Jan Novotný

Pěvec svobody

Ani v období sílící normalizace nechyběly radostné zážitky, většinou však byly spojeny s chvilkovým zapomenutím na neveselou současnost. Jednou ale Václav Burian donesl mně a mamince – tenkrát asi na magnetofonovém pásku – nahrávku koncertu. Čekali jsme zážitek, ale něco tak radostného ne. „Velká je zem. Šplouchá na ní voda. Co je však největší? Ta lidská svoboda.“ Nebo: „Minulost mává nám jazykem po předcích Vzdělanou krajinou, kostely na kopcích Bílou kůží a vývojem názorů Tíží dějin a odvahou k odporu.“ Fascinovaně jsme poslouchali, dokud nás nevyrušilo naléhavé bouchání na dveře. Než Václav zazvonil, napouštěl jsem si vanu – a paní domácí už začal mokvat strop. Jistě – jsou tu i vzpomínky na strojopisné knížky a bytové přednášky. Ale píseň, která byla zazpívána veřejně, je přece jen něco víc. Dokud lidé – a zejména mladí – toto poslouchají, není nic ztraceno. Odvaha k odporu trvá.

Za stále těžších podmínek Jaroslav Hutka vydržel zpívat ještě dlouho. Do emigrace byl vyštván až po podpisu Charty 77. V listopadu 1989 již zase zpíval doma, z letenské tribuny. Jak se dočítám ve wikipedii, dnes si vydává svou tvorbu sám, vypaluje si CD na svém počítači, sám si k nim kreslí a tiskne obaly a sám je prodává nebo rozdává na koncertech. Vavřínů a růží se mu nedostává. Myslím však, že jedno ocenění to nahrazuje – ze všech pěvců vlastních textů jen on a Karel Kryl se dostali do skvělé edice Květy poezie (v letech 1958–2009 tu vyšlo 242 knížek).

Přes osud, který je v mnohém příbuzný, reprezentují Kryl a Hutka dvě odlišné polohy poezie. Aspoň jedna ukázka krylovské virtuozity: „Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a šedé šmouhy kreslí do vlasů. A z hvězdných drah má šperk, co kamením se spíná, a pírka touhy z křídel Pegasů.“ Pět slov první věty se dokonale rýmuje s pěti slovy druhé věty a vytvářejí přitom ucelený básnický obraz. A takové sloky jsou v písni čtyři. Úžasné! Umělé inteligence už sice snadno porážejí mistry v šachu i v go, ale tohle (ještě?) nesvedou.

To Hutka zná pouze sdružený rým – často jen asonanci – a i jeho myšlenky působí nějak těžkopádně – ale výsledek této antivirtuozity je neméně úžasný a umělé inteligenci (zatím?) nedostupný. Jen si povšimněme, jak dokáže přímo před své posluchače postavit věčně aktuální hrdiny historie: „Sokrate, Sokrate, dostaneš do zubů Máš blbý otázky a otravnou hubu Tohle ti neprojde, šťourale šťouralská Však ti to ukáže zákonnost athénská Odejdi pryč z Athén, nikdo tě nemá rád Náš pokrok athénský nebudeš pomlouvat“, „Mistře Jene, dej si pozor Ostrý vítr vane od hor Stahují se černá mračna A smečka je krvelačná Lžou a šidí, pozor na ně Mají lidi, mají zbraně Ty jen slovem pravdy sekáš Raděj všechno znovu rozvaž“, „Galileo Galilei Mocipáni mocně klejí Žalářníci chrastí klíči Tvrdíš, že se Země točí Galileo Galilei Děti se tvým bludům smějí“, „Mají tě v ohrádce, za mříž tě vsadili Andělé z Brixenu, co vzývaj násilí Pohádka pro děti, loutkové divadlo Tahají za nitky, nevyjdou na světlo A podle litery paragraf, šavle Teď dumej o právu Havlíčku, Havle“.

Představuji si, že mám sestavit antologii ze sta nejlepších českých básní. Co bych tam dal z Hutky? Snad vášnivý pamflet „Církevní tatíci ke Kristu vzhlížejí Mají ho na kříži, tam si ho nechají A kdyby sestoupil, nic by se nebáli Vzali by kladivo, zase ho přibili Haleluja“. Či do dřeně lidského živobytí pronikající dialog: „Ach, ženo milá, podivně mluvíš Naději žádnou už nevidím Tvá je to věc, že modlit se chodíš Ale já na zázrak nevěřím Ach, muži milý, mluvíš jak slepý Že žiju, není to zázrak snad Proč to nechápeš, málo jsi skromný Toto je život a jeho řád“.

Olomoucký rodák Jaroslav Hutka se letos 21. dubna dožil sedmdesáti let. Kéž nás ještě dlouho oslovuje „z dvoran, kam zubatá s kosou slávy nesmí“.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Pěvec svobody

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu