Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 3 > Jiří Hochman: Zkušenosti s petičním právem v říši Velkomoravské

Jiří Hochman

Zkušenosti s petičním právem v říši Velkomoravské

O událostech po Chartě 77 v Listech před 40 lety

K zajímavým etapám našich dějin patří ta, kdy na území říše Velkomoravské dočasně prodlévala vojska kumánská.

Kumáni se chovali po svém. Na začátku sice poněkud pobořili Velehrad, avšak později se zajímali hlavně o kuřinec. Celá říše sbírala pro Kumány kuřinec. Na co to potřebovali, můžeme se jen dohadovat. Kdožví, bylo-li to vůbec radioaktivní.

Velkomoravská veřejnost nebyla Kumánům nakloněna. Aby u nás měli příznivě nakloněného aspoň někoho, vybrali nám Kumáni vládu. Kdo v ní byl, to se již zapomnělo. Hlavní je, že si pamatujeme aspoň Kumány.

Tato vláda, aby se Kumánům zavděčila, jednoho dne nařídila, aby každý, kdo nemá Kumány rád, se šel i s rodinou oběsit.

Na tomto opatření si zaslouží pozornost jeho přímočarost, neboť tehdejší vláda po nikom nechtěla, aby pomalu chcípal hlady, nýbrž nařídila, aby se rovnou odkrouhnul, což bylo relativně humánní.

Kumány sice neměl rád nikdo, ale těch, kteří na tom veřejně trvali, zbylo nakonec málo. Soudobý časopis napsal, že to byla hrstka ztroskotanců, kteří nenašli cestu ke spolupráci. Věru zajímavě řečeno.

Pod dojmem své blížící se kontumace sepsali ztroskotanci supliku, v níž prosili, aby aspoň jejich děti do desíti let se nemusely věšet s celou rodinou, nýbrž odděleně.

Pak se obrátili na své spoluobčany, zvláště významné, aby supliku podepsali. Budete-li s námi solidární, možná, že nás i ušetří, pravili ztroskotanci.

Významní Velkomoravané však projevili rozvahu.

Jen žádný radikalismus, řekl jeden. Na to jsme nedávno doplatili. Pak se omluvil, že nemá čas, protože ho předseda vlády pozval na podzimní lov baletek na Konopišti.

Určité oběti jsou nezbytné, řekl jiný, po němž Kumáni zatím nechtěli, aby se šel oběsit. Hlavní je zbytečně ten ksindl nedráždit, dodal však se solidárním úsměvem. A nepodepsal.

Jeden populární pěvec, když ho prosili, aby se za ně vzal, řekl, že hlavou zeď neprorazíš a že nutně potřebuje ještě jednoho mercedesa.

Jedna pěvkyně, rovněž populární, poukázala v té souvislosti na to, že už je jí skoro čtyřicet a že si staví v Jevanech barák za dva miliony.

Požádali také jednoho hudce, proslaveného až v Samarkundu. Hudec se zamyslel a řekl, že nemůže udělat nic, čím by utrpělo umění, a že má z Rakouska objednané originál stradivárky.

Jednoho kulturního činitele zastihli při oslavě 60. narozenin, ale ani on supliku nepodepsal. Mám fungl novou devatenáctiletou manželku, řekl jim. Uznejte, pánové, že v případě náhlé finanční tísně by mi mohla utéct s nějakým kolaborantem. Uznali to.

Nejvíce čekali ztroskotanci od jednoho, o jehož moudrosti se většinou nepochybovalo. Když mu řekli, oč jde, řekl jim: Pánové, představte si, že se vám chce na záchod. Ale ten je na dvoře, a tam pobíhá rozzuřenej bejk, a vy máte navíc červenej župan. Polezete tam?

Když mu řekli, že někdo musí, zabouchl dveře, viditelně rozhodnut po... se přímo doma.

Tak zbyli ztroskotanci sami, a podali supliku.

Jak se očekávalo, Kumáni a jejich domorodá vláda měli pěnu u úst. Jednomu tajemníkovi z toho prasknul žlučník.

V té chvíli přišel jeden snaživý policejní úředník na nápad sepsat antimanifest, který by žádal, aby se ztroskotanci oběsili dvakrát za sebou, a vyzvat obyvatelstvo, aby to podpořilo.

Tehdy se ukázalo, že již v říši Velkomoravské, a zvláště pod Kumány, bylo mnohem jednodušší sbírat podpisy pro vládu než naopak. Děti jako argument nemají tu váhu jako nemovitosti, což ovšem formuloval do poučky již dr. Ladislav Rieger.

Velkomoravané jako jeden muž podepisovali antimanifest, jen to hučelo. Podepisovali, a druhou rukou brali honoráře, gáže a prémie. Někteří nedostali na ruku nic, ale doufali, že se na ně bude pamatovat příště. I důchodci podepisovali, sypajíce přitom ptáčkům. Nejznámější osobnosti byly přitom filmovány, aby je bylo možné ukázat celému národu v televizi.

Tak podepisoval jeden operní pěvec, zpívaje přitom svým slavným hlasem slavnou árii, že náš drahý národ nezhyne. Za ním ukázali toho, který varoval před rozzuřeným býkem. Jeden běžec dlouhých tratí přitom dopředu odvolal všechno, co by případně mohl v příštích patnácti letech říci ošklivého o Kumánech. Jeden boxer si přitom dal závazek, že přeplave finskou zátoku. Kterým směrem, to neřekl.

Kumáni, bohužel, k této dobré vůli lidu velkomoravského, a zvláště jeho elity, později nepřihlédli. Tradici však v nás, naštěstí, nepotlačili.

LISTY, ročník VII., 1977 číslo 2, květen 1977, strana 55

Jiří Hochman (1926–2012) byl novinář a spisovatel. Popularity dosáhl zejména jako komentátor týdeníku Reportér na konci 60. let. Se svou Kronikou místodržení v Čechách, vydanou později v exilu knižně, proslul i jako satirik; v tomto žánru byly úspěšné také knihy Český happening či Jelení Brod. Po srpnu 1968 nesměl pracovat jako novinář, byl vězněn a poté donucen odejít do exilu. V USA se stal univerzitním učitelem. Patřil k nejdůležitějším autorům exilových Listů a s Listy spolupracoval až do konce života v únoru před pěti lety. Poslední text Obsaďte Wall Street publikoval v Listech č. 6/2011.