Joseph Martin Daxbacher

Nebezpečný ředitel snídaní

Loňské prezidentské volby v Rakousku vyvolaly mezinárodně velkou vlnu zájmu. Také mnozí Češi určitě přinejmenším okrajově sledovali ve zprávách, jakéže to květy díky vícekrát se opakujícím volbám vyrašily. Vše se soustředilo na otázku, zda Rakušané do údajně bezcenného úřadu skutečně zvolí velmi pravicového politika. Neznamenalo by to ale jen pokaženou image. Proč?

Prezident v Rakousku není nic víc než „ředitel snídaní“, který při oficiálních státních návštěvách dodržuje protokol a denně připojuje sto podpisů pod byrokratické dekrety. Do probíhajících demokratických procesů zasahovat nemůže, a už vůbec ne do zákonodárství. Platí to oficiálně a vidí to tak i o politiku se zajímající rakouští intelektuálové. Opravdu?

Úřad prezidenta byl vytvořen v časech krátce po 1. světové válce. Tehdy chtěly křesťansko-sociální síly vytvořit v takzvaném Národním shromáždění orgán, který bdí nad všemi politickými postupy. Sociální demokracie zabránila tomu, aby spolkový prezident obdržel příliš mnoho kompetencí, protože se obávala „náhražkového císaře“. To se ovšem změnilo o devět let později v roce 1929. Na nátlak autoritářských sil byly volně uplatnitelné pravomoci prezidenta dalece přes nezbytně nutnou míru nadhodnoceny a rozšířeny, aby v politickém provozu působily jako záchranná brzda.

Když austrofašistický diktátor Engelbert Dollfuß jen o čtyři roky později v roce 1933 zrušil parlament a před spolkovým prezidentem Wilhelmem Miklasem vyvstal úkol tomu zabránit, ustrašeně pasivní prezident ztroskotal. Tentýž Dollfuß bude později skurilně uctíván jako odbojář proti nacionálnímu socialismu, protože se bránil německým nacistům. Přitom byl sám fašistou, jenž se orientoval na Mussoliniho.

Ústava psaná a nepsaná

Prezidentský úřad existuje tedy od roku 1920, v roce 1929 byl masivně nadhodnocen a pouze v éře nacionálního socialismu nebyl obsazen. Po 2. světové válce a děsivém nacistickém režimu se Rakousko chystalo být znovu samostatným národním státem. Tentokrát s předsevzetím, které znělo: demokracie a lidská práva.

Jenomže taková demokracie se ve skutečnosti nerealizovala. Převzala se ústava z počátku 20. let a vyměnil se pouze přebal. Všeobecně se zcela neskrývaně zamýšlelo – dle vyhlášení státní nezávislosti z roku 1945 – vrátit se „k duchu ústavy z roku 1920“. Oné ústavy, jež vedla k austrofašismu.

V roce 1955 povolili spojenci Rakousku státní smlouvu, která proklamovala obnovu nezávislého a demokratického Rakouska. Obnovu! Rakousko nebylo nikdy tak demokratické a nezávislé, jak se nyní zkoušelo prezentovat. A nemělo být ani nadále.

Nejpozději zde většina namítne – okamžik, Rakousko je přece od roku 1955 svobodným demokratickým státem se svobodnými volbami, parlamentem a dělenou mocí. To souhlasí – dle ústavy. Avšak v Rakousku existuje cosi celosvětově unikátního – ústava reálná.

Znamená to: co v rakouské ústavě stojí, nikoho v principu nezajímá, protože jsme si po roce 1955 upravili cestičku, která nám umožňuje vařit si vlastní polívčičku jménem reálná ústava. Demokracie je na této polívčičce pouze pažitka, kterou se těsně před servírováním z dekorativních důvodů polívčička posype. Aby každý host viděl: Ano tady přece uvnitř skutečně demokracie je. Hlavní přísady jsou ale následující:

Od roku 1955 nevládne v Rakousku demokraticky zvolený parlament, ale takzvaní sociální partneři. Instituce, která je celosvětově srovnatelná pouze s nouzovou vládou v krizových situacích. V Rakousku se tedy bude v 2. republice vládnout tak, jako by zde panoval trvalý nouzový stav. Proč to nikomu nevadí? Protože to funguje.

Sociální partneři v Rakousku jsou čtyři různé zájmové skupiny. Dělnická komora a odborový svaz jakožto zástupci pracujících a hospodářská komora jakožto zástupkyně zaměstnavatelů. Kromě toho ještě zemědělská komora, která hájí zájmy zemědělců. Od počátku 2. republiky byly zákony v těchto grémiích upleteny, projednány a schváleny. Potom jsou příslušné návrhy zákonů pouze v parlamentu odkývnuty.

Skutečný demokratický diskurs v této reálné ústavě není možný ani proto, že členové sociálních partnerů nikdy nebyli demokraticky voleni. Samozřejmě, že skupiny osob byly delegovány oběma stranami (Rakouskou lidovou stranou – Österreichische Volkspartei – a Sociálně demokratickou stranou Rakouska – Sozialdemokratische Partei Österreichs), ale ve skutečnosti nejsou demokraticky, a tudíž ani kriticky kontrolovatelné. Mnozí zástupci sociálních partnerů sedí desetiletí ve svých úřadech a viděli již mnohé vlády přicházet a odcházet, aniž by ztratili svůj vliv nebo byli sami vážně zpochybněni. Pochopit tento systém je důležité z následujícího důvodu: každý v Rakousku, od napůl myslícího člověk až po elitu, jej považuje za demokracii. Nelegitimní krizovou vládu.

Dalším příkladem žité reálné ústavy je mýtus rakouské neutrality. Během projednávání státní smlouvy v padesátých letech byla neutralita Rakušanům vítěznými mocnostmi vnucena. Hlavní rakouští vyjednavači neutrální stát odmítali, protože nechtěli být v budoucnu politicky a hospodářsky izolováni. Takže se dospělo ke zdánlivé neutralitě, s níž se Spojenci, zvláště pak USA a Sovětský svaz, mohli smířit. Tato neutralita nebyla nikdy nic víc než vyjádřením úmyslů Rakouska, protože nebyla nikdy žádným jiným státem garantována, což by vlastně právně bývalo bylo nutné.

Trvající neutralita byla sice od roku 1955 zakotvena ve státní smlouvě a v ústavě, nemá však od svého vzniku nic víc než symbolický význam. Ihned po vyhlášení neutrality vstoupilo Rakousko do OSN, čímž se ocitlo ve svazku států, a tudíž přestalo být zcela neutrální. Skutečně absurdní se stala iluze neutrality při jednání o vstupu do Evropské unie. Bývalo by stačilo neutralitu před vstupem jednoduše zrušit. Jelikož ale mají Rakušané mlhavý pocit, že neutralitu potřebují k tomu, aby se neocitli v žádném světovém politickém konfliktu, ani jediný rakouský politik by si ji netroufl zrušit a vyškrtnout z ústavy. Do EU se tedy nakonec v roce 1995 vstoupilo a neutralita v ústavě zůstala. Zádrhel spočívá v tom, že evropské právo má přednost před právem národním a také před národním ústavním právem. Vyhroceně můžeme říci: EU nám neutralitu fakticky odebrala, my Rakušané bychom ji nikdy nevydali. Takže evropské právo je nadřazeno neutralitě a nám Rakušanům jsou svázány ruce. Ale my se své neutrality nevzdáme!

Zpozdilý záměr

V souhlasu většiny s reálnou ústavou probleskuje podvědomá touha po „silné“ politice. Tu nelze zbrkle chápat jako latentní stesk po diktátorském nacionálním socialismu. Je to spíše vzpomínka na nezpracované nebo ve skutečnosti vůbec kriticky nezhodnocené období austrofašismu ve 30. letech. Patriotismus v Rakousku obsahuje podprahovou nostalgii po této pochybné historické době – přičemž přídavné jméno pochybná je zřejmě příliš mírný termín. Je to břemeno, jež si nese stále s sebou. Ačkoli by národní povědomí mělo vycházet z ducha demokratické republiky, je tak jako dříve ovlivněno austrofašismem.

Nová demokratická svobodná republika po 2. světové válce je občanskou společností, v níž je možný otevřený rozhovor. Ovšem nikdy by se nechtěla stát podobně pravicovou, nehledě k tomu, že by ji nikdo takovou nepotřeboval. Po éře nacionálního socialismu se všechno opravdu dobře uspořádalo, viz sociální partnerství. A funguje to.

Funguje to, ačkoli se systém již jednou zakymácel. Byl to čas vzestupu strany Svobodných (Freiheitliche Partei Österreichs) pod vedením Jörga Haidera. Pravicový populista obě strany – lidovce a socialisty, kteří se za desetiletí pohodlně v reálné ústavě zabydleli, naučil strachu. S víceméně krátkou účastí Svobodných ve vládě na počátku nového tisíciletí se však na reálné ústavě téměř nic nezměnilo.

Svobodní krátkého spoluvládnutí využili také k tomu, aby vnikli do různých grémií a zájmových seskupení a ze zdánlivě vrchovatých koryt sociálně partnerského klidu si plně naplnili břicha dle motta „Teď chci i já ochutnat moc“. Soudní procesy týkající se této frivolní a bezostyšné hostiny, na níž si mnozí Svobodní tenkrát pochutnávali, stále ještě probíhají.

Při prezidentských volbách v roce 2016 to došlo opět tak daleko, že nastala reálná možnost zvolení pravicového populisty s fašistickými tendencemi do vyššího úřadu. Důvod, proč byl Norbert Hofer tolika Rakušany shledán vhodným pro tak vysoký úřad, není očividně výhradně rakouský. Pravicové tendence a nacionalismus jsou celosvětově na postupu a to vyžaduje jiné analýzy. Specificky rakouský je ale následující výbušný bod: Norbert Hofer během volebního boje oznámil, že bude dodržovat ústavu. A to před ním nikdo neudělal. Ne v Rakousku! A už vůbec ne prezident.

Prezident, který se nepodřídí reálné ústavě, a tedy žitému nedemokratickému zákonu? To Rakousko neslyšelo ani nevidělo. A od této chvíle je to problematické a nebezpečné. Rakouská hlava státu má totiž stále ještě veškeré pravomoci, které před skoro devadesáti lety austrofašistický diktátor tehdejšímu prezidentovi přiznal. Ten tyto pravomoci nevzal v potaz. Tehdy ne a zcela nikdy ve 2. republice.

Norbert Hofer ale oznámil, že se na svá práva odvolá. Jsou dalekosáhlá. Spolkový prezident může odvolat vládu, rozpustit demokraticky zvolený parlament a instalovat vládu odborníků. Zní to jako demokracie? Kromě toho může pověřit určitou stranu, aby vytvořila vládu, a má právo reklamovat předložený seznam ministrů. Může si tedy ministry vybrat.

Existují sice ještě další problematické pravomoci, tyto jsou ale nejnebezpečnější a demokracii nejnepřátelštější. To všechno stojí v zakladech zříceniny, kterou v Rakousku každý označuje za ústavu.

Nuže, Norbert Hofer spolkovým prezidentem zvolen nebyl, těsně zvítězil kandidát strany Zelených (Die Grünen – Die grüne Alternative) Alexander Van der Bellen. Doleva místo doprava v úřadě spolkového prezidenta na císařském dvoře v Hofburgu. Mnozí si vydechli, také proto, že nový prezident se reálné ústavy drží.

Je také zajímavé, že teď to má jít velmi rychle s ořezáváním pravomocí prezidenta. Dříve velkým vládnoucím stranám lidovcům a socialistům (strůjcům a provozovatelům reálné ústavy) se ve tváři zračí šok z toho, že se do Hofburgu málem nastěhoval prezident, který by se jejich nepsanými pravidly neřídil. Proto chtějí pravomoci tohoto úřadu razantně omezit. Vůbec poprvé není jmenován prezidentem jejich kandidát, a proto se teď musí spěchat s omezováním pravomocí.

Lidovci a socialisté potřebují pro změnu ústavní většinu a našli podporu strany Zelených, která při eventuálních změnách hodlá hlasovat pro. Zeleným lze v tomto případě přiznat snahu po upřímných a smysluplných konstitučních změnách. Lidovci a socialisté tímto velmi pozdním ořezáváním prezidentských kompetencí nechtěně přidávají na ruinu rakouské ústavy další kámen.

Přeložil Martin Burian, mezititulky redakce.

Joseph Martin Daxbacher (1981) je 15 let moderátorem a redaktorem v privátním rakouském rozhlase, předtím studoval politologii a teologii ve Vídni.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Joseph Martin Daxbacher

Nebezpečný ředitel snídaní

Ústava psaná a nepsaná

Zpozdilý záměr

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu