Alena Wagnerová

Dosti románů!

Jedním z charakteristických rysů naší globalizované doby je nedostatek času. Spěch se stal setrvalým stavem naší existence. Přátelská setkání se měsíc po měsíci odkládají, osobní dopisy se už téměř nepíší a kontakty mezi známými se odbývají krátkými sděleními e-maily nebo SMS. I tempo řeči se zrychluje. „Co tak meleš,“ řekla by moje maminka, kdybych mluvila tak rychle jako dnes většina rozhlasových komentátorů.

V této situaci chronického nedostatku času by se dalo čekat, že útlé svazečky básnických sbírek půjdou na knižním trhu na dračku. „Bodový zážeh světa v lyrické básni,“ jak to formuloval Emil Staiger, přece nabízí možnost v náhlém ztišení a úchvatu pochopit něco z podstaty věcí kolem nás. A to bez velké ztráty času, dodejme se špetkou ironie. Náklady básnických sbírek se ale pohybují kolem několika mála set kusů, na okraji čtenářského zájmu. Knižnímu trhu dominují romány; rok od roku objemnější, jako kdyby nám času na čtení spíš přibývalo, než ubývalo. Pěti- šestisetstránkový román není dnes žádnou zvláštností a náklady těchto tlustospisů dosahují často několika tisíc. Jako kdyby jejich autoři mezi sebou soutěžili, kdo popíše víc stránek. Pro mnoho čtenářů je román dnes jediným zástupcem literatury, literaturou jako takovou. A knižní trh si proto romány žádá. Chcete se stát spisovatelem? Napište román a váš vstup do literatury je při troše štěstí hotová věc. Ale kam s novelou nebo povídkou? I studenti lipského literárního institutu musí jako závěrečnou práci napsat román.

Román, román, román překřikují se vzájemně podtituly knih na pultech knihkupectví. A každý z nich je ohlašován jako událost roku slibující jedinečný čtenářský zážitek. Anton Pavlovič Čechov se stal autorem světového významu, přestože žádný román nikdy nenapsal a kromě dramat vyšly z jeho pera jen povídky. Stejně tak významní autoři jako Virginie Woolfová, Thomas Bernhard nebo Bohumil Hrabal své prózy jako romány nedeklarovali. Ke Kafkovu Procesu a Zámku přidal označení román až Max Brod.

I Milan Kundera a před ním Hermann Broch považovali román za nejvýznamnější prozaický žánr moderny. Byl pro ně strážcem komplexity žitého lidského světa proti jeho postupující racionální redukci na pouhý účel, zdrojem poznání. Román, který neobjevuje nějakou dosud nepoznanou píď lidské existence, byl pro Brocha nemorální. Ale jakou nepoznanou píď existence objevují stovky románů, které se rok co rok objevují na evropském knižním trhu? Většina z nich opakuje a potvrzuje to, co známe, jazykem, který je na úrovni výměny informací pomocí SMS. Německá literární kritička Iris Radieschová označuje tuto krátkodechost velké části součásné literární produkce jako nízkou úroveň letu.

Jak ale může onu nepoznanou píď existence současný román objevit, jestliže ve vypjatém individualismu naší doby, který není ničím jiným než řadou omylů dosažených posledním stupněm sekularizace, je člověk, ať už autor nebo čtenář, sám sobě smyslem, účelem i cílem bez vztahu k něčemu mimo sebe? O čem by také román měl být, jestliže se člověk zajímá jen o sebe sama, svůj život spíš konzumuje, než žije a svět začíná a končí u něj samotného? Není tak většina současných románů jen výrazem „transcendentálního bezdomovectví moderny“, jak to kdysi formuloval Georg Lukács? Není to ale i tak, že všechny ony zaměnitelné romány nám mimoděčně kladou otázku našeho obrazu člověka? Co je pro nás člověk a co se z něj stalo ztrátou vztahu k něčemu mimo něj?

Jestliže psaní knih a čtení knih jsou podle Vladislava Vančury jen dvě větve jedné tvořivosti, pak je nízká úroveň současné románové produkce a její čtenářská oblíbenost výpovědí o době, v níž žijeme; projevem aktuální krize našeho lidství, které se ztrátou transcendentály ztratilo i vědomí kontinuity dějin zasahujících do člověkova života a budoucnost jako lidský projekt plný očekávání a naděje.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Dosti románů!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu