Blanka Kalinová

Sebekritika ekonomie a ekonomů

Na počátku 21. století se podobně jako světové hospodářství ocitli tváří v tvář krizi ekonomové a jejich věda. Sofistikované matematické nástroje nedokázaly včas předpovědět celosvětový hospodářský propad a navrhovaná doporučení, jak nastalé potíže překonat, se většinou v praxi neosvědčila. Tentokrát však nejde jen o střet ekonomických škol, pochybuje se o „vědeckosti“ vlastní disciplíny a o výsadním poradenském postavení vůči vládám a politikům.

Obec ekonomů zažila v minulosti nemálo bitev mezi odlišnými školami a směry. Zřejmě nejznámější z nich bylo soupeření mezi keynesiánstvím dominujícím po skončení druhé světové války a monetarismem spojeným se jménem Miltona Friedmana. Tentokrát se však pochybnosti o „vědeckosti“ vlastní disciplíny a o výsadním poradenském postavení vůči vládám a politikům zdají být dalekosáhlejší. Mervyn King, bývalý guvernér Bank of England, přiznává v nedávno vydané knize, že „fundamentální nejistota“ o budoucnosti, kterou si bez problémů připouštíme v každodenním životě, se vztahuje také na analýzy ekonomů a počiny vrcholných finančních institucí.

Mezinárodní organizace přisoudily vinu za krizi nedostatečnému pochopení otevřenosti novodobých ekonomik světovému obchodu a investicím. Právě ta podstatným způsobem přispěla ke zranitelnosti jednotlivých zemí a zavinila rychlou nákazu celosvětového hospodářství. Používané modely ekonomických předpovědí navíc nevzaly adekvátně v úvahu existenci nových finančních nástrojů, jejichž rychlý nárůst a rozšíření ke krizi podstatně přispěly. Akademická obec slíbila do budoucna lépe integrovat tyto nové jevy do svých modelů, ale sebekritika ekonomické profese šla v mnoha případech dál.

Politici a ekonomové na jedné lodi

Ekonomům se většinou daří popsat a analyzovat hospodářský vývoj ex post, a to se stále menším časovým odstupem od vývoje událostí. Je to především díky propracovanějšímu systému sbírání ekonomických dat a vývoji statistických metod. Ale ani tady není pokrok jednoznačný. K dispozici je sice stále více údajů z širokého spektra společenských sfér, ale zároveň roste nedůvěra veřejnosti i politiků k věrohodnosti ekonomických analýz. Jednak je často obtížné dostupné statistické údaje správně interpretovat bez jisté míry technických znalostí. Zároveň tradiční ekonomické veličiny jako třeba HDP se považují za příliš obecné a nedostatečně postihující mnohotvarost reality. Nedůvěra ke statistikám a číslům je také výrazem rozšířené nedůvěry k čistě „účetnickému“ přístupu v ekonomice a v politice obecně. Volební sliby ve formě čísel, jako např. snížení nezaměstnanosti o tolik a tolik tisíc nebo zvýšení výdajů v řádu milionů na zdravotnictví či školství, jsou většinou po volbách zapomenuty.

Ekonomové jsou v tomto smyslu terčem kritiky stejně jako politické elity vůbec. Jestliže ti i oni často nabízejí více či méně věrný obraz dané situace, navrhovaná řešení zůstávají vágní nebo v zajetí různých ideologií a jsou mnohdy poplatná dílčím skupinovým zájmům. Na ekonomy dopadá nezřídka podezření, že straní zájmům podnikatelů na úkor zaměstnanců a spotřebitelů. Nemělo by ovšem ujít pozornosti ani to, že politici a potažmo veřejnost nejsou vždy ochotni přijímat názory a výstrahy ekonomů, jak se to kupříkladu stalo v případě brexitu nebo při posledních prezidentských volbách v USA.

Důvody stoupající nedůvěry k politikům a ekonomům jsou obdobné a vyžadují i podobný způsob, jak ji překonat. Ekonomové nejsou na veřejné scéně dostatečně pedagogy, předpokládají znalost ekonomických termínů a zákonů u širšího publika a mají často tendenci předkládat své teorie a argumenty jako nevyvratitelné a praxí ověřené. Politici i ekonomové se navíc musejí pohybovat v současném světě s nekonečnou nabídkou nehierarchizovaných informací, kde má větší šanci na popularitu „divadelní“ aktér než nudný expert. Následný „fact checking“, neboli ověření předkládaných pravd, a neúnavné seznamování veřejnosti s některými zásadními pojmy jsou méně populární než bombastická neověřená prohlášení. Všichni musejí také počítat se současnou tendencí přijímat informace jenom do té míry, nakolik odpovídají našim předchozím názorům nebo na základě spontánní sympatie i k neověřeným pramenům informací.

Zpochybnění iluze volného obchodu

Sebereflexi si vynutila i další skutečnost. Vřelé doporučení ekonomů uzavírat nové ambiciózní obchodní dohody narazilo nejprve na nesouhlas ve veřejném mínění a posléze na váhání samotných vlád. V Evropě se zvedla vlna protestu proti dohodě TTIP (Transatlantic Trade and Investment Partnership), o níž se začalo vyjednávat mezi EU a Spojenými státy. Kritické hlasy směřovaly na formální i obsahovou stránku připravované smlouvy. Vyjednávalo se neveřejně, jak to doposud bylo při mezinárodních obchodních jednáních běžné. Jednání vedly z evropské strany Evropská komise a ze strany USA tým jmenovaný americkým prezidentem. Sjednaný text smlouvy měl být předložen ke schválení Radě EU a Evropskému parlamentu. Tajný způsob vyjednávání je dnes v kontextu volání po transparentnosti ve veřejném a politickém životě nepřijatelný, a nemůže tedy minout ani rozhodování v ekonomické sféře.

Další kritická výhrada je zásadnější povahy. Míří na samu podstatu nových smluv, které přesahují rámec pouhého odbourání celních bariér. Mohou totiž omezit hospodářskou a případně i politickou suverenitu zúčastněných zemí, například v oblasti ochrany zahraničních investic či ohledně harmonizace technických standardů. Právě v reakci na tyto nové skutečnosti se Evropská komise po doporučení Evropského soudního dvora nedávno rozhodla, že napříště se budou k novým obchodním smlouvám také povinně vyslovovat parlamenty členských zemí.

Kritika samotného obsahu navrhované smlouvy je přímým útokem na jednu z premis tradiční ekonomické vědy, která tvrdí, že volný obchod a odstranění obchodních a investičních bariér jsou všestranně výhodné, přinášejí větší hospodářskou efektivitu a růst ve všech partnerských zemích. Veřejné protesty se zvedly v mnoha evropských zemích, mimo jiné i v Německu, dříve stojícím fakticky a myšlenkově na straně ekonomické otevřenosti. Veřejnost i tam soudí, že dalekosáhlá a neregulovaná hospodářská integrace přináší řadu negativních projevů, především nárůst nezaměstnanosti vyvolaný přesunem výrob do zemí s levnější pracovní silou nebo s menším daňovým zatížením či dovoz zboží s nekontrolovanou kvalitou.

Další ránu dostalo ekonomické dogma volného obchodu volbou protekcionistického amerického prezidenta. V souladu s volebním heslem „America First přerušil nový americký prezident jednání o TTP (Trans Pacific Partnership), započaté za prezidenta Obamy, jež mělo vyústit v obchodní blok mezi Spojenými státy a většinou asijských zemí kromě Číny. Tato dnes již obchodní velmoc využila dané příležitosti k rozmachu vlastní obchodní iniciativy s odmítnutými partnery. Z Číny se tak paradoxně stává nový obhájce volného obchodování, což zřejmě nebude poslední důsledek nevyzpytatelných kroků nového nájemníka Bílého domu.

Obchodní smlouva mezi EU a Kanadou – CETA – sice prošla po protestech vlády Vlámska Evropským parlamentem, ale její další osud zůstává stejně nejistý. Konec konců i brexit přijatý zemí, která byla historicky prvním zastáncem sdružení volného obchodu, je popřením předpokládaných výhod hospodářské integrace, i když tu šlo především o omezení volného pohybu obyvatelstva uvnitř EU. Motivace je však obdobná a zůstává popřením alfy a omegy ekonomie, která donedávna viděla v liberalizaci obchodu a investic záruku blahodárného hospodářského vývoje pro všechny. Zůstává otázkou, zda národní protekcionismus, založený na znovuzavedení obchodních bariér a na preferenci národních výrobců, přinese očekávané zlepšení, jak pro zaměstnanost, tak pro cenu a kvalitu výrobků na domácím trhu. Ve snaze privilegovat bilateralismus oproti multilateralismu v hospodářské diplomacii Donald Trump a Theresa Mayová upřednostňují staré a většinou neosvědčené recepty, byť hospodářská a politická velmoc má pravděpodobně větší šanci prosadit vlastní zájmy než středně velká země.

Otazníky nad ekonomickou teorií a praxí

Kromě obecnější kritiky ekonomů jakožto součásti politických elit se popírání jejich kompetence vztahuje na samou podstatu ekonomie jako vědy. Ekonomická komunita si musí klást zásadnější otázky týkající se vlastních epistemologických základů, metodologického přístupu a, „last but not least“, způsobu, jak předkládat závěry svého bádání politikům a široké veřejnosti. Prvním krokem by měla být zásadní změna ve vyučování ekonomie samotné. Příliš často se totiž omezuje na triádu mikroekonomie, matematika, modelování, aniž by se výuka dostatečně zaměřila na historii disciplíny a poukázala na pluralitu možných přístupů a řešení.

Nelze se také vyhnout hlubšímu zamyšlení nad východisky ekonomie samotné, především pak nad zúženou představou jen racionálně a ve vlastním zájmu jednajícího lidského jedince. Do rámce ekonomických úvah je třeba zapojit i zvažování jiných možných lidských postojů a motivací pro lidské jednání, jako kupříkladu pochopení výhod vzájemné spolupráce, altruismus a štědrost vůči druhým. Podobně je teoreticky neudržitelná a praxí zdaleka nepotvrzená bezbřehá důvěra v samoregulaci trhu automaticky zajišťující „neviditelnou rukou“ rovnováhu nabídky a poptávky a odpovídající ceny. Tato představa nebere v úvahu odlišnosti v anticipaci ekonomických aktérů a rozdílný stupeň jejich informovanosti o situaci na trhu. Poznatky jiných disciplín jako psychologie, sociologie či geostrategie by měly být více a lépe zapojeny do ekonomických úvah a modelů. Ekonomové by si měli být vědomi komplexnosti ekonomické reality a nepodceňovat vzájemnou propojenost ekonomického chování a jednání s existujícím institucionálním rámcem, se společenskými a politickými procesy a lidskou psychologií. Při komunikaci s veřejností a politiky by měli být ekonomičtí odborníci opatrnější, nezapomínat na nevyhnutelná omezení svých modelů a být si vědomi nejednoznačnosti svých doporučení.

Nedávná hospodářská krize zpochybnila aroganci ekonomie a ekonomů. Donutila je k návratu ke kořenům disciplíny a k zamyšlení nad vlastní společenskou úlohou. Diskuse a polemiky mezi vědeckými kolegy, které zdaleka nejsou u konce, mohou být jenom blahodárné pro další vývoj ekonomického oboru. Měly by hlavně přispět k řešení naléhavých společenských a hospodářských otázek, které jsou v centru politického rozhodování a kritériem úspěchu či prohry dané společnosti. Jinak řečeno: ekonomie se nemůže vyhnout své povinnosti být a zůstat ekonomií politickou.

Blanka Kalinová 1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kalinová

Sebekritika ekonomie a ekonomů

Politici a ekonomové na jedné lodi

Zpochybnění iluze volného obchodu

Otazníky nad ekonomickou teorií a praxí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu