Album

Tomáš Tichák

Křídla motýlí

„Jak to, že zestárl?“ ptám se. „Normálně,“ pokrčil rameny. „Co to znamená?“ já na to. „No prostě věkem!“ Obrátil oči v sloup nad mou nechápavostí.

Syn sleduje jakýsi americký seriál žánru sci-fi a fantasy, v němž se štráduje časem sem a tam jako na promenádě, a tak asi můj dotaz na náhlé zvetšení jedné z postav pokládal oprávněně za natvrdlý.

Snažil jsem se mu vysvětlit, že cestování časem brání takzvaný babiččin paradox – pokud by zamezil svým prapředkům zplodit své rodiče, tedy nás, nenarodil by se, takže by tomu zabránit nemohl. A rovněž je tu efekt motýlího křídla, říkám mu: celá budoucnost světa by se mohla zvrátit, kdybychom zabránili jedinému motýlu vzlétnout.

Teď mě však napadá argument ještě jiný: v každé z redakcí, kde jsem kdy působil, se dělily příspěvky autorů na aktuální a nadčasové, které lze odložit napříště, aniž by zastaraly. Ba dokonce existují obzvlášť drahocenné články, jimž my novináři mezi sebou důvěrně říkáme věčně platné a které leží po léta v hloubi starobylých počítačových složek, krabiček poslední redakční záchrany. Kdyby bylo možné třeba po reportážích cestovat časem, pojem nadčasovosti by pozbyl významu. Co bychom si po uzávěrce počali? „Teď“ by znamenalo „kdykoli“, a naopak. Příčiny by se slily s následky. Volební výsledky například by byly známy předem – takže by se ušetřilo za volební lístky, urny i kampaně. O čem by se vlastně psalo? Smysl by ztratily i předvolební sliby.

Tak by ani nemohla česká vláda slibovat, že nepřijmeme už žádného uprchlíka na základě kvót, neboť těch dvanáct přijatých je dle ní na tak mrňavou zemičku ažaž. A nemuseli bychom ani na „Brusel“ u Evropského soudního dvora žalovat, že nám upírá bránit se tomu tuctu opakovacími zbraněmi. Mohli bychom se také už opravdu všichni, ne jen třicet procent, svěřit bez obav dobrotivému oligarchovi, který by byl tak bohatý, že by jistě dost zbylo i pro nás chudé. Vždyť si nedovedeme představit, kolik by se dalo vyšetřit na dluhopisech a jiných finančních operacích, o elektronické evidenci budoucích tržeb a přidaných hodnot nemluvě.

Cestování časem se vymyká naší představivosti ve všech směrech. Jenže dobře nerozumíme ani normálnímu času ubíhajícímu vpřed po světočáře, jak ji nazval matematik Hermann Minkowski, čili sledu událostí v časoprostoru. Každý se po své světočáře řítíme vstříc budoucnosti nepřetržitě a nezadržitelně, i kdybychom seděli přikováni v pevnosti If.

Einstein z absolutní rychlosti světla vyvodil, že onen časoprostor, jehož čtvrtým rozměrem je čas, je zakřivený. To se vzpírá lidské zkušenosti, a tedy i chápání. Jako se vzpírá logice mravence kulatost míče, po němž kráčí.

Prozření se ovšemže odehrávají v čase. Ale obvykle ne všude současně. Na to, že země je kulatá, se přišlo dřív u moře než v obklíčení horami. Podobně vládla před víc než čtvrtstoletím ve středoevropských státech jistota, že jsou bytostnou součástí vyspělého světa, a jen co jim bude dovoleno se do něj vrátit, hravě o tom všechny přesvědčí. Jenže jakmile bylo Čechům umožněno předsedat Evropské unii, ujali se toho pod heslem Evropě to osladíme! A to dávalo tušit, že je víra v sebe jako střed vesmíru neopustila. Pak začalo prosvítat totéž v dalších zemích Visegrádu. Též Maďaři, Poláci, Slováci jako by ztráceli rozum, ke kterému většina Evropy dospěla po nesmyslných tragédiích minulých staletí, i prostý lidský cit. Anebo se jim jen dočasně dařilo předstírat, že rozumem a citem disponují, díky prvním garniturám politických předáků, které nedopatřením vynesl do čela pád sovětského impéria?

Ale zpět k americkému seriálu. Co to znamená zestárnout Věkem? Třeba četbou Jiráskovy románové ságy, mudruji. Nikdo už ale neposlouchá.

Ať tak či onak, putování pokračuje a budoucnost změnit lze. Jen najít toho pravého motýla.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Křídla motýlí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu