Jan Gruber

Pravidla pro nás neplatí – říkají o sobě digitální firmy

Digitální ekonomika přináší něco jako novou verzi faktorského systému. Máte byt, auto, tkalcovský stav, tak my si vaši postel nebo vaši práci na den dva pronajmeme. Zda se tím uživíte, to je vaše věc. Státu po tom také nic není, protože podnikáte vy, ne my. To je zestručněná zápletka digitální detektivky, kterou postupně zkouší rozmotat i česká vláda.

Nejznámější příklady firem z digitální ekonomiky jsou v ČR Uber – taxislužba, která svá auta provozuje nepřímo – a Airbnb, což je firma, která nabízí ubytování po celém světě, ale říká, že to ubytování nabízejí soukromníci, a ne ona. Do ideálu sdílené ekonomiky ale mají obě firmy tak daleko, jak to jen jde. První na dvanáctihodinové směny zaměstnává cizince i domácí, což je opravdu něco jiného než občas vzít někoho s sebou do auta cestou za město. Druhá občas nabízí k pronájmu ubytování v celých domech, takže je to taky něco jiného, než když v baru potkáte milé cizince a vezmete je na noc k sobě domů.

Kvůli řadě problémů od porušování pravidel platných pro zaměstnance přes obcházení pravidel hygieny po vyhýbání se daním nebo městským poplatkům se vlády po celém světě snaží zformulovat pravidla, která by digitální platformy dostala pod veřejnou kontrolu, kam patří. Úřad vlády ČR nedávno na jednání tripartity představil studii Sdílená ekonomika a digitální platformy. Ta tento nový fenomén zevrubně popisuje a navrhuje možnosti, jak sdílenou ekonomiku v českém právním řádu ukotvit. Materiál věnuje hlavní pozornost právě službám v oblasti dopravy a ubytování.

Americký akademik a publicista Steven Hill ve studii Kalifornská výzva popisoval sérii nezdarů jednotlivých měst i vlád, které se sdílenou ekonomiku pokoušely regulovat. „Konkrétně jde o to, že vzhledem k široké rozprostřenosti pracovní síly a anonymnímu charakteru obchodních transakcí, které na těchto platformách vznikají, je pro vlády důležité mít přístup k takovým datům o obchodních transakcích, která by umožňovala účinnou regulaci. Tyto společnosti však namísto poskytování potřebných dat směřují značné prostředky do sofistikovaných politických i právních operací, jejichž cílem je bránit pokusům o regulaci,“ napsal Hill.

Nedostupnost dat jako jeden z největších problémů zmiňují ve své studii i autoři z Úřadu vlády. Společnost Uber poskytla ke svému podnikání informaci v podobě jedné tabulky. V případě společnosti Airbnb se autorům ani dalším zástupcům Úřadu vlády přes uskutečněná jednání nepodařilo získat žádná data. Přesto je materiál cenným příspěvkem do pomalu se rozvíjející debaty, jak se ke sdílené ekonomice v ČR postavit. Především Praha totiž ve srovnání s jinými evropskými metropolemi dosahuje nadprůměrných hodnot podílu sdílených služeb.

Studie Úřadu vlády říká, že jedním z nejrychleji rostoucích segmentů sdílené ekonomiky je sdílené ubytování. Pokud se zaměříme na Prahu, zjistíme, že za posledních necelých pět let ubytovací kapacity nabízené platformou Airbnb vzrostly osmadvacetkrát. Zatímco ještě v roce 2012 bylo tímto způsobem v hlavním městě evidováno jen necelých 700 nabídek ubytování, dnes jich je takřka 19 000 s celkovou kapacitou více než sedmdesát tisíc lůžek. A data portálu AirDNA naznačují, že všechny tyto ubytovací jednotky ročně vytvářejí výnosy přesahující dvě miliardy korun.

Zmíněný Steven Hill v rozhovoru pro Deník Referendum řekl, že původní nápad, který stál u zrodu Airbnb, nebyl špatný. „Lidé mohli skrze platformu pronajmout volný pokoj a přivydělat si. Když cestujete, je příjemnější bydlet v bytě s kuchyní namísto hotelového pokoje. Potom však nápadu využily realitní společnosti,“ vysvětloval Hill. Dnes Airbnb nabízí v Praze ve více než 70 % případů ubytování v celém domě nebo bytě. Nabídky ubytování ve sdílených pokojích prakticky neexistují. Řada pronajímatelů pak nabízí hned několik nemovitostí. Studie proto říká, že minimálně v 80 % případů nelze služby poskytované společností Airbnb považovat za sdílenou ekonomiku, nýbrž že se jedná o klasické podnikání. A tedy by na ně měla dopadat stejná pravidla, jako na další podnikatele.

„V Praze se dokonce nacházejí hostitelé, kteří disponují v rámci poskytování ubytování přes Airbnb až několika desítkami ubytovacích kapacit – není výjimkou, že jeden hostitel vlastní k pronájmu čtyřiasedmdesát nebo dokonce až sto šestnáct ubytovacích jednotek. Mezi těmito hostiteli existují tzv. lídři trhu, a to dle dosaženého obratu. Na příklad subjekt s čtyřiapadesáti nabízenými jednotkami inkasuje z pronájmu těchto jednotek za rok obrat ve výši více než dvaačtyřiceti milionů korun,“ uvádí materiál Úřadu vlády.

Na problémy, které platforma Airbnb způsobuje, nedávno poukázalo i Sdružení nájemníků ČR. Vyzvalo proto Prahu i další města, aby se tomuto tématu začaly urychleně věnovat. Sdružení říká, že v důsledku zvýšeného využívání platformy „jsou tisíce bytů odebrány z bydlení, neslouží k bydlení, ale nahrazují hotelové služby“. Poukazuje rovněž na porušování stavebního zákona, neboť nabízené byty by neměly sloužit komerčním účelům. Upozorňuje na problém vytlačování lidí z center měst a daňových úniků.

Část studie, která se věnuje platformě Uber, je o poznání stručnější. Autoři se totiž na rozdíl od Airbnb nemohli opřít o data, která lze v prvním případě získat přes zmíněný portál AirDNA. Uber se v České republice – jako ostatně v mnoha dalších zemích – pohybuje na hranici zákona. Ministerstvo dopravy již před třemi lety konstatovalo, že řidiči Uberu musejí provádět přepravu v souladu se zákonem o silniční dopravě, neboť se podle výkladu ministerstva jedná o klasickou taxislužbu. Jenže lidé, kteří pro Uber jezdí, obvykle nejsou držiteli všech předepsaných dokladů. Jejich auta nejsou řádně označena, nemají taxametry a někteří taxikáři čas od času nedisponují ani živnostenským oprávněním pro provozování taxislužby.

Z dat, která se autorům studie přece jen podařilo shromáždit, vyplývá, že Uber v současné době patří mezi tři nejsilnější hráče na trhu s dopravními službami v Praze. Společnost na konci roku disponovala zhruba tisícovkou řidičů, během dvou let se jejich počet zdvojnásobil. Upozorňují rovněž na negativní dopady, které s sebou rozrůstání platformy přináší. Nejde o často diskutovaný negativní vliv na zaměstnanost v daném odvětví, ale o snižování mezd stávajících taxikářů. A narůstání počtu lidí pracujících v této oblasti jako osoby samostatně výdělečně činné.

Další rovinou, které se materiál dotýká, je samotný podnikatelský model společnosti. Uber dlouhodobě své podnikání vykládá pouze jakožto roli zprostředkovatele transakcí a dopravy, a nikoliv jako zaměstnavatele svých řidičů. Neodvádí za ně tedy zdravotní ani sociální pojištění. Nicméně v minulém roce soud ve Velké Británii řekl, že Uber je klasickým zaměstnavatelem se všemi povinnosti, které z toho vyplývají, a musí odvádět odvody do solidárních systémů a svým taxikářům vyplácet alespoň zákonem stanovenou minimální mzdu.

Kromě toho, že se vyhýbá placení zmíněných odvodů, se Uber brání i platbě daně ze zisku. „Uber vytvořil poměrně sofistikovanou strukturu, jejímž cílem je minimalizovat placení daní ve státech, kde poskytuje služby. Výsledkem offshore finančních operací a celkové korporátní struktury Uberu jsou minimální daňové příjmy pro státy, přestože Uber využívá tamější veřejné infrastruktury, jako jsou silnice a dálnice,“ uvádí studie.

Analýza ve svém závěru nabízí paletu možností, jakým způsobem se může na centrální úrovni státní správa postavit ke službám sdílené ekonomiky. Vláda by ji měla projednat ještě do konce stávajícího volebního období. Na základě vládního rozhodnutí přistoupí věcně příslušná ministerstva ke zpracování návrhů příslušných právních předpisů či novel těch stávajících.

Jan Gruber (1987) je redaktor Deníku Referendum, člen Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Gruber

Pravidla pro nás neplatí – říkají o sobě digitální firmy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu