Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Zemědělský venkov vysychá, potřebuje nový plán

Ještě v nedávné době se o suchu v tisku hovořilo především ve vztahu k úrodě vína. Objem srážek v kombinaci s dalšími klimatickými faktory totiž ovlivňuje množství hroznů, jejich cukernatost a další vlastnosti, kterých chytrý vinař umí leckdy využít i ve prospěch výsledku. Nejen při putování po moravských vinařských stezkách si tak dnes můžeme všimnout zajímavých lahví z produkce moravských vinařů. I moravské víno dnes může být ledové, slámové, botrytické, barikové, vyráběné metodou řízeného kvašení nebo čistě přírodními postupy. Hrozny ovlivněné suššími podmínkami pořád mohou přinést dobré víno, ačkoliv ho třeba bude méně.

Těžko si ale představit podobné řešení pro takovou pšenici, které se u nás ročně vypěstuje kolem pěti milionů tun. A právě pro ni, respektive obecně pro pěstování obilovin, začíná být sucho v současnosti vážný problém.

Co se změnilo? Především se sucho z posledních tří let od předchozích vln nedostatku vody liší délkou trvání. Jak se dočteme v Koncepci ochrany před následky sucha pro území České republiky, kterou nedávno schválila vláda, sucho se přehnalo přes české země v letech 1904, 1911, 1921, 1947 a 1976, pokaždé sice přineslo škody, ale netrvalo déle než rok. Déle trvající suché období jsme poprvé zažili na počátku 90. let – a od roku 2015 dodnes.

Odborníci z Mendelovy univerzity upozorňují, že jde nepochybně o způsob, jakým se na našem území projevuje globální změna klimatu. Podle jejich dat se od šedesátých let zvýšila světová koncentrace oxidu uhličitého o třetinu, což vede k teplotním extrémům a lokálním změnám oběhu vody v atmosféře. V důsledku toho se naplno projevuje strategická nevýhoda polohy České republiky. Leží na území tří povodí, voda tedy od nás odtéká hned třemi směry. Jenže při dlouhodobém nedostatku srážek dochází k poklesu hladiny vod, včetně těch spodních, a půda začíná mít problém uživit dříve běžné plodiny.

Některé prognózy říkají, že dojde zhruba po roce 2080 k situaci, kdy na většině území České republiky nebude od jara do podzimu v půdě dostatek vláhy pro uživení rostlin. Nejkritičtější situace hrozí na jižní Moravě, na severozápadě středních Čech, sucho postupně zasáhne také jižní okresy Moravskoslezského kraje, Zlínský kraj, Ústecko, Plzeňsko nebo jižní Čechy. Pro pšenici to znamená hotovou pohromu. V těchto regionech se totiž pěstují asi dvě třetiny celkové pšeničné sklizně.

Z dat na portálu intersucho.cz vyplývá, že podobný problém řeší také Slovensko a především Maďarsko. Katastrofální situace pomalu nastává v Itálii. Pšeničná mouka tak do budoucna bude zřejmě exportním artiklem Polska nebo Německa. Pokud do té doby neproběhne demontáž jednotného evropského trhu, stále se ještě nemusíme bát, že chleba z pšeničné mouky nebude. Vážnější otázka ale zní: co budeme dělat se suchou půdou tam, kde ji dnes obdělávají zemědělci, zejména ti drobnější? Co bude dělat vyschlý jihomoravský nebo středočeský venkov?

Vláda už má na svém kontě hned dva plány, jak se suchu na našem území bránit. Kromě výše zmíněné koncepce z letošního léta je to také soubor opatření z léta 2015. V něm ministři mimo jiné odsouhlasili, že nechají prověřit možnost vzniku čtyř nových přehrad – dvě mají vzniknout právě na severozápadě středních Čech, jedna na Zlínsku a jedna v Královéhradeckém kraji. Bojovat proti suchu vodními nádržemi není v českých poměrech nic nového. Od padesátých let tehdejší československá vláda také stavěla přehrady, aby zajistila dostatečné závlahy pro plánované výkony v zemědělství. Ne všude se ale realizovaly i plány na komplexní závlahové systémy. Nádrže samotné tedy evidentně českou pšenici ani moravský venkov nespasí.

Vládě je potřeba připsat k dobru, že myslí i na drobnější – a o to potřebnější – nástroje, jak vodu udržet v krajině. Sem patří třeba obnova mokřadů, takzvaná meliorační opatření, a také používání citlivých způsobů, jak pěstovat plodiny, aby tolik nezatěžovaly a nevyčerpávaly půdu. Jenže aby se tato opatření opravdu projevila v praxi a alespoň zbrzdila všeobecné vysychání, museli by s nimi zemědělci a obce (a úřady příslušné pro správu vod a lesů) začít nejlépe hned a poměrně masivně. Ve vzduchu visí otázka: udělají to sami od sebe? Bude na to mít know-how a prostředky i poměrně malý zemědělský podnik, kterých je na jižní Moravě úplně nejvíc v celé zemi?

Z druhého konce na podobný problém koncem léta narazil i jiný materiál, kterému se členové vlády věnovali na základě tlaku odborů a zaměstnavatelů. Ten se týkal především dostupnosti služeb na venkově, obecněji pak vytváření podmínek pro to, aby se na venkově dalo žít jako v jednadvacátém století. Ve známost veřejnosti vešel kvůli návrhu, aby stát dotoval provozovatele drobných venkovských obchodů. Ve skutečnosti však mířil mnohem dál: k otázkám, proč venkov opouštějí mladí lidé, proč ubývá zaměstnanců v zemědělství (za posledních deset let ubyla třetina lidí zaměstnaných v zemědělství, asi 40 tisíc). Z části jde nepochybně o dozvuky ekonomické transformace z devadesátých let. Ani ty ale nenabízejí perspektivu, co bychom měli a mohli s vysušeným opuštěným územím dělat.

Poměrně jednoduchý a často užívaný nástroj jsou zemědělské dotace, bez kterých by naše zemědělská produkce už dnes měla existenční potíže. K nim se má brzo připojit i nový fond, ze kterého si budou zemědělci moci pojistit i takové škody, které se komerčně pojišťovat nevyplácí – tedy právě škody na produkci a půdě způsobené suchem nebo povodněmi. Netřeba dodávat, že značná část prostředků pochází ze společných evropských zdrojů. Nejsme v tom totiž v Evropě sami.

Co je ale rozhodně úkol pro domácí vládu: vymyslet strategii, jak udržet rozumné osídlení, rozumnou zaměstnanost, rozumně dostupnou infrastrukturu a také rozumné hospodaření se zemědělskou půdou, vodou a krajinou právě v nejcitlivějších regionech. Stavět nádrže a spoléhat se na osvícenost jednotlivců nemusí stačit. Riziko musejí vnímat i místní starostové a úředníci na krajích, kteří mají velké slovo v územním rozvoji.

Vládě se letos povedlo schválit podrobné akční plány pro restrukturalizaci regionů, které nesou strukturální zátěž z mnoha let uhelné těžby. Jejich základním východiskem je udržet regionální identitu, udržet mladé lidi, opřít se o inovace a začít dělat něco jiného. Možná je na čase začít přemýšlet o podobném plánu pro české zemědělce. Přinejmenším v tom smyslu, jak lépe zacházet s půdou a jaké nové plodiny pěstovat. I kdyby se Pařížská úmluva stala nakonec realitou a celosvětově klesala produkce oxidu uhličitého, náš problém se suchem se zpomalí, ale nezastaví. Nemusí to být katastrofa. Ale nechat to být znamená riskovat, že v některých dalších volbách budou mít pravdu ti, kteří si někde na jižní Moravě pověsí na plot u místní silnice heslo „všichni tady umřeme“.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a v Oranžovém klubu.

Miro Jašurek (1983) je politolog, člen Představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Zemědělský venkov vysychá, potřebuje nový plán

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu