Patrik Eichler

Eurozóna si sepisuje nová pravidla

Po létech debat v politických kuloárech se návrhy na integraci eurozóny mění v psané strategické dokumenty. Vlastní parlament pro země platící eurem chtějí Španělsko, Itálie i Francie. K demokratické kontrole eura míří i Evropská komise.

„Bude po volbách, francouzských i německých, a je evidentní, že se zrychlí integrace eurozóny. Vícerychlostní Evropa, kolem které se jen našlapovalo, je dnes faktem, pokud jde o Schengen nebo o eurozónu. Bude snaha v tom pokračovat, prohlubovat a rozdělovat. Nebude snaha čekat na některé členské státy v některých oblastech. Je evidentní, že se Německo a Francie budou snažit, aby pokračovala integrace eurozóny. A tím vymezením bude společná evropská měna. Je zřejmé, že stabilita, prosperita a bezpečnost České republiky je silně spojena s tím, že jsme členy funkční Evropské unie. A myslím si, že teď na podzim, před volbami a určitě i po nich, musíme vést intenzivní veřejnou debatu o tom, jak budeme postupovat, abychom se neocitli na periferii, abychom se udrželi v jádru Evropské unie. Dříve nebo později si musíme odpovědět na otázku, ne jestli, ale kdy budeme schopni jako Česká republika přijmout společnou měnu. Jsem přesvědčen, že po letošním roce se procesy v Evropě výrazně zrychlí a budeme se s tím muset vyrovnat,“ tak mluvil o pohybu, který se právě odehrává v evropské politice, předseda české vlády Bohuslav Sobotka (ČSSD) na sněmu Hospodářské komory ČR v polovině května.

Jeho vystoupení bylo přinejmenším právě v tomto jednom bodě objevné. Poprvé, nebo po velmi dlouhé době z premiérových úst zaznělo, jak si představuje pozici sociální demokracie a případné své příští vlády k největší výzvě, která dnes stojí před českou politikou. Situace je taková, že česká politika má ještě šanci se rozhodnout, zda se nechá z EU vytlačit. Anebo zda vstoupí do eurozóny. A že rok ještě možná někdo počká, ale celé další volební období už ne. Od Sobotky nesměle, ale srozumitelně zaznělo, že on sám si ČR představuje v eurozóně, a tedy v EU.

Euro dnes přitom znamená tři sta čtyřicet milionů lidí a devatenáct států v Evropské unii, kteří společnou měnu denně užívají, a šedesát dalších států a území se sto pětasedmdesáti miliony obyvatel mimo EU, kteří ji buď užívají, nebo na ni fixují kurs svojí vlastní měny. Zdaleka přitom nejde jen o rozhodnutí ekonomické, ale také strategické. Rozhodnutí o vstupu do eurozóny, nebo o setrvání mimo eurozónu je úzce propojené s rozhodnutím o politické pozici České republiky v EU a obecně na mezinárodní scéně.

Kdo chce kam

Pozice dalších našich domácích hráčů jsou spíše proti euru, a tedy proti našemu setrvání v Unii. Nejde přitom o přehánění a je třeba mj. od odborů žádat jasnější pozici k našemu členství v EU, když například předseda ČMKOS stojí na pozicích, které jsou těm Sobotkovým podobné (potřeba sbližování mezd a životní úrovně), ale vstup do eura vytrvale odmítá, jakkoli jako hlavní argument staví manipulaci kursem koruny k euru Českou národní bankou, která v posledních letech kurs koruny významně oslabila.

Proti vstupu do eurozóny je dnes také Andrej Babiš, a tedy i jeho politické hnutí ANO. Občanská demokratická strana kromě zrušení povinnosti přijmout euro ve svém novém volebním programu slibuje prosadit „skutečnou pravomoc národních parlamentů (...) na vlastní návrh zrušit již platné nadbytečné normy a opatření, což zvýší demokratickou kontrolu EU“ a „rovnoprávné postavení členů a nečlenů eurozóny, aby státy platící eurem neměly v EU větší práva než státy s vlastní měnou“. Je příznačné, že nevysvětluje, jak hodlá Unii udržet pohromadě, když si v ní každý národní stát bude moci dělat, co se mu zlíbí.

Domácí izolacionisté si dobře uvědomují, co chtějí. Chtějí ČR z Unie, jak to tak či onak otevřeně chtěla ODS v letech svých dvou posledních vlád. Živí svůj nacionální a protiněmecký sentiment, který se ostatním připomene, když dá ODS na volební plakáty žlutou Českou republiku obklopenou černým-německým mořem nebo když jako hlavní argument proti přijetí Lisabonské smlouvy ještě v roce 2008 nesmyslně a účelově vytasí možné nároky potomků vysídlených sudetských Němců na majetek v českém pohraničí.

Důvodů, proč se nechat vytlačit z Unie, může být řada a mohou se u jednotlivých účastníků politické a veřejné debaty lišit. Pro pravici byl vždy cíl – a stejně tak pro Václava Klause, když před devíti lety strašil sudetoněmeckými nároky na majetek – oslabit práva zaměstnanců. Udržovat v České republice nízké ceny práce, tedy především nízké mzdy. Být raději první v provincii než druhý v Římě.

Ten si pomůže bez nás

EU zažila v posledních několika letech dva velké otřesy. Nejprve to v době takzvané řecké dluhové krize byl otřes důvěry v evropský projekt na evropském jihu. Řada jiných textů podrobně popsala škodlivou politiku států eurozóny vůči Řecku jako dalšímu členskému státu. Popsány byly i systémové problémy ve struktuře eurozóny – třeba že existují orgány povýtce konzultační (euroskupina), ale ne řídicí (vláda), že jsou to příliš jednotlivé státy, kdo rozhoduje o půjčkách a odpouštění dluhů jiného státu, že nekoná eurozóna jako celek. Druhým otřesem bylo hlasování o brexitu.

Ani jedna z těchto krizí ale nevedla k rozklížení Unie. Brexit naopak například v sousedním Německu posunul veřejnou debatu natolik, že sociální demokracie otevřela diskusi nad potřebou silnější integrace Unie jen pár měsíců před volbami, a to i s vědomím, že to budou případně Němci, kdo bude tuto silnější podobu integrace platit.

V posledních týdnech je pak na místě sledovat debatu ve Španělsku, které samo přichází s iniciativními návrhy na reformu eurozóny. Navrhuje protikrizový rozpočet, společný systém pojištění pro případ nezaměstnanosti, euro-bondy a dokončení bankovní unie, která by měla vést ke sdílení rizik mezi členskými státy. Španělsko také požaduje „skutečnou ekonomickou vládu“ eurozóny. Podle Španělů nepotřebuje eurozóna „hasiče, ale architekty“.

Španělsko jako jedna ze zemí vůbec nejpostiženějších poslední ekonomickou krizí se tak z vlastní iniciativy vydalo stejným směrem, o jakém veřejně hovoří představitelé zakládajících zemí EU, Itálii nevyjímaje, nejméně poslední rok. A stejným směrem, o kterém hovoří nový francouzský prezident. Na konci té cesty je integrovaná eurozóna, která by, jak je slyšet v argumentaci západoevropských politiků, už dávno existovala, kdyby nové členské státy integraci nezdržovaly. A ochota Španělska přicházet samostatně s návrhy je také výrazem jeho vůle o směřování Unie do budoucna spolurozhodovat. I kdyby to mělo být společně s Francií proti možná konzervativní, možná neoliberální a možná na německé hospodářství příliš orientované německé politice.

Pozice aktivních členských států EU a eurozóny se tak či onak odrážejí i ve strategických dokumentech samotné Evropské komise. Tím posledním je na konci května publikovaný text Prohlubování ekonomické a měnové unie, který právě s naznačeným směrem další integrace eurozóny také počítá. A jakkoli se v materiálu píše, že všechny země EU, které se zavázaly euro přijmout, musejí mít možnost v nějaké chvíli začít mechanismy eurozóny také využívat, je zřejmé, že něco jiného je přebírat již přijatá pravidla, a něco jiného je tato pravidla formulovat. Cílem je zřízení postu ministra financí, rozpočtu eurozóny a parlamentu tak, aby poslanci zajišťovali demokratickou kontrolu rozhodnutí budoucího ministra.

Patrik Eichler (1984) je novinář, tajemník Masarykovy demokratické akademie, redaktor Listů.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Eurozóna si sepisuje nová pravidla

Kdo chce kam

Ten si pomůže bez nás

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu