Josef Kašpar

Vření v italských bankách

Během minulých měsíců se mě několikrát z České republiky ptali, kdy UniCredit prodá svou českou dceřinou společnost. K nejistotě přispěly zprávy o problémech některých italských bank a informace o tom, že UniCredit prodal svou velkou polskou filiálku Pekao.

Pokud se týká UniCreditu, obavy byly přehnané, tato milánská banka, druhá největší v Itálii, se nachází v bezpečných vodách. Důkazem toho je, že se podařilo navýšení kapitálu o 13 miliard eur a že londýnský specializovaný časopis Euromoney udělil generálnímu řediteli Jean-Pierru Mustierovi titul „nejúspěšnějšího evropského bankéře 2017“. Součástí sanačního plánu bylo samozřejmě řešení tzv. npf – „non performing loans“, česky obyčejně řečeno pohledávek, u nichž nelze očekávat, že budou zaplaceny, tak jako snížení počtu filiálek a předčasný odchod několika tisíců zaměstnanců banky do důchodu. O prodeji české odbočky nikdo nemluví. To samozřejmě nejde do budoucna vyloučit, ale důvodem by nebyly obtíže banky, ale soustředění aktivit na jiné, větší trhy.

Zprávy o problémech některých jiných italských bank byly ale odůvodněné, to ostatně prokazuje řešení, ke kterému se italská vláda nakonec odhodlala. Stát, lépe řečeno daňové poplatníky to bude hodně stát a věc se příliš nelíbila ani v Bruselu a v Berlíně. Nicméně v Římě jsou všichni přesvědčeni, že jiné řešení nebylo a že v minulosti Němci mobilizovali 250 miliard eur na záchranu některých svých bank, a nikdo ani nemukl. Jenže – a to je ten rozdíl – v té době ještě neexistovaly normy proti tomu, aby stát zachraňoval banky. Podle nových předpisů se to nemá dělat, s tím svého času souhlasila i Itálie.

Krátce řečeno, sanace některých bank si vyžádá 31 miliard eur. Jak říká Stefano Caselli, profesor na prestižní Univerzitě Bocconi, „nejde ani tak o výšku částky, ale o ztracený čas, což vedlo k mrhání penězi“. Celkově se jedná asi o dvě procenta HDP.

První varovný signál přišel v lednu 2013 od nejstarší evropské banky Monte dei Paschi di Siena (MPS) založené v roce 1472. Tato kdysi druhá největší italská banka se dostala do obtíží hlavně pro korupci některých svých manažerů. Tehdejší generální ředitel Giuseppe Mussari rozhodl o nákupu banky Antonveneto za 9 miliard eur. Jak se později ukázalo, cena byla přehnaná a soudy již delší dobu pátrají po tom, jakou částku si zatčený Mussari a někteří jeho komplicové strčili do kapsy. K problémům se přidala i hospodářská krize a neschopnost některých firem půjčky splácet. Protože ale MPS byla příliš velká, bylo nutno ji zachránit. Což se stalo – za 8,8 miliardy eur. Zčásti z kapes daňových poplatníků, zčásti těmi, kteří si neopatrně nakoupili obligace banky.

Jakmile si všichni oddychli, začaly kolovat zprávy o problémech několika menších bank ve střední Itálii, hlavně o toskánské Banca Etruria, v jejímž grémiu pracoval i otec Marie Eleny Boschiové, úzké spolupracovnice premiéra Mattea Renziho. Přišlo se na to, že on s čachry neměl nic společného, ale potvrdilo se, že důvodem problémů nebyla ani tak hospodářská krize, jako nesmyslně vysoké a neopatrné půjčky. Tam se ale stalo něco horšího: vedení banky dalo dispozice zaměstnancům, aby doporučovali klientům obligace banky nabízející vysoké úroky v době, kdy již bylo jasné, že banka se řítí do problémů. Po několika měsících hrozil krach. Nejednalo se o ztrátu peněz na běžných účtech – ty jsou do výše 100 000 eur garantovány, ale o to, že obligace neměly ani hodnotu papíru, na němž byly vytištěny. Chyba byla se vší pravděpodobností i na italské centrální bance, která měla nad celou situací vykonávat účinnější dozor. Situace byla vyřešena – a stálo to a bude stát několik miliard eur, ze zvláštního fondu Atlantia, na kterém se podílejí ostatní solventní banky. Jenže ty to samozřejmě neudělají zadarmo – zvýšily manipulační poplatky, takže to půjde opět na účet prostého občana.

Poslední případ se týkal několika bank v severovýchodní Itálii, v oblasti Benátsko (Veneto), kde během posledních 25 let došlo k velkému růstu rodinných a drobných podniků, kde ale hospodářská krize také těžce zasáhla. A i zde se ukázalo, že vedení bank (hlavně Banca Popolare di Vicenza), úzce napojené na místní politiku, bylo nejen neopatrné, ale v několika případech i zkorumpované. Devatenáct let ji řídil Gianni Zonin, velký producent vína. „Museli jsme zasáhnout, protože krach těchto bank mohl přinést problémy celému systému,“ řekl ministr financí Giancarlo Padoan. „Ti, kteří tenhle problém způsobili, musejí za to zaplatit,“ prohlásil premiér Paolo Gentiloni, když oznámil, že řešení bylo nalezeno. Bude stát pakatel – 17 miliard eur. Největší italská banka – Banca Intesa – absorbovala všechny problematické banky v oblasti Veneto. Musela za ně zaplatit symbolickou částku 1 euro. Položila si ale jako podmínku, že ty nezaplatitelné pohledávky půjdou na zvláštní fond, za který ona nebude zodpovědná. A že přibližně 4000 zaměstnanců těchto bank půjde do předčasného důchodu. V některých případech se jedná o lidi, kterým do důchodu chybí 6 až 8 let. A ty peníze půjdou ze státního rozpočtu. Takže to opět zaplatí daňoví poplatníci, ale oficiálně se nebude moci říci, že „se jedná o státní záchranu bank“. Špatné pohledávky půjdou na účet italských pošt, které se stále více zabývají finančními operacemi a jsou ze značné části privatizovány. Takže to zaplatí majitelé poštovních účtů. Zonin stojí před soudem, ale jak napsal v levicovém deníku La Repubblica Marcello Lopapa, „on si najde dobré advokáty a uvidíte, že za mříže nepůjde“. Prokurátor odvolacího soudu ve Vicenze dr. Martini je jiného názoru, chce požádat nejen o zabavení majetku obžalovaného, ale i tvrdý trest odnětí svobody.

Josef Kašpar

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Vření v italských bankách

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu