Bob Pacholík

Prostějované

„Jeho pohledy, jakoby letmé a bezděčné, jsou vždy zároveň vhledem i nadhledem. Pacholík se objektivem nejem dívá, ale bleskově uhaduje, hodnotí i uvažuje, usmívá se i vysmívá... Za sebe, tedy i objektivem subjektivně, ale jako by za nás a pro nás.“ To řekl kdysi o fotografovi tohoto čísla významný teatrolog Jan Roubal (1947–2015). Bob Pacholík fotografoval také divadlo, stále fotografuje krajinu oblíbeného Velkého Kosíře, svůj Prostějov obestíraný podivnými duchy doby, především se však úspěšně snaží „o to nejtěžší – živou fotografii obyčejně neobyčejných lidí v jejich každodenním milieu“ (opět Jan Roubal).

Co vás kdysi přivedlo k fotografování?

Vlastně neumím odpovědět – jak říkal Hrabal, je to ve mně jako v koze. Nedávno jsem kdesi vyhrabal fotky, které jsem dělal, když jsem byl v učení. Učil jsem se na frézaře a ve škole byl fotokroužek. Už tehdy jsem k fotografování tíhl, bylo mi to vlastní. Přispěla k tomu taky láska k horám, čundroval jsem, věnoval jsem se horolezectví, a u toho jsem pokaždé fotografoval. Pak jsem začal fotit lidi a město, to mě vždycky bavilo, ani na dovolených jsem nefotografoval památky, ale lidi. Vlastně to ze mě šlo samo.

Vyšla vám mj. knížka fotografií Prostějova z let 1985–1987. Jsou na nich hlavně lidé v kulisách „reálně socialistického“ města...

Před revolucí jsem měl takové období, kdy jsem hledal. A knížka o Prostějovu je právě z tohoto období. Přiznávám, že je dost depresivní.

Lze srovnat to, co jste fotografoval v 80. letech, ony absurdity, s nimiž se člověk setkával na ulicích, s tím, co v Prostějově vidíte dnes?

V 80. letech jsem Prostějov viděl jako město v rozkladu. Pomáhalo mi tehdy, že člověk v něčem žil a bylo mu jasné, když nad tím přemýšlel, že to není normální. A ještě se to odehrávalo v takových obskurních dekoracích, vemte si ty plakáty, průvody. Teď zase pro změnu není nic vidět, vše je překryté balastem – způsoby establishmentu se sice přibližují tehdejším časům, ale jsou rafinovanější. Fotí se to o dost hůř. Navíc když měl člověk třicet, čtyřicet, viděl všechno ostřeji, dnes mám sedmdesát... Mám k tomuto městu ambivalentní vztah. Na jedné straně jsem rodák, mám to tady rád, na druhé straně vidím ten zmar, všechno pěkné mizí, kácí se, bourá, co vznikne nové, za moc nestojí. Je vidět, že jediný zájem je vydělávat peníze.

Připravujete nějakou výstavu?

Několik fotek budu vystavovat v Půdní galerii v Muzeu v Bystřici nad Pernštejnem. Kdysi dávno, ještě před revolucí, sem jezdíval pan doktor Igor Zhoř z Brna, který učil na JAMU. Pak tam skončil a v Blansku založil Školu výtvarného myšlení a začal vést výtvarné kursy a semináře. Hodně navštěvoval Prostějov, Uherské Hradiště. A jeho bývalí žáci (včetně mě) pořádají na jeho počest tuto výstavu. Jmenuje se Zhořování a potrvá až do 29. září.

-jej, tt-

Bob Pacholík

Bohuslav Pacholík (*20. 7. 1947 Prostějov),se vyučil strojařem, od 70. let působil jako metodik pro amatérskou fotografii v Okresním kulturním středisku. V 90. letech fotografoval pro prostějovské a olomoucké noviny. Spoluzaložil fotografické sdružení PAF.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Bob Pacholík

Prostějované

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu