Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > Ondřej Vaculík: To byl den pátý

Ondřej Vaculík

To byl den pátý

Jakmile kocour pochopil, že on se nenechá odchýlit od směru a cesty na přírodní koupaliště, začal zlobit, ba stávkovat. Nekonečně dlouho očichával kámen, na němž zjevně nebylo co čichat. Pak si někam zahnul, aby mohl dělat, že bloudí. Pak ho sice i doběhl a předběhl, ale z ničeho nic si lehl, jako by se chystal spát. – Teda ty seš tak mizerný pes, vynadal mu. Pak mu ovšem došlo, že kocour možná už opravdu nemůže, protože dýchal rychle a po způsobu psa dokonce i jazyk vyplazoval. Nekřivdí mu? Na kočku toho dneska naběhal už dost. Na druhé straně je to ale kocour. Přesto ho vzal do náručí, ponese ho. Kocour se hned spokojeně uvelebil, a sotvaže trochu zapředl, usnul jako miminko.

Zamířil s ním na nudistickou pláž, kde bývá volněji a vzhledem ke kocourovi také tolerantněji. Nazí plavci budou mít ke kocourovi blíže a jsou srdečnější. Paní pokladní, sama také bez plavek, po něm díky kocourovi ani nechtěla vstupné – je to fešák, řekla, ať se nebojí, voda je teplá.

Hned u sprchy složil kocoura na zem, všechno ze sebe serval, roztočil kohoutek naplno. Mydlil se a splachoval a znovu se mydlil snad v touze zajistit si nyní čistotu pro budoucnost. Kocour se kupodivu pokojně uvelebil na jeho šatech, správně, bude mu hlídat peněženku. Vnořil se do vody, která je v srpnu poněkud zavadlá, zvadlá, ale on, jak tempy rozrážel její sinicovité prozelenání, cítil se blaze, jarně. Voníš už podzimem, vodo.

Když vylezl na břeh, kocour ožil a oba pocítili hlad. U kiosku stálo ještě několik posledních naháčů, slunko rychle klesalo k obzoru, na pláž sestupoval stín, a koho už obestřel, rychle se oblékal. Dovtípil se, že také u kiosku se jaksi sluší, aby byl člověk nahý. No co se dá dělat. Dal si pivo a nakládaný hermelín – a prosil bych také něco pro něho. – Ten je ale krásný, ožila slečna v kiosku – no to se ví, něco mu dáme, já mu to přinesu.

Sedli si spolu způsobně na lavici, upil piva, ale nechtěl jíst dřív než kocour. Snad na něj slečna nezapomněla. Díval se na nahaté lidi, jak skládají deky, jak chlapi dohrávají nohejbal, a došlo mu, že člověk je až na výjimky velice neforemný. Vývojově se vskutku notně odklonil od opice, nyní jako bychom byli na cestě mezi hrochem a buvolem, vyschlé staré antilopy jsou spíše výjimkou. Proto se tu cítil dobře, zvláště když nedostižným vrcholem elegance byl tu jeho kocour! Slečna z kiosku mu právě nesla na talířku opečený a rozkrájený buřt – no tu máš, ty můj krasavče. To je na můj účet. Kocour po ní vděčně hodil okem a hned se pustil do jídla, ačkoli slaný buřt by mu neměl chutnat. Slečna ho hladila – ale že ho máte hladového! – To von tak žere, že ste to vy. Aby ses, blbečku, neudusil! – Krásně vám papá. – Žere a mlaská, je to zvíře.

Díval se na paneláky v dáli, na olše se žloutnoucím listím, na vrby a osiky kolem jezera, kde tráva díky blízké vodě byla ještě čerstvá. No krása. Cítil, že se má dobře, ale není to samozřejmé, večer by měl za to poděkovat.

Kocoure, musíme už jít. Oblékli se a jemu nezbylo, než aby ho, nacpaného buřty, zase nesl. A on znovu spokojeně usnul. Jak krásný život má.

Padala tma, cesta se někam ztratila, uvázli v trnitých křovinách, protkaných zvířecími stezkami, ztratili směr. Když pořád bloudil, pustil kocoura, který, náležitě odpočatý, se rychle zorientoval a hned se ujal vedení. Kocourovou cestou necestou došli domů asi za hodinu, nebe už bylo plné hvězd.

Zalezl do spacáku, pane Bože, to se mám dobře, byl to krásný den, děkuji ti. Děkuji ti, že jsem zdravý a že, doufám, jsou zdravé také mé děti, děkuji ti, že nad nimi bdíš, děkuji ti také za to..., že mám takového znamenitého kocoura, tedy zvíře, které se ti obzvláště povedlo a které je tu na světě opravdu na svém místě... Nestačil doděkovat, usnul.

V noci, asi kolem druhé hodiny, ho probudil nezvyklý hluk, temné hučení vzdálených motorů, zlověstné, jako by se nad Prahu blížily bombardéry, jak to znal z filmů a z vyprávění. Lomoz se rychle blížil doprovázen duněním, které, jak oba s kocourem cítili, zachvívalo zemí. Letadla to nejsou. Vysoukal se ze spacáku a uviděl blížící se světla; pochopil, že je to vlak, který se šine po rezavé koleji na náspu nad nimi. Rozpoznal, že ho táhne již vysloužilá lokomotiva zvaná Hektor. Zdálo se mu, že na předku lokomotivy se skví veliké bílé písmeno „V“ jako na znamení vítězství. Usoudil, že je to vlak filmový, protože i osobní vozy byly jen dvounápravové, staré. Dlouho se s kocourem dívali, jak červená koncová světla petrolejových lamp mizí v dáli.

Ovanul ho závan spáleného petroleje a už nemohl usnout. Vždy jím zalomcoval zvláštní neklid. Uvědomil si, že už pět dní uběhlo, už ani neví, kolikátého je, ale on neudělal více, než že na hromadu shromáždil různé krámy za docela dost peněz, ale pořád spí pod širákem. Co těch pět dnů vlastně dělal, kam se poděl jejich obsah? Že by žádný neměly? Přitáhl k sobě kocoura, aby se uchránil náhlého třasu zimy.

Třeštil oči do tmy: Přesně to, co jsem nechtěl a vymezoval se vůči tomu svým plánem racionálního konání a života, se děje. Stejně mě postihl úděl bezdomovce. Našel si mě a vysmívá se mým civilizačním snahám. Co když celá má vize nové životní etapy, očištěné od všeho balastu, je projevem náhle propuknuté duševní choroby, o které jenom nevím, nerozpoznal jsem ji? Například ten vlak, odkud a kam by jel, a proč v noci? Ano, a kocourovi mé bláznovství vyhovuje, jsem mu tak bližší.

Jak se mám zachránit? Musím konečně stlouct tu zatrachtilou boudu, dobrat se vody, a to pěkně rychle, než z pražských strnišť, totiž smetišť začne dout podzim. Jenom tak dokážu, že jsem zdráv.

Znovu se pokoušel usnout v úzkosti, kterou dobře znal: To když často usínával s pocitem viny, že to, co včera nestihl, bude s ranním probuzením už předevčírem.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.