Jan Novotný

Tíže dějin

„Nad vrch svatého Gellérta co vyšší je? Nad vodu Dunaje co hlubší je?“ ptá se Sándor Petöfi. Když se z vrchu dívám na budínský hrad, připadá mi to, jako bych hleděl z Petřína na Hradčany a napravo měl pod sebou Vltavu s mosty a ostrovy. Po sestupu mě zarazí, že Dunaj teče naopak, od severu k jihu.

Ještě dva silné dojmy z Budapešti. Jako v jiných metropolích i zde mě zaujme metro. Mívám vždy pocit, že právě tam vnímám osobitý, slovy těžko vyjádřitelný tep města. Vybavuji si skvělý a tajemný maďarský film Revizoři – doporučuji. A dále: snad v žádném jiném městě jsem neviděl tolik pomníků hrdinů na koních.

Dějiny Maďarů jako národa usídlivšího se v uherské kotlině přitom začínají katastrofálně prohranou bitvou u Lechu – řeky na jihu Německa. Tam je na sklonku tisíciletí potřel první císař Svaté říše římské Oto I. Veliký za pomoci našeho Boleslava I. (ten pak připojil ke svému knížectví Moravu). Po záhubě vůdců nezbylo poraženým než zanechat bojovného kočování a usadit se.

Kromě metra si obvykle uvědomuji svéráz země v její Národní galerii. I ta budínská potvrzuje zálibu v hrdinech a bitvách. Mikuláš Zrinský vyráží z hořícího hradu se zbytkem vojáků vstříc jisté smrti z rukou Turků. Uherský a český král Ludvík leží oplakáván na břehu potoka, v němž se utopil na útěku z prohrané bitvy u Moháče.

I ze školy si pamatuji prohrané bitvy Maďarů. Přemysl Otakar II. je porazil na Moravském poli, Jan Jiskra z Brandýsa u Lučence. Dodnes si vzpomínám na překvapení ze školních let, kdy jsem se dověděl, že dobrý král Matěj ze Sládkovičova Detvana je táž osoba jako proradný Matyáš Korvín, který se na Alšově obraze pokorně krčí v koutku před hrdě vzpřímeným Jiřím z Poděbrad.

Pak přicházejí jeden po druhém hrdinové odboje proti Habsburkům, jejichž pomníky zdobí Budapešť. Štefan Bočkaj. Gábor Bethlen. Juraj Rákoczi. Imrich Tököli. František Rákoczi. V nejlepším případě dosáhli dočasného míru, v horším dožili v emigraci. Z evropského hlediska se mohou jevit jinak než z čistě maďarského – nepochybně už svými povstáními usnadňovali postup Turků na sever a neváhali se s nimi i spojovat. Turek byl ovšem přijatelnější než Habsburk i pro velkého Evropana Komenského. Ten za své dočasné útočiště v Šarišském potoce vděčil Rákocziům.

Poslední protihabsburské povstání je součástí jara národů 1848. Jeho vůdčí postava Lájos Kossuth už nebývá zpodobován na koni, protože vynikal hlavně jako řečník. Zato jeden z jeho soků, Josef Miloslav Hurban, zvedá šavli vysoko nad hlavu na svém jezdeckém pomníku v Žilině. Oba bojovali za svobodu svého lidu, ale domluvit se nedokázali. „Zuby už brousí si Slovák, Rumun a Sas na naši bědnou vlast – kéž vzal by všechny ďas,“ stěžuje si Petöfi. Nakonec přinesla rozbouřené Evropě utišení pomoc z východu – ne poprvé a ne naposledy. Opět Petöfi: „Přichází Rus, Rus přichází. Mnoho je Rusů, veliký počet, nebesa! Maďarů bude více – snad sto připadne na Rusa.“ To čtu ve výboru z Petöfiho z roku 1953 – žádný cenzor se tenkrát ještě neobával nevhodných asociací u čtenáře.

Vyústění je paradoxní: Kossuth byl poražen a vyhnán, ale Habsburkové se zalekli a s maďarskou elitou se nakonec dobře domluvili. Po první světové válce tak byli Maďaři jednoznačně uznáni za viníky a poražené. Trianonská smlouva uzavřená ve Versailles jejich stát drasticky zredukovala – každý čtvrtý Maďar zůstal za hranicemi. To se nemohlo nepromítnout do dalších osudů Maďarska. I v nich nacházíme paradoxní zvraty a osobnosti. O těch třeba někdy jindy.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Tíže dějin

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu