Josef Kašpar

Dohodli se, že se nedohodnou

Itálie po dvou návštěvách prezidenta Trumpa

Donald Trump navštívil v květnu Itálii dvakrát. Nejdříve se zastavil na jeden a půl dne v Římě, kde ho přijali papež František a italský prezident Sergio Mattarella, a po summitu NATO v Bruselu zůstal dva dny na Sicílii na zasedání G7. „Doufali jsme, že si budeme moci učinit přesnější představu o tom, co od jeho politiky můžeme skutečně očekávat. Ale o mnoho chytřejší nejsme, či lépe řečeno, jistot skutečně ubývá,“ komentoval to v římském levicovém deníku La Repubblica Federico Rampini.

Mezi aktiva návštěvy patří přijetí u papeže Františka. Požádal o ně sám Trump, a jak prohlásil tiskový mluvčí Svatého stolce padre Lombardi, „my nezveme nikoho, my přijímáme“. Jak papež, tak prezident měli zájem na tom, aby se vztahy nepřiostřily, protože oba musejí brát ohled na zájmy početné katolické obce v USA. Papež nemohl zapomenout na skutečnost, že část vedoucího kléru ve Spojených státech není spokojena s jeho převratnými reformami. A Trump zase nemohl přehlédnout, že početní katolíci přispěli k jeho překvapivému zvolení. Trump na závěr setkání prohlásil, že „na něj slova papeže hluboce zapůsobila“. Příští měsíce ukážou, zda se to bude týkat stavby zdi na hranicích s Mexikem a Pařížské dohody o životním prostředí. Při nepředvídatelnosti prezidenta je vše možné, v dobrém i špatném slova smyslu.

A mezi úspěchy, pokud se týká návštěvy v Římě, lze započítat i chování jeho manželky Melanie i dcery Ivanky. Navštívily nemocnice a různé charitativní spolky, a jak hostitelé shodně prohlásili, „nekladly banální otázky, projevily zájem a empatii“.

Jednání na Sicílii

G7 na Taormině, tak jako summit NATO měly samozřejmě mnohem větší politický význam. Bývalý italský premiér Matteo Renzi navrhl konání summitu na Sicílii, aby zdůraznil strategickou pozici ostrova v současné migrační krizi. Myslím, že tento záměr se organizátorům nezdařil; o migraci se sice hovořilo, ale určitě to nebyla jedna z priorit jednání.

Ta jak známo probíhala v jistých okamžicích v dosti napjatém prostředí a současný italský premiér Paolo Gentiloni musel nasadit veškeré diplomatické úsilí, aby hrany trochu obrousil. „Patrně mu k tomu pomohla praxe ze studentských shromáždění v římském lyceu Julia Caesara,“ napsal ironicky deník La Repubblica.

Gentiloni prohlásil při závěrečné tiskové konferenci, že „otevřená a upřímná jednání jsou sama o sobě pozitivní fakt“. Jenže jak kdysi napsal známý komentátor Giorgio Bocca v tomtéž listu, „dohodli jsme se na tom, že jsme se nedohodli“.

Evropě se podařilo dosáhnout toho, aby Trump ustoupil ve věci protekcionismu a volného obchodu. Jenže je otázka, zda svůj slib dodrží, nikdo nezapomněl na jeho slova o tom, že rekordní vývoz německých automobilů je pro USA neúnosný. A kdyby nakonec převládla politika ochranných cel, postihlo by to například Itálii téměř stejně silně jako Německo.

Trump formálně podpořil snahu Itálie o stabilizaci Libye, přislíbil ekonomickou pomoc, ale vyloučil jakoukoliv aktivní účast USA při jakékoliv vojenské či bezpečnostní akci. A prosadil princip, podle něhož „každý stát se musí umět postarat o své hranice“. A to vzhledem k velmi vlažnému postoji ostatních zemí Unie není pro Itálii velmi povzbuzující. Obava je, že vše zůstane na papíře.

V tomto smyslu Itálii povzbudil postoj nového francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. V rozhovoru s deníkem Il Corriere della Sera jasně řekl, že „Unie nemůže ponechat Řecko a Itálii osamoceny v problému migrace, že o věci hovořil s kancléřkou Merkelovou a ona souhlasí s tím, že je třeba pozměnit Dublinskou dohodu o azylovém právu“.

Na papíře se všichni shodli na zintenzivnění boje proti terorismu. Atentát v Manchesteru potvrdil, do jaké míry je v mnohých zemích situace v Libyi podceňována, bez ohledu na neustálé varování italských úřadů, které s ní mají největší kontakt.

O sankcích proti Rusku se hovořilo jen okrajově. A když Trump naznačil, že by asi měly být odvolány, narazil na odpor Evropanů a záležitost byla v podstatě smetena ze stolu.

Naopak neustoupil, jak všichni vědí, v otázce Pařížské dohody o životním prostředí. Prezident Macron v uvedeném rozhovoru označil Trumpa „za přímého a pragmatického politika, se kterým se nakonec budeme moci dohodnout“. Dodal pak detail ohledně nedávné předvolební kampaně ve Francii: „Potvrdil mi, co jsem už věděl, tj. že neloboval pro zvolení Marine Le Penové. Ta čekala v Trump Toweru v New Yorku celé hodiny, ale on ji nepřijal.“

Konec jedné epochy?

Zda je Macronův optimismus oprávněný, se brzy ukáže. V tomto okamžiku by asi bylo třeba říci, že není. O kancléřce Merkelové se ví, že je člověk opatrný, který velmi dobře váží slova, s nimiž se obrací na veřejnost. A když tedy 28. května na předvolebním shromáždění CSU v Mnichově dala jasně najevo, že s USA již nelze příliš počítat a že „Evropané musejí vzít do vlastních rukou svůj osud“, znamená to, že po setkáních ve Washingtonu, Bruselu a Taormině došla k závěru, že Donald Trump je první americký prezident, který se reálně odklání od politiky Spojených států od roku 1945.

Zdá se, že Macron s větší integrací reformované Evropské unie souhlasí. A Itálie? „Pokud by došlo ke skutečnému sporu mezi Německem a USA, Itálie bude stát před důležitým rozhodnutím. A jak známo, naše politika nerada říká jasné ano a jasné ne. Domnívám se ale, že je v našem zájmu se postavit na stranu Německa, se kterým máme sice spory, ale také velké společné zájmy,“ napsal v Corriere della Sera Federico Fubini.

Možná, že měl premiér Gentiloni pravdu, když řekl, že „otevřená debata je nakonec vždy pozitivní“. Protože když kancléřka Merkelová prohlásila, že je třeba mít s partnery a sousedy, tj. s USA, Velkou Británií a Ruskem, přátelské vztahy, a postavila tedy tyto státy na stejnou úroveň, znamená to, že jedna epocha skutečně skončila a je třeba to vzít na vědomí.

Takže nakonec lze říci, že kdo na všem nejvíce vydělal, je Taormina, a možná celá Sicílie. Italská vláda investovala do summitu 13,5 milionu eur. Byl restaurován sjezdový palác, silnice a ulice byly řádně asfaltovány, Taormina má k dispozici dvě velké přistávací plochy pro vrtulníky. Ale nejen to, konečně se v souvislosti s tímto krásným ostrovem nehovořilo o rodišti a působišti mafie, ale o jeho přírodních a historických krásách. Takže na Sicílii nebudou příjíždět jen migranti, ale i turisté.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích. Žije v Římě.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Dohodli se, že se nedohodnou

Jednání na Sicílii

Konec jedné epochy?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu