Pavel P. Kopecký

Strach je nejlepší Atatürk

Turecko se po nedávném referendu ocitlo na skutečném scestí. Triumfující Erdogan se změnil v člověka, jehož vládnoucí klika si prakticky může dělat, co chce, a nikdo a nic jí v tom nezabrání. On sám patrně pílí k jakési „atatürkovské“ roli bez sekularismu, a vůbec modernizaci prozápadního typu. Se Západem jako takovým si maloasijský prezident s gustem pohrává.

Sice těsná, ovšem přece jen většina jeho spoluobčanů podpořila ve všeobecném hlasování důrazné posílení pravomocí hlavy státu, kdežto vnitřní opozice ani Západ se dohromady na nic nezmohly. Nebo abychom byli spravedliví: předáci hlavní stranické opozice uspořádali „trachtaci“ k tomu, že v referendu to „projeli“ jen o málo, zatímco politická Evropa pro forma (především dovnitř Společenství) upejpavě zpochybnila rovnost podmínek soupeřících proudů.

Proč tak obě entity (ne)činily? Mají k tomu svým způsobem uchopitelné důvody. Formálně levicová Republikánská strana se díky dotacím z veřejných peněz nemá nijak špatně a její personální politika je v zásadě rigidní. Tudíž se samo nabízí, proč nehledá cesty k hlubší spolupráci s ostrakizovanými Kurdy. Navíc zájmy etnických radikálů, kteří činí maximum, aby z internacionalizovaných občanských válek v Sýrii a Iráku vykřesali dlouho vyhlížený národní stát, něco takového víceméně znemožňují. Do očí bijící vzestup ozbrojené konfrontace mezi nevybíravě zasahujícími armádními jednotkami a kurdskými milicemi či jejich teroristické aktivity nahnaly Erdoganově bojovné nacionalistické rétorice mnoho příznivců. Současně „ospravedlňují“ protiprávní ozbrojené zásahy v zahraničí, čímž mimo jiné pomáhají vytvářet dojem významu jím vedené Turecké republiky na mezinárodním poli. V pronikavě se měnícím prostředí, kde prý „západní křižáci“ proradně brání patřičně důstojné roli Ankary, jelikož podporují protiislamistické kurdské povstalce.

Což je mimo jiné hodně neblahá zpráva o stavu EU. Zmatené a dezorientované především důsledky vlastní (netoliko) protiruské či imigrační politiky, jejichž jednokolejnost ještě podtrhuje přesun geopolitické orientace Trumpových Spojených států. Důsledky bruselských obav z milionů neprověřených utečenců v Malé Asii, stejně jako pozoruhodně vysoká podpora protidemokratických spádů evropských Turků v inkriminovaném referendu mají hodnotu varovně zdviženého prstu.

Je jasné, že odvážnému prezidentu Erdoganovi štěstí přeje; nikdo mu jeho egomaniakální úspěch nepokazí. Západní svět jej nevyhnutelně potřebuje, vždyť střeží „sud prachu“ nejpočetnější armádou NATO hned po USA. S Ruskem, ale i se Státem Izrael se usmířil, a tak může lavírovat, jak se mu jen zlíbí. Své odpůrce bude tudíž pronásledovat po libosti a ani s dalším odbouráváním sekularismu větší problémy nebudou. A trvalá arogance Ankary vůči perifernímu Bulharsku, dle turecké státní tiskové agentury Anadolu „bývalému osmanskému území“, se rovněž na starém kontinentu rozmazávat nejspíše nebude. Inu, strach je nejlepší Atatürk.

Pavel P. Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Strach je nejlepší Atatürk

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu