Pojem Achylova šlacha si vypůjčuji z článku zveřejněného letos 6. dubna na serveru Aktuálně; podle autora Jana Blinky má takovouto šlachu dokonce i severokorejský reim. Dočteme se rovně, co všechno se od Severní Koreji dá očekávat. Uklidněte se: nic dobrého.
Ale to jste u věděli. Take spíš: nic nového. Pořád ten stejný (staročesky tý, tentý) North Korej.
Vypadá to, e Achylovou šlachou naší veřejné sféry nejsou špatné či nedostatečné informace, ale neschopnost je zpracovat, tj. vytřídit, popsat, zhodnotit, analyzovat, neboli (úhrnem) pochopit. Na vlastní kůi zaívám, e náročnější text v našem desetimilionovém shluku svobodných jednotlivců ještě najde nějakých sto a sto dvacet příjemců, ale u téměř nikoho, kdo by mu dokázal poskytnout důstojnou repliku; a kdypak dřív se v naší nenahraditelné civilizaci stalo, aby významný literární časopis publikoval recenzi od kritika, který recenzované dílo ani nečetl? Tato kulturní rovina je tedy téměř pryč, zúená na slupinku tak tenkou, e ani exaktním vědcům není jasné, k čemu vůbec je; to, co jsme tu do konce šedesátých let minulého století pořád ještě měli, se nepodařilo obnovit; a zadní voj českých vlastenců horuje hnusnou češtinou... za co vlastně?
Naše civilizace samozřejmě je ohroena: námi samými.
Neúctu k českému jazyku sleduji na jejím různě motivovaném, leč nerušeném vzestupu u skoro padesát let, a protoe všechna varování padají do půdy jalové, dochází na všechno, čeho jsem se obával. Kdykoli zapnu rádio vysílající v českém jazyce, zhruba osmkrát za hodinu mě zvedá ze idle nějaká závaná gramatická chyba. Psaná média jsou s gramatikou na štíru čím dál víc, zprava doleva neboli, humpolácky řečeno, napříč spektrem; zvlášť ta internetová: pánové a dámy po sobě texty zřejmě ani nepřečtou a rovnou je vykliknou do sítě; jako by v tom přívalu převáně zbytečných slov bylo nějak naspěch. Kdy se k tomu přidá stále vzrůstající hňupsky sebevědomé opovrení ke vzdělanosti, jemu se v posledních letech dostává nejvyššího posvěcení z Močálu Negativní Deviance na praském Hradě, neutěšený stav obecného vědomí se jeví jako zákonitý, i kdy příčinná závislost je zřejmě obousměrná: úpadek úpadkem kyne.
Duha, je se nad námi klene, je kalná.
Dobrá čeština přitom nevymizela: kdy se procházím ulicemi, často asnu nad tím, jak nápaditá jména – a s jakou jemnou znalostí idiomatiky – vymýšlejí drobní ivnostníci pro své obchůdky, a čeští spisovatelé ve svých dílech (která se stydí nadále díly nazývat, aby snad někoho neurazili: Francouz by neuvěřil!) češtinu samozřejmě dál obohacují; toti obohacovali by, kdyby je veřejnost brala na vědomí – takto zůstanou jejich vynálezy mrtvou literou, spící v opuštěných koutech knihoven: veřejnou řeč v jejím nejširším segmentu neovlivňují, od toho máme dnes urnalisty, šoumeny a celebrity, kteří nízké úrovni publika nečelí, leč podbízejí se jí, a pro jistotu si ji – úměrně vlastní morální ubohosti – představují ještě niší, ne skutečně je. Důsledek: v obecném lidu promlouvají především hrubé pudy, protoe k pořádnému a střízlivému přemýšlení mu chybějí nástroje, a proto v nejlepším případě zahrnuje nenávistí ty zbývající, kdo jsou toho ještě mocni a kdo se ještě veřejného působení nevzdali. (V tom horším je zcela ignoruje.)
Mám teď dojem, e jsem odněkud opsal charakteristiku společnosti v posledním taení, která ani nemusí ít v bídě, a přesto jen padá a padá, pomoci proti tomu nevidět, a rozhodně to není vinou nějakých imigrantů; ale obava z příchodu barbarů k tomu patří (kdo můeš, přečti si Kavafise). Kdy zůstanu jenom u Achylovy šlachy, připomněl bych komentátorovi serveru Aktuálně, e jeho odváná personifikace by měla být anatomicky náleitá, a v tom případě musí mít severokorejský reim Achylovy šlachy dvě. I ptám se: kde je ta druhá? Nás pár šťastlivců, kteří jsme v dětství přečetli Petiškovo převyprávění starých řeckých bájí, také ví, e celý obrat je špatně. Správně má být Úchylova šlacha. K Servilnímu Koreju to sedí daleko líp.
Ale ruku na srdce, soudruzi: ne začneme šlapat na šlachy severokorejských soudruhů, neměli bychom si pohlídat šlachy vlastní? Velmi úchylnými se ukázaly například šlachy prezidenta Zemana, kdy mu nedovolily maličko postát na vrcholné schůzce NATO. Hledal jsem ho na obrazovce mezi spojeneckými státníky, marně. Ale moná jen nechtěl přečnívat nad Donaldem Trumpem, aby z vytoueného pozvání do Bílého domu vůbec něco zbylo. Ostatně ani nebylo o co stát; nad výsledky summitu neměli čeští zarytí vlastenci ádný důvod jásat: v jeho důsledku převzala Angela Merkelová od anglosaských činitelů, přesně jak jsem předpovídal, postavení vůdkyně demokratického světa, alespoň dokud se neukáe, jakou politickou sílu bude mít Emmanuel Macron.
Situace se šlachami se nicméně opakovat nebude: příští summit NATO se na ádost České republiky bude odbývat vlee: tak nikdo nad nikým nevyčnívá, nebo jen málo. On má toti Miloš Zeman v úmyslu v prezidentování pokračovat dalších pět let, a lid všemohoucí ho v podstatě u zvolil, take je skoro zbytečné ty volby pořádat. Jednak vyjdou draho, a kdo by také proti němu kandidoval? Leda nějaký úplně šílený hazardní hráč, nebo prostoduchý vědátor, který si neumí dát dvě a dvě dohromady.
Největší výběr Úchylových šlach máme přirozeně u nás doma. Tak třeba prezident republiky! Prý politický stratég! Nejdřív mává na předsedu vlády berlí, vykoná státoprávní ceremonii, která se nekoná (ale kdy on se na ni tak těšil!) – a odbelhá se do sousedního boudoiru, třebae předseda vlády ještě nedomluvil.
Aj, švihl Úchyles sám sebe do šlachy! Kam to jen od Klausova dobrodruství s propisovačkou prezidentský protokol dopracoval!
Nebo Babiš: ten, jak se ukazuje, má úchylovek dost i na stonoku. Víc ne třetina národa přesto trvá na tom, e je Babiš nejlepší a druzí se proti němu spikli, a má v pevném úmyslu nadělit ho celé zemi v říjnových parlamentních volbách. A tohle je u nás zřejmě Úchylova šlacha úhlavní a všeobecná: lidé ve své většině nechtějí ít řádně, nebo přesněji: nechtějí se namáhat se zbytečnými (rozuměj: mravními) starostmi; chtějí tzv. normální ivot, tj. vlastní prospěch, dekorum a svatou nezodpovědnost, tedy i právo svalovat vinu za jakýkoli problém na někoho jiného. Jsou tak zvyklí.
Já mám tak co mluvit, taky pořád remcám, ale jaksi v protisměru. Komu by třeba vadil záměr rektora brněnské univerzity Mikuláše Beka připravit češtinu o status vyspělého kulturního jazyka, nebo neustále se opakující české bláboly o vzdělání bez vědomostí? Slibuji, e se k tomu vrátím příště, teď jenom něco o důvodech k nespokojenosti. Ty moje jsou asi dost ojedinělé, a je u nás jistě mnoho lidí, jejich důvody k nespokojenosti jsou velmi konkrétní a závané. Ale kdy tak přemítám o tom slavném tekutém, příliš tekutém hněvu, který postihuje tolik jiných lidí zdánlivě bez důvodu, protoe v tom, na čem jim záleí (vlastní prospěch, dekorum, nezodpovědnost), zjevně nijak zvlášť nestrádají (proto také volí tak, jak volí), říkám si, zda to není jistý zvrácený účinek našeho útulného vumlu.
Vuml, pro ty, kdo to nevědí, je druh ideologického školení, kterým se má upevňovat ádoucí společenské vědomí, dříve marxisticko-leninské; lidé, kteří se ho účastní většinou z konformity, jsou si dobře vědomi rozporu, který je mezi obrazem světa podle vumlu a skutečností, jak ji znají, take světu podle vumlu ani trochu nevěří, ale přitom jsou tím naštvanější, e skutečnost vumlu neodpovídá, tedy e jim vuml vykládá báchorky.
Řeknete mi, e dnes u ádný vuml neexistuje, jene on existuje, ta zkratka přece znamená Večerní univerzita militantního liberalismu, ale je daleko chytřejší, přitalivější, líbivější, ne byl vuml komunistický, zkrátka jak říkám, útulný. Školení probíhá dnes a denně v kadé soukromé televizi; kdykoli si pustíte nějaký zábavný film, dostáváte pokadé navíc čtyřicetiminutové školení vumlu, pro lepší stravitelnost rozdělené do desetiminutových bloků. Zatímco hlavními postavami vumlu komunistického byli Antonín topič elektrárenský z dob kapitalismu, socialistický tavič Venca a drustevnice Jiřka, vuml liberální vyuívá zejména členy rodiny Debilových a rodiny Kokotových.
Tak třeba máma Debilů umyla stůl v jídelně tak dočista, e servíruje večeři přímo na něm a omáčku nakonec nalévá členům své rodiny do klína; potom si stěuje, e neví, co se děje s její vagínou, ale ví, co jí s tím pomůe. Co je pro Debilovy typické. Kluk Debilů jede s mladou Magorovou na čundr a táhnou s sebou obrovskou plyšovou opici. Děda Debilů si pamatuje na svůj první bonbón: dostal ho chudák a ve čtyřech letech (to bych rodičům taky nezapomněl!) a připadal si jako někdo opravdu výjimečný; co bohuel taky byl. Stal se majitelem továrny na bonbóny, ale svému vnukovi dal první bonbón taky a ve čtyřech letech, jen jeden, a ještě sladomléčný drops! Holčička Debilů hledá v pribináčku kalcium, zatímco její mladá teta jde na lyařský vlek, ale sednout si na něj nemůe, protoe je celá usouloená z předešlé noci díky prostředku na erekci, kterým se nadopoval její šamstr Mamlas. Proč radši nezůstala doma s heřmánkovým obkladem z jiné epizody Ságy rodu Debilů, to se nedozvíme.
Podle mého názoru jsou lidé rozhněvaní kvůli té zklamané naději: sedmadvacet let doufají, e u přece musí nastat ten svět, který jim televizní vuml dnes a denně ukazuje, a ono pořád nic. Jak u těch komunistů. Zvlášť je musí štvát, kdy princezna z rodu Debilských políbí ábu a ta se promění v bankomat plný peněz; nebo e manelé Kokotovi mají koupelnu o rozloze sto metrů čtverečních, take kdy laškují ve vaně, dcera zakoukaná do tabletu si ani nevšimne, e tam jsou.
Víme, e to není skutečné, ale zkrátka – slíbili nám to.
A proto, psanci této země – ji vzhůru! a volte Babiše! Ten to všechno má.
A nedá.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.