 1992, č. 4, s. 5), a to v rámci cyklu „Medailony českých spisovatelů“, v němž představil osmatřicet zakázaných, umlčovaných a neprávem zapomenutých autorů, a dále se k němu vracel v odborném i pedagogickém působení; zejména kapitolou ve své odborné monografii Region, regionalismus a regionální literatura (Opava: Slezská univerzita, 2007).
Básník Bohuslav Reynek zemřel 28. září 1971... Spolu s Alešem Palánem můžeme konstatovat, že mýtus trvá dál: „Bez ohledu na oficiální zatajování Reynkových prací v osmdesátých letech, bez ohledu na módní vlnu zájmu o něj v letech devadesátých. O Petrkovu se točí filmy, pořádají se výstavy, vycházejí knihy... A hlavně: Reynek se čte a je milován. Směle se dá tvrdit, že petrkovský solitér je stále naším současníkem. To je víc než sebevznešenější místo v učebnicích.“ (Aleš Palán, op. cit.)
W ogrodzie Bohuslava Reynka
puste muszle winniczków
do nieba idzie się powoli
dwigajšc na plecach
własny grób
Petrkov, 16. marca 2008
V zahradě Bohuslava Reynka
prázdné ulity hlemýžďů
do nebe se jde pomalu
a na zádech se nese
vlastní hrob
Petrkov, 16. března 2008
(Přeložil -lm-)
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
