Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > Alena Zemančíková: Kostnický proces jako Dům z karet

Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Kostnický proces jako Dům z karet

Americký seriál Seriál Dům z karet s Kevinem Spaceym a Robin Wrightovou v rolích páru nelítostných politických kariéristů je výboré dílo v mnohém ohledu. Má rafinovaně napsaný scénář, který si bere diváky za spojence počínání Franka Underwooda ve chvílích, kdy on se jim s tváří upřenou do obrazovky (tedy jaksi do pokoje, odkud seriál sledujeme) svěřuje s nějkým svým obzvlášť odporným pocitem nebo plánem. Má jemný černý humor a politicko-hospodářské situace na nejvyšší globální úrovni má dobře nastudované. Ukazuje odvrácenou tvář politiky takovou, jaká snad, jak doufám, ani není, ale co může vědět normální smrtelník, i démon Underwood musí mít pro voliče pozitivní program. Je to právem oceňovaný celosvětový hit a jeden z několika příkladů, kdy dramatické zpracování předčí původní literární předlohu britského autora Michaela Dobbse.

Ale tahle rubrika je o divadle, to o televizním seriálu byl jen úvod. V Brně v Divadle Feste (v Kabinetu múz) hrají inscenaci nazvanou Husina (hovorově „husí kůže“, tedy tělesný projev, který nastane, když se člověk bojí nebo ho náhle ovane chlad, popřípadě na něj něco iracionálně smyslově působí, třeba zvuk varhan nebo pomyšlení na nesnesitelnou ošklivost a podobně).

Zde je název slovní mnohovýznamovou hříčkou, protože ve hře jde o případ Jan Hus na koncilu v Kostnici. Pojednán je podobně jako Dům z karet: hlavní postavou je pan Lucemburský, tedy císař Zikmund, a jeho mediální poradci, zejména pak z východu pozvaný expert Alex, který sice neví a ani nechce vědět nic o detailech Husovy pře, ale má schopnost z událostí a jejich mediálního odrazu vypracovat návod pro svého zadavatele, jak se přesně v dané situaci zachovat, aby obstál v médiích co nejlépe a prosadil svůj výklad událostí a politický záměr.

Jan Hus v inscenaci vůbec nevystupuje. Vystupuje tu ale bezcharakterní intelektuál Štěpán z Pálče.

Pan Lucemburský potřebuje dosáhnout jakéhos konsensu na koncilu, aby zbavil říši papežského schizmatu a stabilizoval ji. Také proto, že na východě stojí turecká hrozba. Mediálním poradcům jde o to podat v televizi obraz Zikmunda Lucemburského takový, aby zapracoval na veřejném mínění ve smyslu jeho zájmů. V působivých a velmi vtipných scénách brainstormingu zpracovává Alex císaře nekompromisní logikou otázek, čímž ho připraví nejen na ty, které ho v rozhovoru budou čekat, ale i na to, jak se odpovědi vyhnout, aby se to nepoznalo.

V polovině hry pánové poradci sestavují na interaktivní tabuli s pomocí publika Husovu příhodnou charakteristiku:

Pomýlený intelektuál. Pomýlený vyhodíme. To by bylo až moc konfrontační. Bojovníka taky vyhoď. To bychom mu přiznali víc legitimity, než chceme. Fanatik, oběť, sebeoběť. Fanatik je moc ostrej. To je něco, na co musí lidi přijít sami. Oběť... my nechceme ani závan mučedníka. Vyhoď provokatéra. To zní, jako bychom si s ním nevěděli rady. Nech tam kritika. Ochránce slabejch. Populista. Muž z lidu? Nech jen populistu. Tak. A teď mi to přečti.

Jestliže pan Lucemburský přece jen nějaký pozitivní záměr má – jde mu o klid v zemi a funkční vládu –, Alex, astronomicky drahý přizvaný expert, mezi dobrem a zlem vůbec nerozlišuje ani v těch kategoriích nemyslí. Myslí jen v marketingových fintách, je ďábelsky chytrý, ale vlastně nevzdělaný, ve výrazech i civilním chování nerespektuje žádné konvence nebo pravidla slušnosti (no to už vůbec ne!). Je absolutně nesympatický, ale má jakýsi sexappeal, založený na samozřejmé dominanci a bezodhlednosti.

Během děje se události zvrtnou a Jan Hus koncilem odsouzen a na břehu Rýna upálen. Nikdo nečekal, že neodvolá. Šokován je zejména Páleč. Teď je důležité zpochybnit Husovu mravní integritu a statečnost. Na konci inscenace Zikmund Lucemburský pronáší do televize své stanovisko k celé situaci, text, který vzniká po celou dobu hry a už jsme do něj nahlédi. Nedopadlo to tak, jak by býval chtěl, ale úkol, pro který byl pan Alex angažován, je splněn: pan Lucemburský vystoupí v televizi se státotvorným projevem. V něm shrne mezinárodní situaci, přizná vlastní selhání (nedokázal Husa ochránit), ale vše opře o vyšší společenský zájem. Řekne:

Hus se zkrátka projevil jako přehnaně a vůči církvi nespravedlivě kritický intelektuál, který přecenil svoji roli. A který se zbytečně a teatrálně obětoval pro svou individuální pravdu. Pochopitelně – pro jisté publikum je ten muž okouzlující, ale v principu se ukázal být nebezpečným populistou, který byl ochotný pro své vlastní zviditelnění ohrozit širší konsensus. Ten konsensus, k němuž v časech krize směřuje celý koncil.

Pan Lucemburský v tu dramatickou chvíli na rozdíl od nás diváků neví, co bude následovat a jak chabé je jeho vítězství a říše že tím vůbec není stabilizována, neví, že ho čeká víc křížových výprav, drancujících Evropu ve válce s husity, než by si ve snu dokázal představit, že ho Pražané nepustí do města, které má převzít po smrti bratra Václava – a tak dál. Takže jeho klid a suverénní vystoupení v televizním studiu v nás vyvolává marnost.

Je to skvělá hra a dobrá inscenace „chudého“ divadla, pánové jsou v civilu, televizní moderátorka v moderátorském, žádné velké svícení a scéna jen tak nahozená ve dvou výškových úrovních. V poslední sezóně to ovšem bylo nejchytřejší politické divadlo, jaké jsem viděla. Herci – mladí muži neobehraných tváří a jedna herečka – hrají ostře, přesně, civilně, představitel Alexe předvádí nebezpečně přitažlivou absenci morálního vědomí i lidského citu.

Na historickém materiá­lu inscenace předvádí nelítostnou tvář velmocenské politiky. Skromné divadelní dílo nezávislého souboru z Brna stejně trefně jako slavný americký seriál.

Autor hry Jakub Macek je sociolog médií, publicista a autor vědeckofantastické beletrie. Působí jako odborný asistent na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity v Brně.

Zikmunda Lucemburského hraje Ondřej Jiráček, Alexe Milan Holenda, Alberta Martin Hudec, Moderátorku Milada Vyhnálková a Štěpána z Pálče Petr Hanák. Režie: Jiří Honzírek.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.