Libor Martinek

Osvoboditel sedláků, který neměl v lásce Slovany

Hans Kudlich, od jehož úmrtí letos uplyne 100 let pocházel z rodiny sedláka v slezském Úvalně. Ve Vídni studoval práva a zúčastnil se tam se také v roce 1848 bojů na barikádách, při nichž byl raněn. Posléze byl zvolen poslancem do rakouského zemského parlamentu a na jeho návrh z 26. 8. 1848 Říšský sněm přijal zákon o zrušení roboty za výkup.

Ze zákona profitovaly všechny národnosti rakouského mocnářství, včetně Čechů. V době Bachova absolutismu byl Kudlich odsouzen k trestu smrti, uprchl do Švýcarska, kde vystudoval medicínu. Pak se odstěhoval do USA a ve městě Hoboken si zřídil lékařskou praxi. Na jeho počest mu vděční rodáci v roce 1913 postavili na vrchu Strážiště nad Úvalnem památník Hans Kudlich-Warte (zakázku provedla opavská firma Julia Lundwalla podle projektu bratrů Oskara a Eugena Felgelových). Po jeho smrti bylo vybudováno v přízemní části Kudlichovo mauzoleum, kam byla umístěna i urna s popelem, a přistavěno venkovní nástupní schodiště.

Literatura o Kudlichovi je rozsáhlá, vesměs od německých autorů, jeho činnost podrobněji popsal a zhodnotil Friedrich Prinz v knize Hans Kudlich (1823–1917), Versuch einer historisch-politischen Biographie (CollegiumCarolinum, Mnichov 1962). Opavská historička Marie Gawrecká spatřuje rozdíly v kultu H. Kudlicha, jak byl v meziválečném období propagován mezi německými agrárníky na jedné straně a mezi německými nacionály a národními socialisty na straně druhé. (Hans Kudlich v revoluci 1848–1848. In: Kroměřížský sněm 1848–1849 a tradice parlamentarismu ve střední Evropě, Kroměříž 1998.) Jasnou motivaci má zájem německé historiografie o Hanse Kudlicha po druhé světové válce zejména v prostředí Němců vysídlených z pohraničí českých zemí. Ve vztahu ke Kudlichovi se situace zlepšila i v české historiografii, když v roce 2012 vyšla téměř čtyřsetstránková monografie Pavla Kladiwy a Andrey Pokludové Hans Kudlich (1823–1917). Cesta života a mýtu, kterou vydala Ostravská univerzita. Biografie „zasazuje Hanse Kudlicha do širokého kontextu politického vývoje Rakouska (posléze Rakousko-Uherska) a citlivě reflektuje nacionální, sociální i ekonomické konotace působení této bezesporu pozoruhodné osobnosti historie českých zemí“ (Jan Hájek).

Paměti

Kudlich psal své vzpomínky počátkem 70. let 19. století, poprvé vyšly v r. 1873 pod názvem Rückblicke und Erinnerungen (Shrnutí a vzpomínky; vycházíme z edice knihy z roku 1923, dostupné v knihovně Slezského ústavu v Opavě). Vzpomínky se opírají o dobovou korespondenci, novinové články i o autorovy nepublikované projevy, z nichž je citováno. Využití vzpomínek v historiografii je vždy problematické, ale jejich cena spočívá nejen v možnosti lépe pochopit Kudlichovy postoje v roce 1848, ale také jsou zde charakterizovány poměry v předbřeznové době na lichtenštejnském panství nebo atmosféra v Opavě během Kudlichových gymnaziálních studií, které osobnost pozdějšího revolucionáře výrazně formovaly. Můžeme k nim počítat například jeho neskrývaný obdiv k císaři Josefu II., představu o tzv. tisícileté slezské jednotě, o Němcích jako jediném kulturním národě ve střední Evropě coby nositeli pokroku a svobody, jemuž mají být Češi a další Slované vděčni. K diskutabilním Kudlichovým názorům patří chápání německé kolonizace jako takové, jež měla v jeho vlasti přinést Slovanům německou svobodu a požehnání. Představa o úloze historických a nehistorických národů a jejich úloze v revoluci 1848 byla ovšem běžná i v kruzích vídeňské a francouzské levice.

Lokálního původu bylo Kudlichovo pozorování jazykových a etnických poměrů v obci Branice, která se nacházela nedaleko rodného Úvalna (dnes je v Polsku). V době Hansova dětství byla tato vesnice slovanská, ale když ji Kudlich navštívil v roce 1872 po amnestii během své návštěvy domoviny z emigrace, pochvaloval si její pruský charakter a míru poněmčení vlivem školy a vojenské služby. Kudlichovo pozorování bylo ovšem poněkud tendenčně laděno, neboť ještě dlouho poté se v Branicích běžně hovořilo ve slovanském nářečí. Germanizační snahy pruské vlády došly u Kudlicha ocenění již v roce 1848, kdy v dopise své příbuzné ze 14. dubna vyslovil tuto myšlenku: „Prusové byli chytří a moudří, germanizovali své dobyté provincie, sjednocovali, zatímco Rakousko separovalo. Prusové díky své moudrosti mohou nyní být prvními v Německu!“ (H. Kudlich, Rückblicke und Erinnerungen, s. 182.) Během univerzitních studií se Kudlich shodoval se svými kolegy v odsouzení nedemokratického režimu, a proto sympatizoval s uherskými a českými stavovskými požadavky především kvůli tomu, že byly namířeny proti metternichovskému režimu. Zajímavá je i jeho zmínka o tom, že v knihovně rodičů se nacházela také biografie Jana Žižky.

Osudy revoluce pak Kudlich téměř výhradně spojoval s Němci. Hnutí ostatních národů považoval za snahy, které revoluci spíše škodily. Za rodem rovné Němcům (ebenbürtig) považoval Italy a Francouze, nikoli Slovany nebo Rumuny. Podle Kudlicha se měli zříci svých národně politických ambicí, což později dával do souvislosti i s poměry ve Spojených státech. Úsilí o národnostní rovnoprávnost na vídeňském a kroměřížském sněmu Kudlich odmítal a požadoval, aby byla v habsburské říši ústavně zakotvena německá nadvláda. O národech obývajících východní a jižní část monarchie (Haličané, Rusíni nebo Chorvaté) se ve vzpomínkách dokonce vyjadřoval jako o asijských barbarech. Odmítal také myšlenku uskutečnění českého státoprávního programu, v memoárech často útočí na Františka Palackého a jeho plány. Palackého výrok o nutnosti zachování Rakouska byl Kudlichem interpretován jako výzva ke slavizaci říše. S radostí vítal tehdejší projevy nesouhlasu nebo nezájmu o český státoprávní program na Moravě a ve Slezsku.

Kudlich ve svých vzpomínkách předpověděl možnost ztráty privilegovaného postavení Němců v českých zemích a s velkými sympatiemi komentoval aktivity německého spolku Verein der Deutschen aus Böhmen, Mähren und Schlesien zur Aufrechterhaltung ihrer nationalität (Svaz Němců z Čech, Moravy a Slezska pro zachování jejich státní příslušnosti). Jako poslanec říšského sněmu publikoval 7. srpna 1848 pod pseudonymem Ein Abgeordneter aus Schlesien (Zástupce ze Slezska) článek v Österreichische Zeitung, v němž nabádal německé voliče, aby nezradili své bratry v národnostně smíšených územích a postavili se proti českému státoprávnímu programu.

Svými postoji se Kudlich řadil ke sněmovní levici, nezastával se republiky, chtěl konstitučního císaře a taktizoval i v otázkách odškodnění za poddanské povinnosti (požadavek radikální pozemkové reformy nebo jakéhosi komunistického rovnostářství mu byl pochopitelně velmi vzdálen). Po potlačení revoluce ve Vídni nezůstal, byl poslán na venkov, aby přivedl do hlavního města mocnářství posily, ale to se mu nepovedlo. Přenesení sněmu do Kroměříže a svolání tamního jednání se neshodovalo s jeho demokratickým přesvědčením. Kroměříž na něj nezapůsobila příznivým dojmem a ani Hanáci ve městě a okolí nevzbudili jeho sympatie. Příležitost k německo-českému sblížení během jednání v Kroměříži neignoruje, ale velmi ji zpochybňuje jako vynucenou okolnostmi. Kudlichův útěk po likvidaci sněmu byl poměrně dramatický, ale pohled na jeho působení ve sněmu to nijak nemění. Sám nazval jednu ze svých kapitol ve zmíněné knize, kterou věnoval tomuto období, Vae victis! (Běda poraženým!)

Odkaz

Během dalších let života se Kudlich k revoluci často vracel a nabádal, aby byla studována jednání vídeňského a kroměřížského sněmu v zájmu poznání demokratických principů. Názory na revoluci nezměnil ani za pobytu v USA, kde přednesl v New Yorku přednášku k 50. výročí revoluce na zasedání spolku Deutscher Gesellig-Wissenschaftlicher Verein (Německé společenské a vědecké sdružení). Pro Kudlicha bylo důležité, aby Němci ve slezské domovině navazovali na to, co považoval za odkaz revoluce, ale v podstatě byl zklamán jak vývojem na venkově, tak ve vztazích mezi národy. V korespondenci doporučoval vytvoření německé jednoty proti slavizaci habsburské říše. Za první světové války se snažil na americké půdě propagovat zájmy centrálních mocností.

Kudlichova osobnost a její místo v dějinách, stejně jako posouzení dynamiky či rigidity jeho ideového vývoje v kontextu doby a postoje jednotlivých politických skupin uvnitř národních táborů k myšlenkám demokracie, si zasluhuje podrobné posouzení i v české historiografii, kde jsou průkopníky poznání Kudlichova odkazu zejména M. Gawrecká a dvojice zmíněných ostravských historiků, pominout nelze ani jiné příspěvky českých historiků na dané téma (Otto Urban).

Na závěr konstatujme, že Kudlichovi příbuzní a potomci se výrazně uplatnili ve společenském životě v západní části rakouského či československého Slezska a po roce 1945 v kulturním a vědeckém životě SRN. Významný představitel Sudetoněmeckého archivu v Mnichově Jörg Kudlich spočítal, že jeho předkovi Hansi bylo v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Dolním Rakousku věnováno celkem jednapadesát pomníků, rozhleden nebo pamětních desek. Ovšem ani jedna z těchto připomínek Kudlicha nebyla instalována v etnicky české obci nebo nevznikla přičiněním nějaké české organizace.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Osvoboditel sedláků, který neměl v lásce Slovany

Paměti

Odkaz

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu