Alena Wagnerová

Politizování pravopisem

Mnozí z nás si ještě pamatují, jak se na konci války na určitou dobu stalo zvykem slovo Němec psát s malým n: němec. Malé první písmeno, jímž se podstatné jméno vlastní stalo jménem obecným, tu znamenalo daleko víc než změnu pravopisu. Signalizovalo, že Němci přestali být svébytným národem, a degradovalo je na jakousi nedefinovanou a nechráněnou anonymní masu, s níž lze zacházet, jak se komu hodí. Psaní slova Němec s malým písmenem mělo nepřehlédnutelnou politickou dimenzi, jíž si byli všichni vědomi, ať už nový způsob psaní přijímali nebo odmítali. Bylo trestem, jímž si to s němci tak říkajíc vyřídil pravopis.

Nacisté by byli jistě také rádi psali slovo Čech s malým č a dali tím najevo, že čech nemá v Čechách co pohledávat, a zavedli psaní slova Jude s malým J, aby tím vyjádřili jejich podřadnost. Jenže německý pravopis, který píše substantiva jednotně s velkým písmenem, jim tuto možnost k pravopisnému politizování nedal.

V tomto ohledu jsme my ovšem „šťastnější“. Žid s velkým Ž je v češtině příslušník židovského národa, zatímco žid s malým ž označuje vyznavače židovského náboženství. Vznikem státu Izrael se psaní slova Žid stalo samozřejmostí; dřív tomu ale tak nebylo a rozlišování mezi Žid a žid mělo i svou politickou dimenzi. Kdo už před druhou světovou válkou u nás Židy považoval za národ, byť žijící v diaspoře, psal slovo Žid s velkým písmenem, kdo ne, psal je s malým ž a míval často poněkud blíž k antisemitismu.

Hned tu ovšem narážíme i na jinou zajímavost. Jak nás o tom poučují nová Pravidla českého pravopisu, svátky, které vycházejí z jiné než křesťanské tradice, se píší s malými písmeny, křesťanské naproti tomu s velkými. Optický dojem je tu jednoznačný: ve stínu Velikonoc, Vánoc a Dušiček se skromně krčí pesach, chanuka a ramadan, anglicky ale Ramadan. I toto poučení nám ukazuje, jak je čeština široce otevřená tomu, co jsme nazvali politizování pravopisem, protože přecházení substantiv ze slova obecného do zvláštního je v ní běžné. Pro to ovšem existují i příklady zcela nevinné: Tak podle kontextu píšeme země i Země, je-li míněna jako planeta, stejně tak měsíc i Měsíc. V politice a historii je tomu ovšem zcela jinak. Za války mělo slovo Protektorát jako označení státní formy hodnotu jména vlastního a psalo se proto s velkým P. stejně jako před tím Československo s velkým Č. Jen několik let po válce se ale začalo psát s malým p, jako bychom jej aspoň tím malým písmenem chtěli degradovat, vymazat jeho bezprostřední vztah k našim dějinám. O to totiž jde: Velké písmeno podstatného jména vnímáme jako jeho zhodnocení, zvýraznění, jeho přeřazení do kategorie jmen obecných naproti tomu jako degradaci, sestup: viz němec.

Také v období socialismu si pravopis pěkně zapolitizoval. Z Boha s velkým B se stal bůh a byl tak odklizen mezi bohy pohanské, kteří se vždycky s malým b psali. S malým písmenem se zásadně psaly i velikonoce a vánoce, Dušičky se ale udržely s velkým D. Asi proto, že u tohoto svátku nešlo o bytosti nadpřirozené, ale mrtvé pozemšťany. Rozdělení Evropy signalizovala i velká písmena substantiv Východ a Západ. Střední Evropa sice z geopolitické mapy zmizela, Středoevropan si ale velké písmeno udržel.

I listopad 1989 ovšem s sebou přinesl pravopisné změny. Západ a Východ se staly západem a východem, Vánoce a Velikonoce získaly naproti tomu velkými písmeny novou důstojnost přes prázdné kostely. Zřejmě v procesu privatizace se ale Pražskému jaru někde ztratilo obvyklé a pro jeho význam spontánně používané P a stalo se obyčejným pražským jarem. Pravidla to sice odůvodňují tak, že jde o obrazné pojmenování, ale to jsou i Pražské povstání a Květnová revoluce. Podle mne však jde ve skutečnosti o to oslabit a do nevýznamnosti odsunout ideu třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem, s níž je spojeno.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Politizování pravopisem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu