Karel Hrubý

Na obranu demokracie

Přijaté zákony o Národní radě soudnictví, o obecných soudech i projednávaný zákon o Nejvyšším soudu v Polsku jsou podle předsedů Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, nejvyššího státního zástupce a ombudsmanky útokem na nezávislost polského soudnictví.

(ČTK, Lidové noviny 21. 7. 2017)

O demokracii se mluví jako o vládě lidu. Jenže demokracie ještě neříká, jak má tento lid vládnout. Předpokládá se, že lidu je od přirozenosti vlastní úcta k spravedlnosti, k svobodě, k pravdě – a také schopnost a ochota vládnout si (jak to vyslovil už v padesátých letech Ladislav Matějka v exilové Skutečnosti). Ale co když vůle lidu bude ovlivněna politickou propagandou a bude valnou většinou usilovat o zajištění pořádku jen podle názoru vůdce jedné strany nebo jedné části obyvatelstva místo svobody a spravedlnosti pro všechny – i pro menšiny?

Neboť demokracie není prostá vláda lidu, blíže nespecifikovaná, jak by to rádi vykládali populisté. Demokracie je vláda lidu prostřednictvím zastupitelů a institucí, jejichž základem je dělba moci zákonodárné, výkonné a soudcovské. Parlament nemůže být závislý na vládě, nýbrž naopak vláda je podřízena parlamentu. Ani justice nesmí být závislá na vládě, nýbrž má projednávat a rozhodovat spory nezávisle, nestranně. Ústava a zákon jsou nejvyšší autoritou, nikoli emoce mas ani mocenské nároky některých politiků, kteří by nejraději uplatňovali svou politickou vůli „přímo“, bez ohledu na autoritu justice a ústavy. Kdyby mohli absolutní političtí vládci určovat sami, kdo má být potrestán nebo kdo má zmizet z politické scény či dokonce ze světa, vyřadili by libovolně každou opozici a nastolili režim jedné strany, jednoho vůdce, jednoho názoru, jako jsme to zažili nejdříve v nacistické, později v komunistické diktatuře. Stejně tak, kdyby mohli soudit davy lidí jen pod dojmem svých domněnek, svého hněvu, svých předsudků, nenávistného osočení, pak by často docházelo k nespravedlivému lynči a kruté smrti. Po něm by se třebas ukázalo, že trest byl nespravedlivý nebo nepřiměřený, ale pro oběšeného už by nebylo návratu do života. Proto jsou tu instituce, ústava, zákony, parlament, soudy, které nikomu, ani vládě, ani autoritativním politikům nedovolují dělat svévolnosti, nýbrž stanovují hranice, prostředky, formy, do nichž musí svá vládní rozhodnutí převést. Kdyby mohla vláda, kdyby mohl autoritativní prezident (např. Erdogan) rozhodovat přímo, bez pravidel a institučních ohrad, mohl by si vyřizovat účty se svými protivníky třebas trestem smrti – a nebylo by dovolání. Neboť demokracie znamená v první řadě možnost dovolání proti bezpráví, proti násilí, proti křivdě, proti útisku. Kdo volá po „přímé demokracii“ bez síta demokratických institucí, ten přivolává peklo diktatury. To jsme zažili naplno už za nacistů a znovu v padesátých letech, kdy si politická moc podřídila moc soudní – justice sloužila mocenským záměrům, nikoli uplatnění práva. Bylo tak za Protektorátu popraveno tisíce vlastenců. Byla tak později popravena v politickém zájmu opoziční politička Horáková stejně jako generální tajemník vládnoucí strany Slánský, jehož smrt měla strachem zdisciplinovat české komunisty. Instituce soudů nebyla sice za obou režimů zrušena, ale byla „ukázněna“, byla podřízena diktátu politických míst. Tak postupují všechny autoritativní či diktátorské režimy, tak postupují političtí vůdcové, kteří touží po neomezené moci: nezruší naráz demokratické instituce, ale obejdou je, vyřizují vše svou vůlí, „přímo“ (například tím, že nedbají výsledku voleb, ale jmenují úřednickou vládu podle svých sympatií). Nazve se to úsilím o „přímou demokracii“ a krátkozrací lidé se pro to nadchnou, protože to řeší věci rychle, přímo, bez byrokratických průtahů. A je to!

Celý vývoj evropské civilizace, v jejímž okruhu se vyvíjel i český národ a český stát (ale i sousední Poláci), je charakterizován tím, že zákon a pravidlo spoutává pudy a nekontrolované emoce a podřizuje je institucionované formě kontroly. Že nejen zákon, ale i obecný úzus, osvědčené pravidlo či zvyk, lidská a občanská slušnost zabraňují bouřlivým pudům a emocím, aby řešily spory ve společnosti bez pravidel jen podle míry vzrušení, hněvu nebo strachu o moc. Odbourat tyto instituce, zákony, pravidla a dobré zvyky znamená otevřít cestu zpět do dob absolutismu, do dob středověkých výsad některých a poddanství mnohých. Musíme usilovat o takový společenský řád, který by postavil násilí a totalitním nárokům pevnou hráz. Hráz účinných politických institucí podepřenou duchovní připraveností občanů-demokratů. Neboť demokracie není jen forma – je to každodenní úsilí o lepší, dokonalejší a plnější život založený na aktivitě demokratů, na jejich morálce, odpovědnosti a živém svědomí. Nemůže nám proto být jedno ani to, co se děje s demokracií u našich blízkých sousedů. Tím spíše, když tito sousedé jsou s námi v pevném regionálním svazku.

Proto je tak významné, že naše nejvyšší soudnictví se spontánně – při nečinnosti politických míst, které udržují naši zahraniční politiku v zajetí autoritativních států Visegrádské smlouvy, jako jsou Polsko a Maďarsko – mužně ozvalo na protest proti znásilňování justice v sousední zemi. Jak důležité je posilovat instituce demokracie proti autoritativním skluzům nespoutaných prezidentů nebo politických vůdců, ukázal v těchto dnech americký kongres, který ukázal svému prezidentovi v záležitosti Obamacare a protiruských sankcí pevnou hranici toho, co si smí či nesmí dovolit. Je to signál i těm našim domácím politickým silám, které by chtěly vnucovat společnosti autoritativně svou vůli „přímo“ bez zřetele k funkci demokratických institucí parlamentu a nezávislé justice, a také bez ohledu na občanskou slušnost i přirozená práva menšin.

Karel Hrubý, Basilej

Obsah Listů 4/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

Na obranu demokracie

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu