Karel Hrubý

Před osmdesáti lety odešel TGM

Na událost, od které nás dělí už plných osmdesát let, se pamatuje dnes už málo žijících spoluobčanů. Přihodilo se za tu dobu mnoho vzrušivých událostí, aby to kalné ráno čtrnáctého září 1937, kdy zemřel T. G. Masaryk, zůstalo ještě živým datem v myslích dnešních generací. Stačí jen prolétnout ty hluboké historické záryvy do vědomí, které od oné chvíle provázely osud našeho mladého státu. Zažili jsme záhy po ní Mnichov v roce 1938, probudili jsme se ze svěráku nacistické okupace v roce 1945, zažili jsme únor 1948 a po něm léta turbulencí a stalinského teroru; dočkali jsme se Pražského jara v roce 1968, v srpnu pak hanebné okupace, ale dožili jsme se také nového vzkříšení na konci roku 1989. Vrhli jsme se do nové éry našich dějin plni nadějí s vyhlídkou na nový život (anebo plni zoufalství, patřili-li jsme do šiků komunistických fanatiků). Každá tato událost se vryla do vědomí, každé desetiletí také z něho vytlačilo leccos ze starších dat. Co nám má dnes ještě co povídat ten starý velikán, kterého jsme většinou ani nepoznali?

„Kdo to byl Masaryk?“ ptali se do televizní kamery před lety v Hodoníně reportéři dvou roztomilých dvacetiletých děvčátek, nemajících tušení, že ten člověk, na kterého se jich ptají, se tam kdysi narodil. „Zpěvák!“ vyprskla se smíchem ta první, ale ta druhá ji hned přísně opravila. „Ne, zpěvák ne, sportovec!“

A přitom i tato děvčátka nosí pasy republiky, kterou tento „ani zpěvák ani sportovec“ vyvolal před 99 lety do života a tím dal svému národu šanci žít bez cizí vlády, samostatně, bohatou kulturou ve svobodné soutěži se světem a v souladu se svými představami, sklony, zdědenými hodnotami a podle způsobu myšlení, kterému ho učil také tento velký politik a filozof. Forma tohoto nového státu byla nepřízní dějin postupně změněna z „jeho republiky“ nejdříve v Protektorát, potom v „socializující demokracii“ poválečného tříletí a nakonec byla řízena a formována po čtyři desetiletí jinými představami, a především jinou, třídní morálkou, vylučující ze společnosti každého, kdo neměl „správný“ třídní původ a správnou politickou legitimaci. Teprve v prvních měsících roku 1990 vracel se tento stát zase na půdu pluralitní demokracie a duchovní i ekonomické svobody. Na základy, které mu kdysi kladl tento Tomáš Garigue Masaryk.

Masaryk jako málokdo jiný promýšlel naši cestu dějinami, analyzoval osud a chování národa v průběhu staletí a hledal perspektivu jeho dalšího vývoje. Ne všichni s ním souhlasili. Ale i protivníci museli uznat, že tento myslitel se neutápěl v primitivním nacionalismu, nýbrž učil myslet v dimenzích evropských a civilizačních a vyzvedl měřítka, jimiž se určuje hodnota člověka, jak o něm napsal Jan Patočka v drsné atmosféře blížícího se Mnichova. A dodal: „Masaryk by měl být životním problémem každého myslícího Čecha.“ Vystihl to správně: ne všichni lidé dovedou přemýšlet o věcech, které už se jim nevejdou do jejich prostého všedního života. Pro ty je Masaryk podnes neznámý, snad zpěvák, snad nějaký sportovec. Ale alespoň ti, kteří ještě dovedou nezávisle myslet, by se měli rozpomenout...

Ke stému výročí Masarykova narození vyšel roku 1950 ve francouzském deníku Le Monde článek Ferdinanda Peroutky, v kterém autor připomněl Masarykovo působení v procesu, v němž byl žid Hilsner obžalován z údajné rituální vraždy. Ať bylo riziko jakékoli, rozhodl se poznat pravdu a vydržet při ní i proti bouřlivé náladě pověrčivé masy – stejně jako už předtím čelil masové iluzi ve sporu o podvržené Rukopisy. Tento velký syn racionalistického devatenáctého století věřil, že lidstvo bude spaseno, jestliže se naučí rozumem přemáhat instinkty a vášně silou svého ducha. Být poctivý a nelhat je pro národ Masarykovi důležitější než cokoli jiného. A tedy: mravnost národa je důležitější než státní samostatnost. Otázku svého národa zařadil mezi morální problémy doby a předložil světu humanitní český národní program. Představoval živou souvislost své země s konstruktivními tendencemi západní kultury. Naplněním tohoto svého politického programu založeného na filozofickém názoru a morálních principech se Masaryk jevil po založení Československé republiky mnohým jako úspěšný filozof-politik (jako „šťastný člověk“).

Masaryk však neměl jen úspěch, v jeho díle byly i četné nedostatky, soudržnost republiky nebyla zajištěna, zakrátko po jeho smrti bylo jeho státnické dílo rozmetáno. Neměl také jen stoupence a obdivovatele, ale i mnoho nepřátel, odpůrců a kritiků. Jeden z nejpřísnějších jeho kritiků, marxisticko-leninský filozof Karel Kosík označoval v padesátých letech – jak bylo tehdy v kraji zvykem – Masaryka za špiona a kolaboranta imperialistů (ve Filosofickém časopise 1954). Jeho největší hřích viděl v „přisluhování buržoasní reakci v období imperialismu a proletářských revolucí“. Později však i on po probuzení z opojení stalinismu zpytoval své svědomí a došel k názoru, že právě Masarykova úcta k pravdě byla tím nejlepším garantem toho, že člověk se nestane jinému člověku jen prostředkem, ale bude vždy cílem jeho péče, ohledu, porozumění a úcty. S poukazem na pustošení pravdy a morálky během prvních let komunistické diktatury ukázal už Kosík v článku Iluze realismu (v Listech počátkem roku 1969) přímo masarykovským slovníkem na příčinu zkažení mravů a společnosti během diktatury: „V systému všeobecné manipulovatelnosti se pravda prolíná se lží, dobro se zlem a tato nerozlišenost, indiferentnost a lhostejnost vytváří panující atmosféru každodenního života. V systému všeobecné manipulovatelnosti se proto stupňuje nebezpečí, že se politický národ přemění na masu lhostejných, (...) kteří ztratili schopnost a zájem rozlišovat svým jednáním, myšlením a životem pravdu od lži, dobro od zla, vznešené od nízkého.“ Velká část těch, kteří ztratili schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží, dobrem a zlem, vznešeným a nízkým, přežívá, bohužel, ve vodách populismu podnes.

Zmíněný Ferdinand Peroutka (kterému prezidentská kancelář přisoudila článek o Hitlerovi-gentlemanovi, ačkoli ve skutečnosti nebyl nikdy takový článek nalezen!) interpretoval poselství Masarykovy České otázky jako výzvu k charakteru, máme-li obstát ve světové soutěži: „První věc, které národu je třeba, je duchovní pořádek a uznání, že zlo je zlem... Jde o to, aby národ měl jasné představy o tom, co je hanebné.“ A dodal: „Otázka je, kolika lidem to překáží, že jsou špatné mravy, a kolik lidí se v tom cítí jako ryba ve vodě...“

Měli bychom při vzpomínce na Masaryka myslet dnes nejen na jeho životní historiii, na jeho filozofii dějin českého národa a na práci pro vznik svobodného státu, ale i na to, že bychom také v jeho duchu měli stále pracovat k tomu, aby těm, kteří mají špatné mravy a dělají hanebnosti či mluví nepravdy, byl život v naší společnosti bez rozdílu postavení stále nesnesitelnější.

Karel Hrubý (1923) je sociolog, poslední předseda exilové ČSSD, žije v Basileji.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

Před osmdesáti lety odešel TGM

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu