Jeho pohledy, jakoby letmé a bezděčné, jsou vdy zároveň vhledem i nadhledem. Pacholík se objektivem nejem dívá, ale bleskově uhaduje, hodnotí i uvauje, usmívá se i vysmívá... Za sebe, tedy i objektivem subjektivně, ale jako by za nás a pro nás. To řekl kdysi o fotografovi tohoto čísla významný teatrolog Jan Roubal (1947–2015). Bob Pacholík fotografoval také divadlo, stále fotografuje krajinu oblíbeného Velkého Kosíře, svůj Prostějov obestíraný podivnými duchy doby, především se však úspěšně snaí o to nejtěší – ivou fotografii obyčejně neobyčejných lidí v jejich kadodenním milieu (opět Jan Roubal).
Co vás kdysi přivedlo k fotografování?
Vlastně neumím odpovědět – jak říkal Hrabal, je to ve mně jako v koze. Nedávno jsem kdesi vyhrabal fotky, které jsem dělal, kdy jsem byl v učení. Učil jsem se na frézaře a ve škole byl fotokrouek. U tehdy jsem k fotografování tíhl, bylo mi to vlastní. Přispěla k tomu taky láska k horám, čundroval jsem, věnoval jsem se horolezectví, a u toho jsem pokadé fotografoval. Pak jsem začal fotit lidi a město, to mě vdycky bavilo, ani na dovolených jsem nefotografoval památky, ale lidi. Vlastně to ze mě šlo samo.
Vyšla vám mj. kníka fotografií Prostějova z let 1985–1987. Jsou na nich hlavně lidé v kulisách reálně socialistického města...
Před revolucí jsem měl takové období, kdy jsem hledal. A kníka o Prostějovu je právě z tohoto období. Přiznávám, e je dost depresivní.
Lze srovnat to, co jste fotografoval v 80. letech, ony absurdity, s nimi se člověk setkával na ulicích, s tím, co v Prostějově vidíte dnes?
V 80. letech jsem Prostějov viděl jako město v rozkladu. Pomáhalo mi tehdy, e člověk v něčem il a bylo mu jasné, kdy nad tím přemýšlel, e to není normální. A ještě se to odehrávalo v takových obskurních dekoracích, vemte si ty plakáty, průvody. Teď zase pro změnu není nic vidět, vše je překryté balastem – způsoby establishmentu se sice přibliují tehdejším časům, ale jsou rafinovanější. Fotí se to o dost hůř. Navíc kdy měl člověk třicet, čtyřicet, viděl všechno ostřeji, dnes mám sedmdesát... Mám k tomuto městu ambivalentní vztah. Na jedné straně jsem rodák, mám to tady rád, na druhé straně vidím ten zmar, všechno pěkné mizí, kácí se, bourá, co vznikne nové, za moc nestojí. Je vidět, e jediný zájem je vydělávat peníze.
Připravujete nějakou výstavu?
Několik fotek budu vystavovat v Půdní galerii v Muzeu v Bystřici nad Pernštejnem. Kdysi dávno, ještě před revolucí, sem jezdíval pan doktor Igor Zhoř z Brna, který učil na JAMU. Pak tam skončil a v Blansku zaloil Školu výtvarného myšlení a začal vést výtvarné kursy a semináře. Hodně navštěvoval Prostějov, Uherské Hradiště. A jeho bývalí áci (včetně mě) pořádají na jeho počest tuto výstavu. Jmenuje se Zhořování a potrvá a do 29. září.
-jej, tt-
Bohuslav Pacholík (*20. 7. 1947 Prostějov),se vyučil strojařem, od 70. let působil jako metodik pro amatérskou fotografii v Okresním kulturním středisku. V 90. letech fotografoval pro prostějovské a olomoucké noviny. Spoluzaloil fotografické sdruení PAF.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.