Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Neuralgických bodů současného světa je víc, ale k těm nepřehlédnutelným rozhodně patří nový americký prezident: bývá hodnocen jako nevyzpytatelný, což je u politika v čele supervelmoci problém. Druhým se může stát ve francouzské historii nejmladší prezident Emmanuel Macron, o které se hovoří i jako o novém Napoleonovi; a v této souvislosti se přemítá, jak to může ovlivnit evropskou budoucnost, když se spojuje s Angelou Merkelovou. Třetím problémem je Turecko, které se po pokusu o vojenský puč vydalo na složitou cestu; navíc se angažuje v Sýrii, kde se na pozadí občanské války odehrává i střetnutí velmocenské.
Dlouho předem se přemítalo o tom, kam Donald Trump jako nový prezident zamíří při své první cestě do zahraničí. Jak jinak než překvapivě vyrazil nikoli do Velké Británie, Francie či Německa, ale do Saúdské Arábie. A hlavně jednat o terorismu. Podepsal přitom kontrakt na prodej zbraní za 110 miliard dolarů.
V tu dobu se Trump pustil i do Evropské unie. Francouzský prezident Francois Hollande se tehdy proti Trumpově nevybíravé kritice ohradil, že si ze zámoří radit nenechá, a Angela Merkelová řekla: „My Evropané máme osud ve svých rukou.“ I když je značná část politiků přesvědčena o blížícím se konci americké dominance a nástupu multipolarismu, jsou Trumpovými aktivitami fascinováni. Ten se den za dnem dostával do vnitropolitických potíží. Pro údajné styky členů jeho týmu s Rusy a následné odvetné personální změny ve zpravodajské komunitě by mohl být z funkce i odvolán. Při první Trumpově schůzce s Putinem v Hamburku Putin jakékoli ovlivňování amerických prezidentských voleb popřel.
Proameričtí optimisté stále soudí, že Obama začal dobře, ale skončil špatně, u Trumpa by to mohlo být naopak.
Trump po nástupu do funkce překvapil v zahraničněpolitické strategii svou vstřícností k Rusku a averzí vůči Číně. Následně se jeho postoj diametrálně změnil. Brzo se v jeho strategii nikdo nevyznal, pokud nějakou měl.
V EU se projevují tendence k samostatnější politice a snaha vytvořit z Evropy kontinent schopný USA, Rusku a Číně konkurovat. Slovenský geopolitik Štefan Volner na pražské konferenci Příčiny, důsledky a možné vyústění současné krize Evropské unie přesvědčivě hovořil o tom, že základním problémem EU je neschopnost jejích elit vyrovnat se ostatním velmocím. Stále častěji se diskutuje také o potřebě vytvořit evropskou armádu. Středisko bezpečnostní politiky Univerzity Karlovy uspořádalo k tomuto tématu expertní diskusi Strategická autonomie a evropská obrana – Na cestě k evropské armádě? EU by zvláště v souvislosti s migrací měla zajišťovat vnitřní bezpečnost, a pokud jde o obranu vnější, nebudovat vlastní samostatnou evropskou armádu, ale vytvořit ji jako autonomní součást NATO.
Jako potenciální hrozbu lze definovat jen Rusko. Část politiků ji považuje za aktuální přesto, že západní spojenci mají trojnásobně vyšší počet vojáků a mnohonásobně vyšší vojenské výdaje. Dosud ale platilo, že k úspěšnému útoku jsou nutné trojnásobně vyšší vojenské schopnosti. Jenže zatímco ruská armáda je podstatně modernizovaná a tvoří integrovaný komplex, alianční armády jsou svazkem národních armád s nízkým stupněm integrace.
Příkladem je nízká koordinace zbrojní výroby. Zajistěte kooperaci české zbrojní výroby, která je v soukromých rukou a směřuje převážně do zahraničí, a třeba výroby polské, která je státní a je určena převážně vlastní armádě!
NATO tento problém podstatněji nevyřešilo. USA, které mají v Alianci dominantní postavení, to spíš z hlediska jejich zbrojní výroby vyhovuje, proto především žádá vyšší vojenské výdaje bez ohledu na to, jaký to bude mít efekt.
Kdyby v evropské strategii převážil geopolitický faktor a EU se rozhodla pro autonomní evropskou armádu, nemuseli bychom se tak znepokojovat Trumpovou nevyzpytatelností a mohli být úspěšnější než dosud.
Vítejte v „postamerickém“ světě! Tak nazval jeden svůj komentář Miloš Balabán. Reagoval jím na dokument bezpečnostní konference v Mnichově Post-pravda, Post-západ, Post-řád.
Podle něho svědčí o „zmatenosti západní politiky“ spojené s děním v USA. Autor to srovnává se situací ve východoevropských státech před třiceti lety, s reakcí na vývoj v SSSR.
Jenže Michail Gorbačov tehdy měl dost jasnou představu o reformě socialismu. (I když asi netušil, že to změní politický systém, v němž se posléze bude vládnout autokraticky.) Totéž se nedá říct o Donaldu Trumpovi.
Zatím v USA převládala rétorika a vývoj směřuje od výchylek k normalitě. Předcházející establishment je silný. De facto dochází – patrně – jen ke změně ve zdravotnictví, tedy návratu ke stavu, který ve srovnání se světem relativně pomaleji zvyšoval průměrný věk Američanů. Budování zdí na hranicích většinou efekt nepřineslo. Jde o vnitropolitický akt vedoucí k izolacionismu.
Z postojů zahraničněpolitických počáteční vstřícnost k Rusku vystřídala protiruská atmosféra. Averze vůči Číně se po hodinovém telefonickém rozhovoru obou rezidentů rozplynula. Až komický byl obrat Trumpových názorů na Evropskou unii a Severoatlantickou alianci.
Podle něho už „více peněz do vojenských rozpočtů proudí“. Ve skutečnosti jde o novou fázi modernizace armád po afghanizaci, kdy evropské země dávaly peníze na zahraniční mise. Nejvíce se pro obavy z Ruska zbrojí v Polsku a v pobaltských zemích. Rychlá změna Trumpových názorů Evropany znepokojovat může, zvláště kdyby se opakovala v opačném gardu.
Na rozdíl od Miloše Balabána si nemyslím, že by v USA docházelo k systémové krizi. To se tvrdilo i o ekonomické krizi, která byla cyklickou. Jak sám autor konstatuje, nejvážnějším americkým problémem je prohlubování sociální diferenciace.
Příčinou je odklon od koncepce anglického lorda Williama Henryho Beveridge o sociální bezpečnosti jakožto základu sociálního státu. Tou se jako poučením z krize třicátých let minulého století a druhé světové války dokázal Západ řídit jen do sedmdesátých let. A návrat k ní je možný i bez změny systému, jak zčásti dokazují skandinávské země.
Rozhodující pro vývoj a modernizaci společnosti vždy budou pozitivní ideové, politické, ekonomické, technologické inovace a spravedlivá sociální politika. Když to v USA respektovali, udržovali si i přirozený leadership; v opačném případě to může vést k pádu dolaru a ke skutečné ztrátě dominance. Takže nezaškodí, soustředí-li se Američané nějaký čas, jak to chce Trump, sami na sebe.
Současná doba je označována za přelomovou. Moc bychom na to neměli dát. Mluvilo se tak o všech. Spíš je jen dobou hledající. Nemá takové mezníky jako byly dvě světové války a šedesátá léta. Poslední velkou událostí byl pád bipolarity s vítězstvím liberalismu, který nyní potápí jeho neoliberální podoba a s ním spojené establismenty. Novou generaci nemělo zatím co formovat.
To poznamenává nastupující vládnoucí elity. S Donaldem Trumpem se prohloubila nejistota. Neví se, co udělá zítra. Naposled odstoupil od klimatické dohody. Jediné plus, které se mu za to přiznává je, že splnil volební slib.
Většina lidí kroutí hlavou nad tím, proč David Cameron vyhlásil referendum o brexitu a Theresa Mayová předčasné volby, když pro ně skončily debaklem. Málokdo si uvědomil, že jestliže si chtěli upevnit politické postavení k prosazení svých záměrů, těžko mohli udělat něco jiného. Podobně jako Emmanuel Macron, který také šel do rizika. Otevřeně řekl, že stojí za Evropskou unií, ať si Francouzi vyberou, a vyhrál. Hned poté se sešel s Angelou Merkelovou, Donaldem Trumpem, Recepem Tayyipem Erdoganem, Vladimírem Putinem a nakonec také s Theresou Mayovou. A poté se sotva před rokem založenou politickou stranou zamířil k vítězství v parlamentních volbách. I když mu pomohli k triumfu ani ne tak voliči jako ti, kdo k urnám nepřišli. Někomu se prostě daří, je chytřejší, jinému ne.
Nový francouzský prezident se hodlá zviditelnit razantně i na mezinárodním poli. Před jednáním Evropské rady v Bruselu se pustil v několika rozhovorech pro přední evropské noviny do nových členský zemí. Dělají si podle něho z Evropské unie bankomat či supermarket. Asi tím myslel finanční samoobsluhu. Jeden z mediálních titulků to shrnul stručně: Macron káže střední Evropě: Evropská unie není supermarket, budete pykat! Objevil se i název jiného článku: Macron si ze Středoevropanů udělal své Mexičany. A je z toho poprask!
Francouzský prezident těžko může za své výroky sklidit v těchto zemích obdiv, když ho navíc jako první promptně podpořila německá kancléřka Angela Merkelová v souvislosti s tak prekérní problematikou jako je přijímání uprchlíků. Na jejich počtu podle mínění převážné části českých občanů má vinu právě ona.
Emmanuel Macron spojil kritiku Středoevropanů s evropskými hodnotami. Měl by jim proto vysvětlit, jestli mezi ně patří rozhodnutí jednoho z jeho předchůdců Nicolase Sarkozyho, který spolu s britským premiérem Cameronem za posvěcení OSN a ze zřejmě vnitropolitických důvodů zaútočil na Libyi, čímž se migrantům otevřela cesta na sever.
A připojila-li se ke kritice Středoevropanů Angela Merkelová, určitě by přijali s povděkem vysvětlení, jaká byla role Německa při rozpadu Jugoslávie, která byla spojena s exodem uprchlíků i k nám.
Hrozí-li Čechům představitelé zemí Unie za neposlušnost sankcemi, je třeba říci, že převážná část českých občanů na evropských dotacích zas tak nelpí, nepociťují, že by z nich měli bezprostřední osobní prospěch. Nemluvě o tom, že často vedou k nezákonnému obohacování a soudním kauzám. A Češi také vědí, že na Západ putují několikanásobné zisky. Ročně kolem 300 miliard Kč, tj. cca více než 8 % českého ročního HDP. Pro ČR byly v programovém období 2014–2020 vyčleněny prostředky ve výši téměř 24 miliard eur, tj. 648 miliard Kč, ročně cca 108 miliard Kč. Od nás nyní do pokladny EU míří ročně 44 miliard Kč.
Tato situace mnoho lidí znepokojuje, ale na druhé straně je nutné si uvědomit, jak by vypadala česká ekonomika, kdybychom nebyli v EU.
Jestliže tyto nepřesvědčivé kritiky nepřestanou, nenajde se racionální způsob jednání, budou-li si čelní západoevropští politici počínat protektorsky jako Macron, nemohli bychom se v blízké či vzdálenější budoucnosti divit, kdyby někdo z politiků přišel s myšlenkou vytvoření středoevropského společenství. To by jednotě Evropy rozhodně neprospělo.
Řada komentátorů upozorňuje na nevyzpytatelné a od Evropy se vzdalující Turecko. Od loňských událostí v Turecku je to jistě případné. Turecko se pro svou často měnící se politiku k událostem na Blízkém východě a ve vztazích s Ruskem nejen vzdaluje od Evropy, ale vzdaluje se mu i členství v EU a stává se problematickým členem NATO. Přesto Evropě a celému euroatlantickému společenství nezbývá než s Tureckem udržovat co nejracionálnější vztahy. A to především ze dvou důvodů: kvůli zvládnutelnější migrační politice a k minimalizaci hrozby terorismu radikálních islamistů. NATO vzhledem ke své dřívější praxi může k udržení těchto vazeb ustupovat od svých zásad a principů spíše než Evropská unie. Většinou rozhoduje geopolitika. I když i ta má své hranice.
Nebezpečí pro Evropu je ale větší po návštěvě amerického prezidenta Donalda Trumpa v Saúdské Arábii. Je to spojeno i s podporou vytváření společenství, které může vyhrotit vztahy mezi sunnity a šíity. V takovém případě by (převážně sunnitské) Turecko mělo klíčovější roli. I mezi sunnity jsou významné rozdíly. A k tomu Spojené státy daly přednost Rijádu a navíc stále podporují Kurdy. Nepřehlédneme-li historické napětí se šíity, paradoxně by to mohlo mít vliv na Erdoganovu vstřícnější politiku vůči Evropě.
Nepodaří-li se udržovat alespoň korektní vztahy, v krajním případě by to mohlo znamenat výraznější radikalizaci současné turecké zahraniční politiky. Proto se objevují divoké scénáře připomínající vpád Osmanské říše a bitvu u Vídně, kterou vítězně zvládlo vojsko, v jehož čele stále Jan III. Sobieski. Bez ohledu na reminiscence ze 17. století i na konkrétní téma této úvahy je zřejmé, že jihovýchodní alianční křídlo je vojensky slabé, a proto také těžko ubránitelné. Proto také chce NATO na západním Balkáně upevnit své pozice. Makedonie uvažuje i o tom vzdát se kvůli sporu s Řeckem názvu své země, aby tak svůj vstup do NATO usnadnila.
Vážným problémem nejen v uvedeném prostoru ale i na celém Balkánu je posilování radikálního islámu. Svědčí o tom například články pod názvem Problém Kosovo. Nestane se z něj bašta džihádu? Turecko nepatří do NATO?Otevřená cesta do Evropy nebo Nedrážděte Erdogana! Je to spolu s migrací a další, i neuralgickými body současného světa problém na generace, kterému se ale nevyhneme.
Antonín Rašek (1935) je sociolog, spolupracuje se Střediskem bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Karlovy univerzity.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
