Ondřej Štindl o básni Milana Děžinského

Básníci a vykladači III

Po rubrikách Básně a překlady (2004–2008) a Básníci a jejich místa (2009–2016) přicházíme od letošního roku s cyklem Básníci a vykladači. Pro každé číslo Listů vybírá editor rubriky jednu báseň a pečlivého čtenáře této básně, ten pak své pozorné čtení zaznamená na papír. Vykladač nemusí být profesionál a kombinace těch dvou by mohla, měla být překvapivá.

-pb-

Milan Děžinský

28. října

Jedno volné pondělí jsme se honili za větrem.
Nacpaní v autě se zjančeným psem v kufru
jsme na kapotě vozili podzimní slunce.

Děti se schlíplými draky postávaly na poli.
Byl to nepovedený den, na který budeš vzpomínat.
Vítr se zvedl, až když jsme přijeli domů.

V noci změnili čas, ale s ním jsme se rozloučit nestihli.

Ty verše na mě působí trochu zlověstně, jako kdyby kroužily kolem něčeho, co pro ten pár není potřeba pojmenovávat; dobře o tom vědí, protože je to bolí.

V první sloce možná až kalendářová idyla včetně toho zjančeného psa a slunce na kapotě (tohle už je na mě nejspíš trochu moc). I ty postávající děti na poli mohou ve vzpomínkách působit roztomile; zakrátko se tomu nezdaru budou s rodiči smát a jako dospělí se nad tou vzpomínkou budou dojímat – byli jsme tehdy spolu a strašně se nám chtělo pustit si draka, tehdy otrávení, že nefoukalo, ale jinak šťastní, až teď si uvědomujeme jak strašně moc. A možná v té básni nemá být víc než právě tohle, obraz štěstí, který člověk nevnímá, protože se zrovna „honí za větrem“, uvidí ho až s odstupem. Až když bude vzpomínat na ten nepovedený den.

Ale třeba se tehdy stalo ještě něco jiného, v tu noc, kdy změnili čas. Noc, kdy přišel vítr. Honění se za větrem, tak se popisuje nějaké z principu marné úsilí, může to být realističtější nebo skeptičtější varianta banální pobídky „sleduj svůj sen“. Ta rodina vítr nedohnala, jak taky mohla. Nějaký vítr ale dohnal ji. Stejný vítr, za nímž se přes den honili? Nebo nějaký jiný? Dvojici, která se honila za větrem, nakonec ten vítr dohnal, bylo to třeba jinak, než čekali a chtěli. Přišel vítr a změnil jim čas. Nestihli se s ním rozloučit, asi v tu chvíli spali nebo se milovali. Ale spíš jde o ten větrem odnesený čas, jehož proměnu člověk zase vnímá s odstupem let, dá se těžko zachytit, když je ještě uvnitř toho času. Až pak dolehne vědomí – je to pryč. Taky to mohla být vichřice. Změnila čas tak rychle, že rozloučit se ani nebylo možné, protože v tom novém čase by to ani nemělo smysl. Skončilo to a jsou sami. Ponesou si ten obraz nepovedeného dne, na který budou vzpomínat, protože možná ho sdíleli s někým jiným, než tehdy věřili, a ta idyla byla daleko chatrnější, než se zdálo, stačilo, aby zafoukal vítr – a byla smetena.

Ondřej Štindl

Milan Děžinský (1974) je básník a překladatel anglicky psané poezie. Publikoval básnické sbírky Černá hodinka (1996), Kašel mé milenky (1997), Slovník noci (2003), Přízraky (2007), Tajný život (2012) a Obcházení ostrova (2017). Sbírky Slovník noci, Přízraky a Tajný život byly nominovány na cenu Magnesia Litera; v loňském roce získal Milan Děžinský první Cenu Václava Buriana za poezii. Žije v Roudnici nad Labem, pracuje jako učitel angličtiny.

Ondřej Štindl (1966) je spisovatel, novinář a publicista širokého záběru, filmový scenárista a DJ. Spoluzakladatel Rádia 1, kde stále působí. Autor scénářů k filmům Pouta (2010; Český lev, Cena české filmové kritiky) a Místa (2014). Scenárista televizního seriálu Svět pod hlavou (2017). Autor románů Mondschein (2012) a K hranici (2016). Žije v Praze, pracuje v deníku Echo24.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Štindl o básni Milana Děžinského

Básníci a vykladači III

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu