Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Kámen je lepší poduškou než mnohé vidiny.
Robinson Jeffers
Sto třicet let uplynulo od narození amerického básníka Robinsona Jefferse (1887–1962), dnes pozapomenutého, který však patřil v šedesátých letech minulého století v tehdejším Československu k nejčtenějším autorům poezie. Měl u nás svého „dvorního“ překladatele, básníka Kamila Bednáře (1912–1972), jenž Jeffersovo podnětné dílo českému publiku objevil a vskutku básnickým způsobem překladatelsky interpretoval (Vladimír Křivánek v doslovu k výboru Bednářových básní Sladkost hořkosti, Mladá fronta 1987). Do slovenštiny přebásnil Jeffersovu poezii Ľubomír Feldek (Grošovaný žrebec, anglicko-slovenské zrcadlové vydání z roku 1975), čeští čtenáři na podobné zrcadlové vydání některého z Jeffersových děl dosud čekají.
Kamil Bednář navíc o své zkušenosti s Jeffersem (zkušenosti nepřímé, nikdy se osobně nesetkali, pouze si vyměňovali dopisy) i o své překladatelské práci napsal v české a nejspíš i světové literatuře ojedinělou knihu Přátelství přes oceán, kterou vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1971:
V rukou držím dopis... Něco se jím začínalo, mnohem víc než pouhé překládání. Několik lidí bylo bezpochyby osudem určeno, aby vstoupili do mého života a pomáhali mi. Robin byl první a hlavní mezi nimi...
A Kamil Bednář v jednom z dopisů do Ameriky Jeffersovi psal: Nikdy nezapomenu na vaše skály, moře a jestřáby. Mou vlastí je Československo. Není to jen hlas jediného člověka, který k vám letí přes oceán.
Robinson Jeffers se sice narodil v pensylvánském Pittsburghu, větší část života však prožil v Kalifornii. Dramatická krajina pacifického pobřeží významně ovlivnila jeho dílo. Debutoval sbírkou básní Džbány a jablka (1912), která sice nezaznamenala literární úspěch, v ní uveřejněné milostné verše však utvrdily jeho vztah s budoucí ženou Unou. Když se s ní seznámil na literárním semináři o Goethově Faustovi, byla ještě manželkou známého losangeleského právníka Teda Kustera. Milostný poměr básníka s právníkovou ženou neunikl novinářům a jeho medializace vedla roku 1913 k rozvodu Uny s Kusterem. Hned druhý den měla Una svatbu s Robinsonem Jeffersem. Přesto však Kuster z okolí Jeffersových nezmizel. Se svojí druhou ženou je následoval do Carmelu, kde si po vzoru Jeffersově postavil kamenný dům. Obě rodiny se pak pravidelně navštěvovaly a udržovaly přátelské vztahy.
Před nežádoucí publicitou se chtěli novomanželé skrýt cestou do Anglie (Jeffers již předtím pobýval v Evropě, ve Švýcarsku získal vztah k turistice a horolezectví). Tomu však zabránilo vypuknutí světové války v roce 1914. Jeffersovi navíc zemřel otec (uznávaný teolog) a krátce po porodu i prvorozená dcera. Robinson s Unou se slovy Petra Kopeckého vydali podél pobřeží Pacifiku na sever hledat klid a zapomnění.
Tady jsem poprvé viděl lidi žijící – uprostřed nádherné nedotčené scenérie..., cituje Jefferse Petr Kopecký, autor knihy Robinson Jeffers a John Steinbeck. Vzdálení i blízcí (Host Brno ve spolupráci s Ostravskou univerzitou, 2012). Amerikanista prof. Josef Jařab označil Kopeckého práci za nesporně zásadní literární studii obou vybraných amerických autorů. Ale zůstaňme u Jefferse.
Roku 1916 se Jeffersovi dočkali štěstí. Narodila se jim dvojčata – chlapci Donnan a Garth, básník navíc vydává svoji druhou sbírku Californians. Sbírku dobrých básní, v nichž ještě jen sem tam probleskovala budoucí básníkova originalita. Knížka byla brzy rozebrána a také brzy zapomenuta. V roce 1924 Jeffers za pomoci přátel vydal svoji první významnou knihu Tamar a jiné básně. Jak výstižně uvedl Kamil Bednář, stal se Jeffers básnickou povídkou Tamar oním velkým básníkem, jakým chtěl být. Přispěla k tomu newyorská kritika. Hned následujícího roku vyšla Tamar znovu, do svazku byla zařazena také další básnická povídka Hřebec grošák, zpracování jednoho z nejrozšířenějších a nejtrvalejších antických mýtů, legendární lásky ke zvířeti. Lásky, která v básníkově podání nejednou zahanbuje člověka. Další sbírka Ženy od mysu Sur spatřila světlo světa v roce 1927.
Postupně vychází další Jeffersova díla, básník se stává slavným. Ve 30. letech však nastupuje tzv. Nová kritika, která klade důraz na formální stránky textu. Jeffersova poezie jejím požadavkům neodpovídala (psal uvolněným nerýmovaným veršem), někteří kritici jeho básně dokonce označili za škvár. Robinson Jeffers se během krátké doby vytratil z literární scény a byl vyřazen i ze školních osnov.
Přesto básník tvořil dál. Odsoudil druhou světovou válku, kterou nevnímal jako konflikt mezi dobrem a zlem, jak byla předkládána americký voličům, nýbrž jako inhumanismus. Svůj postoj vyjádřil především ve sbírce Dvojbřitá sekera a jiné básně (1948). Humanisticky založená nová kritika, natož pak křesťanstvím prodchnutá Amerika však nemohly něco takového přijmout. Inhumanismus přitom nebyl zacílen proti člověku samotnému, ale spíše proti představě člověka jako středobodu všehomíra. Tyto nuance však ve zjitřené válečné a poválečné době málokdo chápal (P. Kopecký).
Úspěšné divadelní adaptace na přelomu 40. a 50. let přibrzdily pád Jefferse jako autora do zapomnění. Největší úspěch zaznamenala Medea (1947), jíž si básník podmanil Broadway.
Symbolem, který neoddělitelně patří k Jeffersovi, se stala Jestřábí věž. Kamil Bednář (Přátelství přes oceán) si na základě vyměněných dopisů vyfabuloval básníkovo vyznání:
Tor House vznikal na malém návrší uprostřed vřesoviště. Na útese. Nikde nebylo človíčka. Hrozně rádi jsme chodívali travnatou stezkou, která se vinula kolem mysu. Tehdy tam nebyla ještě žádná stavení, až na dvě tři výjimky, a všude byly rozlehlé plochy vlčích máků a divoce pestrých květin... Velryby pluly kolem a vysoko stříkaly, delfíni vyskakovali z vody. V noci vítr donášel hlasy vyjících kojotů, někdy nám vyli v noci přímo na dvoře. Všechno pulsovalo životem, dnes už tam z toho není takřka nic...
V roce 1919 začal stavět Jeffers dům, na pozemku kolem sází stromy.
Robin v mládí vůbec nevěděl, že je svou podstatou kameník. Více miloval stromy a rostliny, studoval lesnictví. A miloval moře, ale spíš to byly námořnické krčmy, kde popíjel s rybáři a námořníky až do úsvitu. Nikdy nepracoval s žulou, až teprve když stavěl Dům na útese. Přišel tomu na chuť. Dal se najmout od vlastního stavitele – za čtyři dolary denně, což tehdy nebylo málo, a o tu sumu to měl levnější. Dohlížel na zedníky, dělal nejtěžší práci, míchal maltu, nosil truhlík s vápnem, otesával balvany. Později mu to přišlo vhod. Když stavěl Jestřábí věž, už si žádného stavitele nenajímal. Ani zedníky. Stavěl věž sám...
A konečně roku 1924 dokončil svoji věž.
Je příjemné cítit, že něco dobrého bylo zbudováno vlastní rukou. Ty balvany tady sám lámal z pobřežního útesu, sám se lopotil s těmi těžkými břemeny a dopravoval je k rozestavěné věži. Byl šťasten, i když o tom třeba nevěděl... Dopoledne psal, odpoledne pracoval na otesávání žuly. Může mít někdo plnější život?
Nezbytností Jeffersovy tvorby, jeho oporou i inspirací, byla Una.
V pravdě je Una spoluautorkou té velkolepé poezie.
A když snad některý čtenář zapochybuje o kladném poslání Jeffersovy poezie, zde je najde: příklad života v lásce... Svět, který se asi nedá zachránit, zde má záchranné zrnko. Odtud by se mohla vytvořit nová společnost, nová civilizace.
Proto je Jeffersova poezie nerozlišitelná od života...
Postupně se Una ujala vlády i nad tímto mužem, který se dal snadno ovládat, a Robin ve dne šťastně otročil a v noci jí psal básně...
Neboť nezbytné jsou jen láska a vnitřní život.
Když se v roce 1938 Una pokusila zastřelit v reakci na prozrazení Robinsonova záletnictví, básník upadl do depresí, k čemuž výrazně přispěla rostoucí záplava turistů kolem Karmelu (v roce 1937 byla dostavěna pobřežní silnice). Pocit zmaru u Jeferse dovršilo vypuknutí druhé světové války.
Po smrti Uny se Robin někdy potácel po pobřeží, sestupoval až k písku, na němž odliv zanechal mdlé řasy, ale neviděl. Nikdy neviděl mnoho, neboť byl na jedno oko slepý. Jeho očima byla Una. Teď už jako by neviděl svět vůbec. Viděl jen její tvář, na moři, na nebi, všude. / Vedl sám se sebou polohlasité hovory na svých bludných cestách... (K. Bednář, Přátelství přes oceán).
Když v roce 1957 chce město Karmel zabrat část jeho pozemku i dům (vzrůstající daně jsou pro literáta neúnosné), brání se a část pozemku odprodá lidem, chtějícím si v té době v již módním Karmelu postavit sídla. Když o několik let později sám umírá, v době jeho skonu propukne sněhová bouře, přestože mnoho let v Karmelu nikdo neviděl sníh.
Poprvé vstoupila Amerika ke mně do domu, kde jsem tehdy bydlel... v podobě dopisu, který mi listonoš vhodil do schránky s datem 7. června 1958. Dosud matné jméno Kalifornie... nabylo konkrétní podoby. Carmel by the Sea.
Nikdo by už dnes nepochopil, co to pro mne znamenalo..., vyznal se Kamil Bednář hned na prvních stranách knihy Přátelství přes oceán.
To, že přišla odpověď na můj dopis přes hlubiny jednoho moře, nebylo nijak samozřejmé. Z míst mnohem bližších někdy odpovědi nepřijdou, i když je čekáme. Všichni známe trpkost nezodpovězených dopisů... Nepatrný dopis uprostřed velkých proměn světa...
Vůbec všechno, existence Robina a jeho poezie, to, že ji překládám, že skrze ni žiji v kouzelném snovém světě, pohádkovém, a přitom nanejvýš reálném, to všechno je nepochopitelný zázrak...
Byl tu básník, jehož dílo jsem už do značné části znal.
Byla tu i ta podivuhodná věž.
Robinova žulová věž, o které jsem už věděl a dokonce ji i viděl v nějaké knize na nepříliš zřetelném obrázku...
Robinson Jeffers.
Byl to první Američan v mém životě, první velký světový básník, který mi psal!
Dnes – díky bohu – již málokdo z mladých pochopí, jaká traumata někdy nosí v sobě ti, kdo slyšeli křídla války tak zblízka nad hlavou. Cítil jsem se tehdy nicotný a nepotřebný, potřeboval jsem prožít léta očišťování...
Na jedné straně Kamil Bednář, básník, překladatel a středoevropský intelektuál, těžce se vyrovnávající s traumaty války, protektorátu a s atmosférou komunistického totalitního režimu. Na straně druhé solitérní americký básník, obtížně snášející tlak všudypřítomné moderní civilizace, onen samotář myslící na osud lidstva.
Vzájemná korespondence nedodávala sil k přečkání těžkých časů jen Kamilu Bednářovi, stejným zjevením byla i pro Jefferse. V roce 1950 Una zemřela, což mělo katastrofické následky pro básníkovu práci (žena totiž dohlížela na Robinsonův tvůrčí režim). Je to zlé. Una zemřela a já jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom, píše Jeffers v básni Hungerfield. Básníkův život se stal téměř nesnesitelným. Od trudných myšlenek ho odváděly jen drobné radosti a pohled na vnučku Unu (... malá Una, která se narodila nedlouho po Unině smrti, jako by ji Robinova Una poslala za sebe na svět... Kéž ta malá zůstane vždycky stejně prudká a divoká a nikdy neztratí smích! Ale kéž pozná ve chvílích ticha a soustředění i krásu věcí, krásu nadlidských věcí – hor, moře, jestřábů –, bez nichž člověk nemá žádnou naději v nic..., K. Bednář: Přátelství přes oceán). Jednou takovou utěšující maličkostí mu byla česká verze Mary, která vyšla v Československém spisovateli roku 1958 a kterou mu její překladatel Kamil Bednář poslal. Jeffersovi se kniha (včetně ilustrací M. Troupa) velmi líbila, i když se pochopitelně nemohl do českého překladu začíst. Od té doby pokračovala vzájemná korespondence obou básníků až do Jeffersovy smrti.
Básník zemřel 20. ledna 1962. V té době se u nás na pulty knihkupectví dostala Pastýřka putující k dubnu (v tiráži má uveden rok vydání 1961), která se podle Kamila Bednáře u čtenářů setkala snad s největší odezvou ze všech básníkových děl. V nekrologu Bednář mimo jiné napsal: Robinson Jeffers a Československo, to bude jednou zvláštní kapitola v jeho životopise. Čeští čtenáři pochopili Jefferse možná lépe než sami jeho krajané, nestalo se to u nás poprvé od Mozarta.
Pastýřka putující k dubnu je příběhem toulavé Klárky z kopců, dívky, která se dobrovolně rozhodne nést ve svém těle až do konce plod dalšího života, i když ví, že pro svoje tělesné postižení nemůže dítě porodit a konec těhotenství (v dubnu) bude znamenat také její smrt.
Hodinu za hodinou vedla Klárka ovce pod tichými hvězdami... „Starám se o své ovce... Dělám to, co většina lidí: starám se o ty zde, které mě potřebují, a budu to dělat až do smrti.“
Jeffersova báseň v próze je o pastýřčině bezcílné pouti po kalifornském pobřeží. O ničem jiném. Přesto v ní básník dokázal naznačit hodně o člověku. O jeho trápeních, touhách, ale i vůli.
Vystoupila na větrné temeno kopce; nebohé stádečko se jí tísnilo u nohou a Klárka putovala k severu, bosá v šedém dešti, nepřítomná duchem jako náměsíčník, vedený niterným nutkáním, či spíše podobna jakési věčné touze osamělých vrchů. Kdo by ji viděl, uvěřil by, že ona vždycky takhle putovala v dešti a na horském hřebenu k severu, obklopena ovečkami... Každý by se byl nad ní ustrnul.
Robinson Jeffers v postavě Klárky předkládá čtenáři vyznání svého chápání světa: Ty miluješ, což není nejhorší úděl, ale miluješ nikoli jedince, nýbrž všechny, může tě to zahřát v tomto tvém mrazivém chladu? Putuješ křehkýma a zraněnýma nohama po posledním hřebenu osídlených končin na nejzazším pobřeží oceánu, který nelze osídlit...
A překladatel Kamil Bednář připodobňuje americkou Klárku k české Viktorce. Tak jako Viktorka na Starém bělidle, tak Klárka na pobřeží Pacifiku prožívají tragédii společenského prokletí. Přes tragický osud zůstává Klárka symbolem básníkovy víry a naděje.
Za Jeffersova života vyšel v češtině kromě Mary ještě výbor Jestřábí křik (1961). A další knihy následovaly po jeho smrti: Básně z Jestřábí věže (1964), Ženy od mysu Sur (1965), Sbohem, moře (1968), Mara, Hřebec grošák, Hungerfield (1971), Mara, Hřebec grošák, Pastýřka putující k dubnu (1976), Cawdor (1979). Poslední větší výbor (Maják v bouři) vydal Československý spisovatel v roce 1983. Pak už byl Jeffers připomenut pouze drobným tiskem Tři tanečnice péčí Lyry Pragensis (1993, bibliofilie, 300 číslovaných výtisků). Podle edičního plánu chystá nakladatelství Dauphin nové dvojjazyčné vydání Pastýřky putující k dubnu (tradičně v překladu Kamila Bednáře). Zatím, pokud vím, nevyšlo. A je to škoda. Robinson Jeffers nám má pořád co říci, i téměř půlstoletí po své smrti.
Vždyť v poměru na obyvatele se svého času v Československu prodalo víc výtisků Jeffersových knih než ve Spojených státech. Jestliže byl Jeffers v 60. letech v USA málo známým básníkem (věhlas z 20. a 30. let byl zapomenut), v repertoáru pražské kavárny Violy tehdy dominovali beatníci a Jeffers.
Petr Kopecký ve zmíněné knize porovnává tři různé pohledy na přírodu a vztah člověka k ní. Jestliže prizmatem antropocentrismu je člověk středobodem světa a jako takový výlučně určuje hodnotu všech věcí, dva zbývající náhledy na svět přikládají přírodě mnohem důležitější postavení. Biocentrismus zdůrazňuje úctu k veškerému životu. Nahlíží na život a přírodu coby posvátné, má často duchovní rozměr. Podle ekocentrismu je nejdůležitější (významnější než individuální život) rovnováha celého ekosystému. Tento směr vychází především z ekologie. Většina lidí je však stále formována antropocentrismem, který bere morální ohledy na přírodu pouze tehdy, když z toho pro člověka plyne užitek.
Kopecký uvádí, že Jeffers i Steinbeck byli v oblasti ekologie nadprůměrně vzdělaní. Život kolem sebe dokázali zachytit v jeho provázanosti a uvědomovali si stále vážnější dopady lidské činnosti na okolní prostředí. Zejména ve Spojených státech považovali tyto dopady za zhoubné.
Roku 1963 vyšel posmrtný výbor Jeffersových básní s názvem Sbohem, moře. Ekologická organizace Sierra Club následně vydala knihu Člověk není výjimka (1965), kde byly fotografie krajiny od významných kalifornských fotografů doprovázeny Jeffersovými básněmi. Tato kniha opět přitáhla k Jeffersovi pozornost čtenářů. Lze očekávat, že vzhledem k prohlubujícím se ekologickým potížím a všeobecné krizi hodnot bude poezie Robinsona Jefferse nacházet své další čtenáře i v budoucnu.
Petr Kopecký se zamýšlí také nad tím, proč si zrovna Jeffersovy básně u nás získaly v šedesátých letech takovou oblibu, přestože se jim dostalo knižního překladu mnohem později než Steinbeckovým prózám. Zdůvodňuje to touhou čtenářů uniknout alespoň v myšlenkách z dusné současnosti v nesvobodné společnosti do dálek, kam se fyzicky podívat nemohli. Domnívá se, že Kamil Bednář nepodlehl svodům komunismu, umně však dokázal Jefferse prezentovat komunistickým cenzorům jako autora vystupujícího svým dílem vůči establishmentu „kapitalistické“ společnosti. Jeho verše se skutečně v různých podobách vyjadřují k zotročení lidského ducha, ať již tyranskou vládou, moderní vědou a technikou či jen prostými lidskými touhami.
Dokládá to mimo jiné slovy Kamila Bednáře, který v rozhovoru pro Literární noviny roku 1967 uvedl: V době, kdy nemohl zaznít můj vlastní hlas, osud či múzy mi seslaly Robinsona Jefferse. Jeffers není běžný překladatelský čin. Mluvím skrze něho já sám.
Dále dovozuje, že básníkova ostrá kritika člověka je nade vši pochybnost. Dodává ovšem také, že při pozorném čtení jeho apokalyptických vizí, které předpovídají zkázu lidského pokolení, však nelze opominout skutečnost, že Jeffers zpravidla zavrhuje lidskou nadřazenost, introverzi a sebelásku, nikoliv lidstvo jako takové.
Pro nás je v současnosti zřejmě nejdůležitější, že Jeffers neodděloval estetiku a ekologii od etiky. V přírodě nacházel nejen krásu, ale i morální rozměr.
Robinson Jeffers ani Kamil Bednář již dávno nejsou mezi živými. Přesto si svého oblíbeného básníka občas představuji (jak si ho nejen během jeho života, nýbrž i po jeho smrti představoval jeho překladatel):
Robin stojí před Tor Housem, který tone ve vůni a květech, takže se nezdá tak chladně žulový jako v dešti nebo chladu. Kolem všech stavení běží kamenná zídka, dům je chráněn před cizími živly... Tam za zídkou je Pacifik a svět... Jeffersův svět, zoufale udržovaný v odporu dotírající civilizaci, měl být jednou ranou rozdrcen.
I můj svět se neúprosně hroutí pod tlakem civilizace. Také já propadám často pocitu beznaděje, poznání, že svět a přírodu nelze zachránit. Přesto to nesmíme vzdát. Buďme vděčni za ono „zrnko“, ze kterého by mohla vyklíčit nová (či alespoň proměněná), ohleduplnější civilizace. Nevím, zda se tak stane, ale stále zůstává naděje. K podobné naději přispívá také poezie. Vždyť jak napsal Kamil Bednář, poezie může zdvojnásobit váš život o něčí velký život, může prolnout rozbolavělou skutečnost novou, zdravou skutečností, takže nakonec přece jen žijete šťastně a plně...
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
