Jacek Kubiak

Osvícený populismus

Emmanuel Macron vyhrál ve Francii prezidentské volby, protože vycítil, že není na místě pohrdat populismem. Ba co víc, pochopil, že právě populismus je dnes tou doktrínou, která vyhrává. Podobně jako Jacek Kuroń v lidovém Polsku říkal, že není na místě pálit stranické sekretariáty, ale zakládat vlastní, tak se Macron rozhodl vytvořit vlastní populismus, který měl porazit ty dva už existující: pravicový a levicový.

Vytvořením vlastní doktríny – nazvěme ji „osvíceným populismem“ – také využil už existující modely. Jakýsi François Bayrou, centrista, dnes jeden ze tří vicepremiérů ve vládě Macronem vybraného nového premiéra Eduarda Philippa, už řadu let vysvětloval Francouzům, že dělení na levici a pravici ztratilo smysl existence a dnes už nemá větší význam. Bayrou svého času odešel ze středové UDF, která se stala nejprve přívěskem pravice, aby ji posléze předstihla v pravicovosti, a založil vlastní středovou stranu (posunutou mnohem více nalevo než „oficiální“ centristé) Modem. Bez větších úspěchů bojoval v prezidentských volbách. Francouzi tvrdošíjně hlasovali buď na levici, nebo na pravici. Možná si pořád pamatovali, že Bayrouova strana bývala pravicovější než gaullisté, a neúspěchy nešťastného kandidáta měly svůj počátek v tom.

Když Emmanuel Macron před necelým rokem ohlásil, že začíná od nuly budovat své hnutí „En Marche!“, které, jak se ukázalo, ho mělo vynést k prezidentskému mandátu, Bayrou nenaříkal, že mu krade nápady, ale přidal se k němu. Jako jeden z mála věřil v možnost dělat středovou politiku. Vzdal se tedy vlastních prezidentských ambicí a stal se Macronovým spolupracovníkem. Ukázalo se, že to byla trefa do černého.

Macronova politika, vytýkala mu pravicová populistka Marine Le Penová, jeho soupeřka ve druhém kole prezidentských voleb, se nebude ničím lišit od politiky končícího socialistického prezidenta Hollanda. Macron přece sám byl v Hollandově vládě ministrem hospodářství, průmyslu a digitalizace. Marine Le Penová měla jistě v lecčems pravdu, jenže voliči nerozvažují nuance politologických definic, ale hlasují pro kandidáta, který jim podle jejich přesvědčení zajistí lepší budoucnost.

A politické zasazení návrhů Macrona a Hollanda je přeci jen dost odlišné, což francouzští voliči instinktivně vycítili. Ten první se zvládl vzdát značky Socialistické strany, vytvořil vlastní společenské hnutí, přihlásil se ke středové, a ne k levicové politice a vystoupil ze strany údajně kvůli přestárlému establishmentu – což, nota bene, ukazuje na populistický charakter Macronovy doktríny. Hollande se zase celé své funkční období ztěžka sunul ve starých kolejích, potýkal se s levým křídlem Socialistické strany, které mu vytýkalo, do velké míry ostatně oprávněně, že dělá pravicovou politiku. Macron si zvládl uvědomit, že takový doktrinální přístup k politice je likvidační, a právě od něj se rozhodl osvobodit.

Za Evropu, proti zpátečnictví

Přihlášením se k centristické politice rovnou řekl, že bude využívat stejně tak levicové jako i pravicové politiky, jen pokud budou prospívat Francii a Francouzům. Na první pohled se může zdát, že je to novátorský přístup, ale ve skutečnosti hraje Macron s těmi samými kartami, se kterými hrál už Hollande. Jenom je znovu zamíchal a našel nové lidi, kteří je budou rozdávat. Nemá ruce svázané stranickým establishmentem, protože sám určuje, kdo má tím novým establishmentem být.

Macron jako jediný z relevantních kandidátů na francouzského prezidenta udělal z proevropského přístupu jedno z hlavních hesel své volební kampaně. Populisté z pravice (Marine Le Penová) i levice (Jean-Luc Mélenchon) nabízeli svým voličům rozchod s Evropskou unií. Středopravicový tábor vedl do voleb katastrofálně François Fillon, byl prý také proevropský, ale pro všechny případy to nedával příliš najevo. Macron se svou sázkou na evropskou kartu vyhrál bez mrknutí oka a díky tomu si zajistil výborné přijetí nejen mezi Francouzi, ale i mezi většinou evropských lídrů. Dá se směle říci, že zastavil vlnu pravicového populismu, která o sobě dává vědět ve všech zemí EU a který už vládne v Maďarsku a v Polsku.

Ani v tomhle ale nebyl první, protože pravicové populisty i nacionalisty už dříve v parlamentních volbách porazil v Holandsku Mark Rutte a v prezidentských volbách v Rakousku Alexander Van der Bellen. Porážka Marine Le Penové a její nacionalistické Národní fronty přesto měla zvláštní význam, protože šlo o velkou zemi ležící v srdci Evropy a hrající společně s Německem v Evropě nejvýznamnější roli. Vystoupení Francie z EU a odchod z eura, které slibovala Marine Le Penová, by bylo koncem Unie. V nejlepším případě by Unie byla nucena podřídit se diktátu Francie řízené Marine Le Penovou. Její vítězství chtěli využít obdobní pravicoví populisté v dalších zemích, protože přechod Francie k „temné straně síly“ by posílil už vládnoucí populisty a nacionalisty v Polsku a Maďarsku a usnadnil by jejich další volební vítězství v jiných unijních státech. Ne náhodou byl polský ministr zahraničí jediný, kdo se před volbami ve Francii chlubil společnou fotkou s Marine Le Penovou.

Přesto, že je Macron odsouzen k úspěchu, může utrpět porážku. Musí rychle dosáhnout významného snížení nezaměstnanosti ve Francii. Musí se účinně potýkat s problémy spojenými s terorismem. Francie celou dobu zažívá výjimečný stav vyvolaný posledními krvavými teroristickými útoky v Paříži a v Nice. Francouzi musejí pocítit, že během Macronova prezidentství skutečně došlo na úsilí porazit nebezpečí islámského terorismu. Macron, na rozdíl od Le Penové, hrál v kampani kartou etnické různorodosti Francouzů, rovnosti a bratrství všech občanů bez ohledu na barvu pleti, vyznání nebo sexuální orientaci. Ani to nemuselo uspět v době, kdy se vlna imigrace z Afriky a Blízkého Východu stává trumfem nejen v mezinárodní, ale i v domácí politice řady zemí, a nacionalismy a náboženské zpátečnictví triumfují.

Široká koalice jako Macronův plán

Nakolik bude Macron schopen prosazovat svůj program, rozhodnou červnové parlamentní volby. Doposud každý nově vybraný francouzský prezident získával od občanů velkou důvěru a jeho politická formace s přehledem vyhrávala v nejbližších parlamentních volbách. Není jisté, zda to stejně tak dopadne i v Macronově případě, protože za sebou nemá sešikovanou politickou sílu v podobě sobě podřízené strany, jak to platilo o všech jeho předchůdcích. Macron se opírá o společenské hnutí, které po prezidentských volbách změnilo název na „République En Marche! na rozdíl od samotného „En Marche! z prezidentské kampaně. K Macronovým iniciálám (EM) se přidalo písmeno R jako Riziko.

Jakkoli dosavadní tradiční politické síly utrpěly v prezidentských volbách porážku, jejich voliči samozřejmě nezmizeli. Proto je těžko předpokládat, jaké budou výsledky parlamentních voleb. Socialistická strana je v rozvalu, Republikáni – tradiční strana pravého středu – se také ještě neotřásli z šoku po volební katastrofě. Národní fronta je v krizi a levicově-populistická strana Jean-Luca Mélenchona „France Insoumise sbírá síly k odvetě.

Nominace z republikánského tábora pocházejícího premiéra Édouarda Philippa bezpochyby způsobí, že část dosavadních voličů pravého středu bude hlasovat pro kandidáty „République En Marche!. Nominace premiéra spojeného s pravicí a přítomnost pravicových ministrů v jeho vládě (např. Bruno Le Maire, exministr zemědělství v pravicové vládě Françoise Fillona i Nicolase Sarkozyho) přinejmenším částečně zneškodní tikající pravicovou bombu. Přítomnost bývalých socialistických ministrů ve vládě (např. Jean-Yves Le Drian, bývalý ministr obrany v Hollandových vládách a současný ministr zahraničních věcí) přesvědčí k hlasování na Macronovy kandidáty část bývalých voličů Socialistické strany.

Jmenování několika ministrů z prostředí mimo tradiční strany, ale dobře známých Francouzům z médií, jako například Nicolas Hulot, novinář a spisovatel a letitý aktivista ekologického hnutí, který v těchto otázkách radil jak pravicovému prezidentovi Jacquesovi Chiracovi, tak levicovému Hollandovi, jistě pomůže získat hlasy nerozhodnutých, kteří nešli k prezidentským volbám.

Tak široká koalice pod prapory „République En Marche! může, ale nemusí volby vyhrát. Pokud se opozici nepodaří se zbavit vůle a rozhodnosti, tak hrozí Macronovi kohabitace. Snad největší nebezpečí hrozí ze strany pravého středu, protože Socialistická strana je v úplném rozvalu a Národní fronta a „France Insoumise jistě dostanou méně hlasů, než získali jejich kandidáti v prezidentských volbách. Teprve po těchto volbách bude zřejmé, zda se jasné Macronovo vítězství v prezidentských volbách promění na účinné reformy státu i Evropské unie. Před Macronem leží velmi odvážný a těžký úkol, ale aby se za něj mohl plně vzít, musí ještě získat parlamentní většinu a po volbách sestavit novou vládu. V polovině června bude jasné, zda ten plán vyšel.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Jacek Kubiak (1960) je biolog, poslední dvě desetiletí žije ve Francii. Spolupracuje s polskými časopisy, mj. týdeníky Tygodnik Powszechny a Polityka a deníkem Gazeta Wyborcza.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jacek Kubiak

Osvícený populismus

Za Evropu, proti zpátečnictví

Široká koalice jako Macronův plán

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu