Hynek Skořepa

Za Jiřím Lazebníčkem

Dne 6. 4. 2017 opustil tento svět dlouholetý (od. r. 1995) vedoucí přírodovědné sekce olomoucké Vlastivědné společnosti muzejní (VSMO) a houbařské poradny ing. Jiří Lazebníček. Na tohoto mykologa, botanika, dendrologa, citlivého a dobrého člověka musel snad narazit každý, kdo se v Olomouci aspoň trochu vážně zajímal o přírodu a zejména lesy v jejím okolí. Bohužel tak rozšířil řadu významných přírodovědců spojených s tímto městem, kteří odešli v letošním roce. Ať už to byl geomorfolog prof. Jaromír Demek (1930–2017) či hydrobiolog Otakar Štěrba (1930–2017), první profesor ekologie u nás. Všichni jmenovaní mne významně ovlivnili.

Jiří Lazebníček se narodil 9. 7. 1934 v Olomouci. V Brně vystudoval Lesnickou fakultu tehdejší Vysoké školy zemědělské, kde jeho další směřování formoval především profesor Alois Zlatník (1902– 1979). Díky němu se Jiří již během studia specializoval na lesnickou typologii, současně se zajímal také o mykologii a fytopatologii. Po dokončení studia v roce 1957 nastoupil jako typolog ve Školním lesním podniku ve Křtinách. V letech 1960 až 1961 působil na olomoucké pobočce Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL), odkud přešel do arboreta Nový Dvůr u Opavy, kde měl možnost prohloubit si rozsáhlé znalosti dendrologie. Podílel se zde mj. na založení sbírky semen dřevin. Roku 1963 přešel na brněnskou pobočku Botanického ústavu ČSAV, odkud se později přesunul na svoji mateřskou lesnickou fakultu, aby tam pracoval jako asistent v rámci Mezinárodního biologického programu. Nakonec byl až do svého odchodu do důchodu opět lesnickým typologem, tentokrát ve Velké Bystřici u Olomouce na tamějším pracovišti Ústavu pro hospodářskou úpravu vojenských lesů a statků.

S Jiřím jsem se poprvé setkal na přednáškách přírodovědné sekce VSMO v 90. letech, v době svého studia na olomoucké univerzitě. Přidával jsem se též k exkursím jím vedeným, ať již do Litovelského Pomoraví či třeba do bažantnice Království u Grygova. Na tyto exkurse jsem se občas vydával ještě před pár lety. Jiří se je snažil udržet, i když už hůře chodil a hlavně ho trápil po léta se zhoršující sluch. Měl jsem možnost s ním také spolupracovat při přípravě výstavy Lesy Drahanské vrchoviny, která z Muzea Boskovicka v Boskovicích putovala do několika moravských muzeí, včetně Olomouce. V té době jsme si hodně popovídali o jeho zážitcích z lesů od Spišské Magury a Vihorlatu až po Šumavu, ve kterých sbíral houby či prováděl lesnické nebo botanické mapování. Pobavil mne třeba příhodou z již nových „popřevratových“ časů, kdy v jistém vojenském prostoru prováděl přírodovědné mapování. Když chtěl později údaje z mapy vytvořené v jediném exempláři (kopírky ještě nedosahovaly takové hojnosti a rozměrů jako dnes) využít při psaní odborného článku, odmítli mu vojáci mapu půjčit k nahlédnutí (prý je tajná a musel by mít povolení od samotného ministra obrany). Jiřímu pak nezbylo, než kroutit hlavou a říkat si: „To jsem blázen. Oni mi odmítají ukázat mapu, kterou jsem předtím sám vytvořil!“

Jiří Lazebníček rád cestoval i do vzdálených zemí. Navštívil několik světadílů a byl svolavatelem olomouckého odboru brněnského Zeměpisného sdružení. O svých cestách dovedl poutavě přednášet. Dlouhodobě spolupracoval také s Vlastivědným muzeem v Šumperku při přípravě výstav hub (podílela se na nich také kolegyně ze šumperského muzea RNDr. Magda Zmrhalová, které děkuji za doplnění některých životopisných údajů).

Jiří byl trochu podivín, což bylo nepochybně zčásti podmíněno jeho sluchovou vadou. Ale konec konců, jak pronesl jakýsi klasik, podivíni okrašlují svět. Sbohem, Jiří. Nezbývá, než Ti přát, abys tam, kam jsi odešel, nalezl ty nejkrásnější lesy plné hub.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Za Jiřím Lazebníčkem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu