Lukáš Jelínek

Zakázaná slova

U nás žádná křídla či křidélka nejsou, pravil v jednom z televizních rozhovorů šéf lidovců Pavel Bělobrádek. Ani frakce, dodal vzápětí. Dotazován byl na rozdílné přístupy čelných představitelů KDU-ČSL k odpískané koalici se Starosty a nezávislými.

Podobně se dušuje kdejaký český partajní lídr. Křídlo, názorový proud jsou od čerta, a frakce potom od samotného satanáše. Všichni se bojí, že odtud hrozí štěpení a následný rozklad stran. V tom si jsou podobní trpaslíci i obři. Snad jen Zelení mají svoji levicovou Zelenou re:vizi, která však taky mnohým leží v žaludku.

Kdyby ve stranách soutěžily liberální a konzervativní skupiny, kdyby fungovaly environmentální nebo křesťanské ne platformy, ale frakce, zhroutila by se podle mnohých pracně budovaná partajní architektura.

Jde o zajímavý pohled. Takhle se strany taky perou, ale „jen“ o funkce, vliv, peníze, osobní sympatie a antipatie. V takové ČSSD se konají celostátní i lokální puče, v ODS se pře Jan Zahradil s Markem Bendou, lidovecké špičky se tváří, že Jiří Čunek je jen bezvýznamný pišišvor, který rychleji mluví, než myslí, modernisté a stalinisté v KSČM předstírají, že opačná družina neexistuje.

Přitom by to všechno mohlo být jinak. Ve stranách se sdružují lidé s podobnými názory a zájmy, kteří jsou připravení zápolit o moc a převzít politickou odpovědnost. Když se ale ukáže, že se v některých akcentech rozcházejí, měli by toho využít ke společnému sílení, ne oslabování.

Různé politické osobnosti svým příběhem a svojí rétorikou dosáhnou na různé voličské skupiny. Každý máme vlastní generační či sociální zkušenost. Strany, jež nechtějí být menšinové, nýbrž širokospektrální, by frakce měly pěstovat povinně.

Zakazovat si či potlačovat různost je symbolem defenzivy, paranoie a nepřipravenosti rozšiřovat řady členů a voličů partají. Obzvlášť patrné to je v postkomunistických zemích, které nemají kontinuální tradici vedení polemik. Naopak si z minulosti neseme sklon k disciplíně takřka vojenské a na potížisty se díváme skrz prsty.

Ale kde jinde bychom se měli učit vedení kultivovaného dialogu než mezi těmi, s nimiž máme víc společného než odlišného? Zvlášť když žijeme v éře, v níž se pravda rozpoznává těžko, mnozí z ní mají kus a další ji bez uzardění zaměňují za lež.

Dalším slovem, které se netěší dvakrát velké popularitě, je koalice. Hodí se leda v roli obětního beránka – když je třeba své viny hodit na druhé. Ať ve vládě, nebo při spolupráci dvou stran. V českém prostředí málokterá předvolební koalice přežije roky. Když se spojuje více menších stran, hašteření a ješitnost porážejí integrační myšlenku.

Vládní koalice je zase brána za nezbytné zlo. Takže část sociálních demokratů nesnáší ANO a druhá část lidovce. Kdyby měli koalici s komunisty, byli by těmi zlými rudí. Strany by nejraději vládly samy – a zapomínají, že pak by byly nuceny všechny svoje závazky také bez řečí plnit. Některé se ale i tak hlásí k většinovému volebnímu systému. Doufají, že pak posílí na úkor svých spojenců a nebudou muset slevovat ze svých představ.

S tím souvisí další slovo na indexu: kompromis. Zpravidla je líčen jako „špinavý kompromis“. Jedni mluví o podřizování se velkých vyděračství malých, druzí o diktátu a válcování. Málokdo připustí, že ustoupit z vlastních pozic a přiblížit se druhým je rozumné a správné. Lidé nestojí ani o hokynáře, ani o slabochy. Chtějí siláky, alfa samce, sekáče, kteří se nezakecají. Teze o konsensu coby základním nástroji demokratické politiky netáhnou. Nedejbůh, aby se politici demokratické levice na něčem domluvili s demokratickou pravicí a naopak.

Populární nejsou ani výsledky kompromisu – přijaté zákony, leckdy polovičaté, avšak hlavně ty nepřijaté. V končícím volebním období nejen sociální bydlení či zálohované výživné (narazily v koalici), ale také zvrácení církevních restitucí, které ČSSD slibovala. Bylo to z právního hlediska nereálné, leč nejčastěji jsme slýchali, že za to může přítomnost lidovců ve vládě.

Špatně se radikálně naladěnému elektorátu poslouchá, že kompromisy přes politický střed jsou nejsnazší cestou ke stabilitě společnosti. Poptávka je po ostře řezaných rysech, větách a verdiktech prostých politické korektnosti (opět cosi zatracovaného, patrně pro svoji změkčilost).

Zakázaných nebo aspoň k ledu uložených slov je samozřejmě víc. Namátkou multikulturnost. Mnozí takto naložili i se solidaritou, rovností a dalšími hodnotami typickými pro evropskou civilizaci. Je snazší se „vysokým“ či „ušlechtilým“ hodnotám vysmívat, než za ně bojovat. Již dávno nás nebaví zkoušet se dívat na svět očima druhých, s empatií a porozuměním. Egoismus vítězí nad sounáležitostí, maximálně nás soucit vede k charitě - rituálu vlastního vykoupení.

Jak se to všechno zrcadlí ve stranicko-politické rovině, netřeba dlouze popisovat. Nahoru jdou protestní hnutí říkající všemu „ne“, podobně jako jedna otravná reklama na pivo. Co s tím, že se vůči „starému“ systému vymezují zhusta ti, kteří z něj či na něm finančně bohatli. Dnes si dají nositelé odporu jméno ANO, Rozumní či Realisté, a všem je pak jasné, že s nimi přijdou jiné časy – pozitivní, rozumné, realistické. Možná též lehce autoritářské či autokratické, každopádně však jednodušší a bezstarostnější.

Není snadné z této pasti uniknout. Jedná se o běh na dlouhou trať. A nezdá se, že by demokratické strany na něj byly připraveny. Jsou ostýchavé a žijí si vlastními banálními problémy. Jejich součástí je ostrakizace zakázaných slov, aby ještě náhodou situaci nezhoršila.

Jenže tak to není. Politika chřadne, protože se vzdává své politické podstaty. V perský trh se nemění kvůli licitování s legitimními zájmy, ale kvůli převádění všech problémů na peníze (tu a tam na peníze do soukromých kapes) a pokleslé emoce.

Fungovat to může i jinak. To když budou mít strany bohatý vnitřní život, včetně proudů a frakcí, naučí se koaličnímu soužití a umění kompromisu jako metodě, s níž se nejlépe překonávají bariéry. Potom se politice může vrátit i její obsah – v případě levice sociální, environmentální a obecně lidskoprávní, v případě lidovců, jimiž jsme začali, zase křesťanský humanismus, který je například léta nedílným prvkem ve výbavě německé CDU.

Síla politiků by měla vyvěrat z jejich odvahy, tolerance a orientace v oboru. Pamatujme přitom, že politika je také řemeslo, které lze popularizovat, rozvíjet, nebo kazit. Budeme-li ji odstrkovat či karikovat, jednoho rána zjistíme, že se mezi zakázaná slova vklínila i ona – politika.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, první místopředseda Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Zakázaná slova

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu