Jiří Koubek

Konec PiS s lidskou tváří?

Polský prezident Andrzej Duda se dva roky po zvolení stává relevantním politickým hráčem. Dosud se mu přezdívalo „propiska Jaroslawa Kaczyńského“. S takovou automatičností totiž podepisoval zákony schvalované jak na běžícím páse jednobarevnou většinou Práva a spravedlnosti (PiS) v obou polských parlamentních komorách. Ostatně, za tutéž stranu byl v květnu 2015 zvolen. A teď – dvě zásadní veta, které komplikují přijetí části justiční reformy. V Polsku je pro přehlasování prezidentského veta zapotřebí třípětinové většiny.

O podstatě reformy už bylo dokonce i v českých médií napsáno dost, a tak jen v kostce: jde o zásadní posílení výkonné moci vůči moci soudní. Podle kritiků je ohrožena samotná nezávislost justice. Veta přišla po sérii protestů a po – v Polsku již obvyklé – mobilizaci opoziční veřejnosti. Lze tedy pochopit vlnu euforie, která se teď mezi ní rozlévá: lidé, pokračujte, protesty mají smysl, hlas občanů má svou váhu, bez tlaku zdola by veta nepřišla, zrodil se nový prezident Duda!

Parametrický spor, politická shoda

Zpět na zem. Ve španělštině znamená slovo „duda“ pochybnost. A přesně to je mentální rozpoložení, které je na místě daleko spíš než euforie. Proč? Zaprvé, Duda neodmítá hlavní princip reformy – řečeno slovy PiS, dostat soudy pod kontrolu lidí (a to skrze výkonnou moc a jí ovládaný parlament). Jde mu spíš o míru, chtělo by se říci o parametrický detail: Zemskou soudní radu (KRS) by dle Dudy neměli volit poslanci nadpoloviční (jak navrhlo PiS), nýbrž třípětinovou většinou. Takže politický klíč ano, jen trochu robustnější kousek. A ne jen z jednoho kovu, ale z nějaké slitiny. V praxi by to dnes znamenalo, že KRS by nevybralo jen vládní PiS, ale muselo by se na jejím složení nějak dohodnout, patrně s polo-opozičním pravicově populistickým hnutím Kukiz a skupinkami poslanců, kteří se od něj mezitím odštěpili.

Zadruhé, Duda vetoval jen dva ze tří sporných reformních zákonů. A dva navíc jen proto, že je předtím poslanci PiS spolu procedurálně provázali. Fakticky tedy namítal jen proti jednomu, týkajícímu se právě způsobu volby KRS. Svým rozsahem nejplošnější je ovšem přesně ten z trojice zákonů, který právě Duda nevetoval a který se týká obecných soudů, nad nimiž nyní získá větší moc ministr spravedlnosti a státní prokurátor v jedné osobě. Dudovi věcně nevadí ani druhý vetovaný zákon, o Nejvyšším soudu.

Zatřetí, prezidentovo veto je „konstruktivní“, nikoli destruktivní. Duda nyní slibuje, že ve věci reformy justice přijde s vlastní zákonodárnou iniciativou (kterou je na rozdíl od českého prezidenta vybaven). Jak již bylo uvedeno, s podstatou reformy se Duda plně ztotožňuje, chce jen, aby příliš „nerozdělovala“ a „nelekala“ společnost. Duda tedy nejspíš přijde s naaranžovanou kopií reformy. A poslanci PiS z ní dost možná učiní více či méně povedený klon toho, co Duda vlastně původně vetoval. Bude záležet jen na tom, jak daleko jsou Kaczyński a Duda ve svém konfliktu ochotni zajít. V pro ně lepším, nízko-konfliktním případě bude přece jen výsledkem jakýsi kompromis. Nelze vyloučit, že Duda v těchto tahanicích třípětinové pravidlo obětuje za nějaké dílčí posílení své vlastní pravomoci vůči justici a vůči ministru spravedlnosti.

Prozatím se konflikt mezi prezidentem a „jeho“ stranou spíš vyhrocuje. Delegace PiS údajně dala prezidentovi ultimátum na stažení veta. Dle týdeníku Newsweek znělo ústy maršálka Sejmu Kuchcińského takto: „Jarek (Kaczyński – pozn. aut.) ti dává hodinu na změnu rozhodnutí.“ Pro úplnost: Kuchciński tento výrok posléze popřel.

Antikomunistická karta

Od spekulací k faktům. Dle poslance PiS Suského se prezident zachoval „změkčile“. Vládní politik tím vlastně stvrdil občansko-opoziční diskurs, který Dudovo rozhodnutí rámuje jako jakési sklonění se před veřejným tlakem. Poslanec dále přirovnal Dudova veta k angažmá Rudé armády během varšavského povstání – „počkali, až vykrvácí, a pak přišli k hotovému“. K tomu dlužno dodat, že otázky Zemské armády, Varšavského povstání a antikomunistické (antisovětské) opozice jsou přímo jádrem PiSovského ideologického rodokmene. Je to asi jako kdyby např. Marek Benda svého času o prezidentu Klausovi řekl, že je „bruselský byrokrat a socialista“.

Verbální přestřelka se též strhla mezi dvěma mladými puškami. Státní tajemník ministra spravedlnosti Patryk Jaki se podobně jako Suski inspiroval minulostí: „V Polsku to, co já pamatuju, bylo tak, že jak se jen přiblížila dekomunizace, někdo vyměkl.“ Tiskový mluvčí prezidenta Dudy Łapiński zareagoval s horlivostí hodnou Jiřího Ovčáčka: „Bylo to vítězství Andrzeje Dudy (v prezidentských volbách – pozn. aut.), co otevřelo dveře k výhře PiS v parlamentních volbách. Nebýt toho vítězství, pak Jaki by dnes byl buď mimo parlament, nebo by seděl v opozičních lavicích.“ Łapiński také naznačil, že státní tajemníci nemají co poučovat prezidenta: „Jestli některý z viceministrů dosáhne takového volebního výsledku jako pan prezident, tj. 8,5 milionu hlasů, pak teprve bude panu prezidentovi partnerem do diskuse.“ Jaki zase opáčil, že jemu nejsou partnery do diskuse lidé z PR, protože – v podtextu řečeno – ničemu nerozumějí. Nervozita státního tajemníka je na místě, protože jeho šéf, ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro je jakýmsi garantem celé reformy a prezident Duda několikrát více méně jasně naznačil, že reforma nebyla dobře připravena. Opozice, která jinak Dudu dva roky nemohla vystát, se nyní jeho jménem zaštiťuje a vyzývá Ziobra k rezignaci.

Nebylo by to v Polsku poprvé, co se prezident dostane do konfliktu s vlastním politickým táborem. Lech Wałęsa se během svého pětiletého mandátu (1990–1995) znepřátelil prakticky s celou (post)solidaritní konzervativní pravicí – včetně politiků dnešního PiS. S (post)solidaritní levicí se dokonce rozkmotřil ještě předtím, než byl zvolen – během období zvaného „válka nahoře“ (wojna na górze). Návrat podobné „války“ je dnes politiky PiS o to vehementněji popírán, oč více se mu palba mezi PiS a lidmi kolem Dudy začíná podobat. Mimochodem, tehdejší Wałęsova role se v něčem podobala té dnešní Kaczyńského. Vůdce stojící v pozadí, nedisponující z vlastního rozhodnutí žádnou významnou funkcí (Wałęsa ve volbách 1989 dokonce ani nekandidoval do parlamentu, nebyl tedy ani řadovým poslancem jako dnes Kaczyński). Jen protihráčem mu tehdy nebyl prezident z vlastního hnutí, nýbrž premiér: Tadeusz Mazowiecki.

Mnohem mírnější verzí vysoké disharmonie byl na levici vztah prezidenta Kwaśniewského a premiéra Millera na počátku tisíciletí. Krom toho Polsko samozřejmě zažilo řadu klasických bouřlivých kohabitací – soužití prezidentů a premiérů z opačných politických táborů (například Lech Kaczyński a Donald Tusk).

PiS není monolit

Zaostřeno na PiS, ani konflikt v jeho útrobách by nebyl žádnou novinkou. Jeho krátké sedmnáctileté dějiny jsou vlastně neustálou historií utužování absolutní osobní moci předsedy a periodického vylučování vnitrostranických kritiků či soků (skutečných i potenciálních) ze strany. Kaczyńského životní rival Donald Tusk často dokázal své soky marginalizovat uvnitř své Občanské platformy (PO), Kaczyński je z PiS zásadně vyhazuje. Navíc na rozdíl od PO, své sedmnáctileté vrstevnice, PiS zatím ještě neprošlo klíčovým životním testem: dokáže-li strana přežít odchod svého otce zakladatele.

Ač se tak zvenčí může jevit, dnešní PiS není žádným monolitem. A i v Polsku platí ono okřídlené: co je třídní boj (zde spíš kulturní válka) proti soudružským vztahům ve straně? Jednobarevná většina PiS v Sejmu je těsná, 234 z 460. Ostatně PiS ve volbách 2015 získalo „pouze“ 37,6 % hlasů a absolutní většinu mandátů má jen díky vysokému množství propadlých hlasů. „Technicky“ je tato většina navíc tvořena i zástupci dvou pravicových ministraniček vzniklých v minulosti z odpadlíků z PO i PiS a vystupujících ve volbách 2015 na kandidátce PiS. Jedna z nich se nazývá Solidární Polsko (Solidarna Polska) a v jejím čele nestojí nikdo jiný než ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro. Dalším z její devítky poslanců je výše citovaný tajemník Patryk Jaki. Bez těchto 9 poslanců PiS hypoteticky ztrácí svou většinu, a to ani nemluvě o tom, že podobným „přívěškem“ je osmička poslanců za Polsko společně – sjednocená pravice vedená vicepremiérem Gowinem.

Pravda je též, že případné odpadlíky snad Kaczyńskému mohou vykompenzovat někteří poslanci zvolení za hnutí Kukiz, jež v Sejmu od voleb 2015 prošlo jistým rozkladem. I proto polští komentátoři tvrdí, že není otázkou zda, ale spíše kdy se Kaczyński rozhodne Ziobra obětovat. A nikde není řečeno, že jeho osm poslaneckých kolegů ze Solidárního Polska s ním bude opravdu solidárních a od PiS se neodštěpí. Ostatně podobně se spekuluje, že dříve či později se Kaczyński zbaví i premiérky Szydłové. Již proto, že je na rozdíl od něj v Polsku populární, což předseda neodpouští. Jako lídr PiS Kaczyński prohrál všechny volby v letech 2006–2014. Až nasazení nových tváří Dudy a Szydłové zajistilo dvojí vítězství v roce 2015. Trik jménem „PiS s lidskou tváří“ však nemůže fungovat věčně, o čemž svědčí i současná roztržka. Pro PiS to není otázka života: může se spolehnout na prakticky neotřesitelné pevné voličské jádro o síle cca 30 % hlasujících voličů – a čím nižší účast, tím lépe.

Pro Ziobra by bylo selhání ve funkci o to hořčejší, že v letech 2005–2007 už ministrem spravedlnosti za PiS byl. Tehdy ještě ve velmi nestabilní koaliční vládě. Jen pro zajímavost: státním podtajemníkem mu tehdy nebyl nikdo jiný než Andrzej Duda. Tehdy byli však ještě oba krakovští právníci dobrými přáteli. Duda byl již v roce 2008 povýšen do prezidentského týmu Lecha Kaczyńského, dvojčete šéfa strany. A když Lech v roce 2010 tragicky zahynul při leteckém neštěstí u Smolenska, Duda se významně angažoval v subkultuře, která se v po-smolenské polarizaci vytvořila. Naopak Ziobro byl rok po „Smolensku“ z PiS vyloučen a poté se již ani netajil svým skepticismem vůči různým konspiračním teoriím či mytologizujícím konstrukcím, které byly kolem „Smolenska“ vytvářeny. Ani tuto skepsi předseda Kaczyński neodpouští.

Minulost, „politika paměti“, „historická politika“ se v Polsku promítá snad do každého aspektu veřejného dění. Na krizi kolem reformy soudnictví je obzvlášť zajímavé, jak názorně ukazuje sílu antikomunistického diskursu v Polsku. V zemi, kde levice (o komunistech ani nemluvě) už dva roky vůbec není v parlamentu a již přes deset let není významnou politickou silou.

Antikomunismus je zásadním argumentačním východiskem na obou, vlastně všech třech stranách. PiS obhajuje potřebu justiční reformy s poukazem na nutnost dekomunizace – rozbití právnické privilegované stavovské kasty, která bezprostředně po změně režimu neprošla zásadní personální ani institucionální obměnou. Opozice – občanská na ulicích i stranická v parlamentě – přirovnává reformu k „lidovému Polsku“, vládě jedné strany, éře všemocných prokurátorů a partajní kontroly soudů. A „třetí strana“? Andrzej Duda se při vysvětlování vet velmi silně zaštítil morální autoritou jakési „kontra-wałęsovské“ hrdinky PiS, legendy Solidarity Zofie Romaszewské. Její slovo ho prý přesvědčilo ještě více než konzultace s právníky, filozofy a sociology. Natolik, že ji ve svém vystoupení citoval: „Žila už jsem život ve státě, ve kterém měl generální prokurátor skoro neomezenou moc, a do takového státu se nechci vracet.“ Dudova pozice je tak dokonalou syntézou té opoziční i vládní: opoziční argument „v obale“ PiS.

Fundamentální vymezení se vůči minulému režimu je, zdá se, jediné, co všechny aktéry současného konfliktu spojuje. V zemi tak rozdělené jako Polsko je to evidentně málo.

Jiří Koubek (1979) je politolog, zaměřuje se na problematiku stran a stranických systémů.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Koubek

Konec PiS s lidskou tváří?

Parametrický spor, politická shoda

Antikomunistická karta

PiS není monolit

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu