Theatrum mundi
Americký seriál Seriál Dům z karet s Kevinem Spaceym a Robin Wrightovou v rolích páru nelítostných politických kariéristů je výboré dílo v mnohém ohledu. Má rafinovaně napsaný scénář, který si bere diváky za spojence počínání Franka Underwooda ve chvílích, kdy on se jim s tváří upřenou do obrazovky (tedy jaksi do pokoje, odkud seriál sledujeme) svěřuje s nějkým svým obzvlášť odporným pocitem nebo plánem. Má jemný černý humor a politicko-hospodářské situace na nejvyšší globální úrovni má dobře nastudované. Ukazuje odvrácenou tvář politiky takovou, jaká snad, jak doufám, ani není, ale co můe vědět normální smrtelník, i démon Underwood musí mít pro voliče pozitivní program. Je to právem oceňovaný celosvětový hit a jeden z několika příkladů, kdy dramatické zpracování předčí původní literární předlohu britského autora Michaela Dobbse.
Ale tahle rubrika je o divadle, to o televizním seriálu byl jen úvod. V Brně v Divadle Feste (v Kabinetu múz) hrají inscenaci nazvanou Husina (hovorově husí kůe, tedy tělesný projev, který nastane, kdy se člověk bojí nebo ho náhle ovane chlad, popřípadě na něj něco iracionálně smyslově působí, třeba zvuk varhan nebo pomyšlení na nesnesitelnou ošklivost a podobně).
Zde je název slovní mnohovýznamovou hříčkou, protoe ve hře jde o případ Jan Hus na koncilu v Kostnici. Pojednán je podobně jako Dům z karet: hlavní postavou je pan Lucemburský, tedy císař Zikmund, a jeho mediální poradci, zejména pak z východu pozvaný expert Alex, který sice neví a ani nechce vědět nic o detailech Husovy pře, ale má schopnost z událostí a jejich mediálního odrazu vypracovat návod pro svého zadavatele, jak se přesně v dané situaci zachovat, aby obstál v médiích co nejlépe a prosadil svůj výklad událostí a politický záměr.
Jan Hus v inscenaci vůbec nevystupuje. Vystupuje tu ale bezcharakterní intelektuál Štěpán z Pálče.
Pan Lucemburský potřebuje dosáhnout jakéhos konsensu na koncilu, aby zbavil říši papeského schizmatu a stabilizoval ji. Také proto, e na východě stojí turecká hrozba. Mediálním poradcům jde o to podat v televizi obraz Zikmunda Lucemburského takový, aby zapracoval na veřejném mínění ve smyslu jeho zájmů. V působivých a velmi vtipných scénách brainstormingu zpracovává Alex císaře nekompromisní logikou otázek, čím ho připraví nejen na ty, které ho v rozhovoru budou čekat, ale i na to, jak se odpovědi vyhnout, aby se to nepoznalo.
V polovině hry pánové poradci sestavují na interaktivní tabuli s pomocí publika Husovu příhodnou charakteristiku:
Pomýlený intelektuál. Pomýlený vyhodíme. To by bylo a moc konfrontační. Bojovníka taky vyhoď. To bychom mu přiznali víc legitimity, ne chceme. Fanatik, oběť, sebeoběť. Fanatik je moc ostrej. To je něco, na co musí lidi přijít sami. Oběť... my nechceme ani závan mučedníka. Vyhoď provokatéra. To zní, jako bychom si s ním nevěděli rady. Nech tam kritika. Ochránce slabejch. Populista. Mu z lidu? Nech jen populistu. Tak. A teď mi to přečti.
Jestlie pan Lucemburský přece jen nějaký pozitivní záměr má – jde mu o klid v zemi a funkční vládu –, Alex, astronomicky drahý přizvaný expert, mezi dobrem a zlem vůbec nerozlišuje ani v těch kategoriích nemyslí. Myslí jen v marketingových fintách, je ďábelsky chytrý, ale vlastně nevzdělaný, ve výrazech i civilním chování nerespektuje ádné konvence nebo pravidla slušnosti (no to u vůbec ne!). Je absolutně nesympatický, ale má jakýsi sexappeal, zaloený na samozřejmé dominanci a bezodhlednosti.
Během děje se události zvrtnou a Jan Hus koncilem odsouzen a na břehu Rýna upálen. Nikdo nečekal, e neodvolá. Šokován je zejména Páleč. Teď je důleité zpochybnit Husovu mravní integritu a statečnost. Na konci inscenace Zikmund Lucemburský pronáší do televize své stanovisko k celé situaci, text, který vzniká po celou dobu hry a u jsme do něj nahlédi. Nedopadlo to tak, jak by býval chtěl, ale úkol, pro který byl pan Alex angaován, je splněn: pan Lucemburský vystoupí v televizi se státotvorným projevem. V něm shrne mezinárodní situaci, přizná vlastní selhání (nedokázal Husa ochránit), ale vše opře o vyšší společenský zájem. Řekne:
Hus se zkrátka projevil jako přehnaně a vůči církvi nespravedlivě kritický intelektuál, který přecenil svoji roli. A který se zbytečně a teatrálně obětoval pro svou individuální pravdu. Pochopitelně – pro jisté publikum je ten mu okouzlující, ale v principu se ukázal být nebezpečným populistou, který byl ochotný pro své vlastní zviditelnění ohrozit širší konsensus. Ten konsensus, k němu v časech krize směřuje celý koncil.
Pan Lucemburský v tu dramatickou chvíli na rozdíl od nás diváků neví, co bude následovat a jak chabé je jeho vítězství a říše e tím vůbec není stabilizována, neví, e ho čeká víc kříových výprav, drancujících Evropu ve válce s husity, ne by si ve snu dokázal představit, e ho Praané nepustí do města, které má převzít po smrti bratra Václava – a tak dál. Take jeho klid a suverénní vystoupení v televizním studiu v nás vyvolává marnost.
Je to skvělá hra a dobrá inscenace chudého divadla, pánové jsou v civilu, televizní moderátorka v moderátorském, ádné velké svícení a scéna jen tak nahozená ve dvou výškových úrovních. V poslední sezóně to ovšem bylo nejchytřejší politické divadlo, jaké jsem viděla. Herci – mladí mui neobehraných tváří a jedna herečka – hrají ostře, přesně, civilně, představitel Alexe předvádí nebezpečně přitalivou absenci morálního vědomí i lidského citu.
Na historickém materiálu inscenace předvádí nelítostnou tvář velmocenské politiky. Skromné divadelní dílo nezávislého souboru z Brna stejně trefně jako slavný americký seriál.
Autor hry Jakub Macek je sociolog médií, publicista a autor vědeckofantastické beletrie. Působí jako odborný asistent na Katedře mediálních studií a urnalistiky Masarykovy univerzity v Brně.
Zikmunda Lucemburského hraje Ondřej Jiráček, Alexe Milan Holenda, Alberta Martin Hudec, Moderátorku Milada Vyhnálková a Štěpána z Pálče Petr Hanák. Reie: Jiří Honzírek.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.