Václav Jamek

Útulný vuml aneb Achylova šlacha

Pojem „Achylova šlacha“ si vypůjčuji z článku zveřejněného letos 6. dubna na serveru Aktuálně; podle autora Jana Blinky má takovouto šlachu dokonce i severokorejský režim. Dočteme se rovněž, co všechno se „od Severní Koreji“ dá očekávat. Uklidněte se: nic dobrého.

Ale to jste už věděli. Takže spíš: nic nového. Pořád ten stejný (staročesky „týž, tentýž“) North Korej.

Vypadá to, že „Achylovou šlachou“ naší veřejné sféry nejsou špatné či nedostatečné informace, ale neschopnost je zpracovat, tj. vytřídit, popsat, zhodnotit, analyzovat, neboli (úhrnem) pochopit. Na vlastní kůži zažívám, že náročnější text v našem desetimilionovém shluku svobodných jednotlivců ještě najde nějakých sto až sto dvacet příjemců, ale už téměř nikoho, kdo by mu dokázal poskytnout důstojnou repliku; a kdypak dřív se v naší nenahraditelné civilizaci stalo, aby významný literární časopis publikoval recenzi od kritika, který recenzované dílo ani nečetl? Tato kulturní rovina je tedy téměř pryč, zúžená na slupinku tak tenkou, že ani exaktním vědcům není jasné, k čemu vůbec je; to, co jsme tu do konce šedesátých let minulého století pořád ještě měli, se nepodařilo obnovit; a zadní voj českých vlastenců horuje hnusnou češtinou... za co vlastně?

Naše civilizace samozřejmě je ohrožena: námi samými.

Neúctu k českému jazyku sleduji na jejím různě motivovaném, leč nerušeném vzestupu už skoro padesát let, a protože všechna varování padají do půdy jalové, dochází na všechno, čeho jsem se obával. Kdykoli zapnu rádio vysílající v českém jazyce, zhruba osmkrát za hodinu mě zvedá ze židle nějaká závažná gramatická chyba. Psaná média jsou s gramatikou na štíru čím dál víc, zprava doleva neboli, humpolácky řečeno, „napříč spektrem“; zvlášť ta internetová: pánové a dámy po sobě texty zřejmě ani nepřečtou a rovnou je vykliknou do sítě; jako by v tom přívalu převážně zbytečných slov bylo nějak naspěch. Když se k tomu přidá stále vzrůstající hňupsky sebevědomé opovržení ke vzdělanosti, jemuž se v posledních letech dostává nejvyššího posvěcení z Močálu Negativní Deviance na pražském Hradě, neutěšený stav obecného vědomí se jeví jako zákonitý, i když příčinná závislost je zřejmě obousměrná: úpadek úpadkem kyne.

Duha, jež se nad námi klene, je kalná.

Dobrá čeština přitom nevymizela: když se procházím ulicemi, často žasnu nad tím, jak nápaditá jména – a s jakou jemnou znalostí idiomatiky – vymýšlejí drobní živnostníci pro své obchůdky, a čeští spisovatelé ve svých dílech (která se stydí nadále díly nazývat, aby snad někoho neurazili: Francouz by neuvěřil!) češtinu samozřejmě dál obohacují; totiž obohacovali by, kdyby je veřejnost brala na vědomí – takto zůstanou jejich vynálezy mrtvou literou, spící v opuštěných koutech knihoven: veřejnou řeč v jejím nejširším segmentu neovlivňují, od toho máme dnes žurnalisty, šoumeny a celebrity, kteří nízké úrovni publika nečelí, leč podbízejí se jí, a pro jistotu si ji – úměrně vlastní morální ubohosti – představují ještě nižší, než skutečně je. Důsledek: v obecném lidu promlouvají především hrubé pudy, protože k pořádnému a střízlivému přemýšlení mu chybějí nástroje, a proto v nejlepším případě zahrnuje nenávistí ty zbývající, kdo jsou toho ještě mocni a kdo se ještě veřejného působení nevzdali. (V tom horším je zcela ignoruje.)

Mám teď dojem, že jsem odněkud opsal charakteristiku společnosti v posledním tažení, která ani nemusí žít v bídě, a přesto jen padá a padá, pomoci proti tomu nevidět, a rozhodně to není vinou nějakých „imigrantů“; ale obava z „příchodu barbarů“ k tomu patří (kdo můžeš, přečti si Kavafise). Když zůstanu jenom u Achylovy šlachy, připomněl bych komentátorovi serveru Aktuálně, že jeho odvážná personifikace by měla být anatomicky náležitá, a v tom případě musí mít „severokorejský režim“ Achylovy šlachy dvě. I ptám se: kde je ta druhá? Nás pár šťastlivců, kteří jsme v dětství přečetli Petiškovo převyprávění starých řeckých bájí, také ví, že celý obrat je špatně. Správně má být „Úchylova šlacha“. K Servilnímu Koreju to sedí daleko líp.

Ale ruku na srdce, soudruzi: než začneme šlapat na šlachy severokorejských soudruhů, neměli bychom si pohlídat šlachy vlastní? Velmi úchylnými se ukázaly například šlachy prezidenta Zemana, když mu nedovolily maličko postát na vrcholné schůzce NATO. Hledal jsem ho na obrazovce mezi spojeneckými státníky, marně. Ale možná jen nechtěl přečnívat nad Donaldem Trumpem, aby z vytouženého pozvání do Bílého domu vůbec něco zbylo. Ostatně ani nebylo o co stát; nad výsledky summitu neměli čeští zarytí vlastenci žádný důvod jásat: v jeho důsledku převzala Angela Merkelová od anglosaských činitelů, přesně jak jsem předpovídal, postavení vůdkyně demokratického světa, alespoň dokud se neukáže, jakou politickou sílu bude mít Emmanuel Macron.

Situace se šlachami se nicméně opakovat nebude: příští summit NATO se na žádost České republiky bude odbývat vleže: tak nikdo nad nikým nevyčnívá, nebo jen málo. On má totiž Miloš Zeman v úmyslu v prezidentování pokračovat dalších pět let, a lid všemohoucí ho v podstatě už zvolil, takže je skoro zbytečné ty volby pořádat. Jednak vyjdou draho, a kdo by také proti němu kandidoval? Leda nějaký úplně šílený hazardní hráč, nebo prostoduchý vědátor, který si neumí dát dvě a dvě dohromady.

Největší výběr Úchylových šlach máme přirozeně u nás doma. Tak třeba prezident republiky! Prý politický stratég! Nejdřív mává na předsedu vlády berlí, vykoná státoprávní ceremonii, která se nekoná (ale když on se na ni tak těšil!) – a odbelhá se do sousedního boudoiru, třebaže předseda vlády ještě nedomluvil.

Aj, švihl Úchyles sám sebe do šlachy! Kam to jen od Klausova dobrodružství s propisovačkou prezidentský protokol dopracoval!

Nebo Babiš: ten, jak se ukazuje, má úchylovek dost i na stonožku. Víc než třetina národa přesto trvá na tom, že je Babiš nejlepší a druzí se proti němu spikli, a má v pevném úmyslu nadělit ho celé zemi v říjnových parlamentních volbách. A tohle je u nás zřejmě Úchylova šlacha úhlavní a všeobecná: lidé ve své většině nechtějí žít řádně, nebo přesněji: nechtějí se namáhat se zbytečnými (rozuměj: mravními) starostmi; chtějí tzv. normální život, tj. vlastní prospěch, dekorum a svatou nezodpovědnost, tedy i právo svalovat vinu za jakýkoli problém na někoho jiného. Jsou tak zvyklí.

Já mám tak co mluvit, taky pořád remcám, ale jaksi v protisměru. Komu by třeba vadil záměr rektora brněnské univerzity Mikuláše Beka připravit češtinu o status vyspělého kulturního jazyka, nebo neustále se opakující české bláboly o vzdělání bez vědomostí? Slibuji, že se k tomu vrátím příště, teď jenom něco o důvodech k nespokojenosti. Ty moje jsou asi dost ojedinělé, a je u nás jistě mnoho lidí, jejichž důvody k nespokojenosti jsou velmi konkrétní a závažné. Ale když tak přemítám o tom slavném tekutém, příliš tekutém hněvu, který postihuje tolik jiných lidí zdánlivě bez důvodu, protože v tom, na čem jim záleží (vlastní prospěch, dekorum, nezodpovědnost), zjevně nijak zvlášť nestrádají (proto také volí tak, jak volí), říkám si, zda to není jistý zvrácený účinek našeho útulného vumlu.

Vuml, pro ty, kdo to nevědí, je druh ideologického školení, kterým se má upevňovat žádoucí společenské vědomí, dříve marxisticko-leninské; lidé, kteří se ho účastní většinou z konformity, jsou si dobře vědomi rozporu, který je mezi obrazem světa podle vumlu a skutečností, jak ji znají, takže světu podle vumlu ani trochu nevěří, ale přitom jsou tím naštvanější, že skutečnost vumlu neodpovídá, tedy že jim vuml vykládá báchorky.

Řeknete mi, že dnes už žádný vuml neexistuje, jenže on existuje, ta zkratka přece znamená Večerní univerzita militantního liberalismu, ale je daleko chytřejší, přitažlivější, líbivější, než byl vuml komunistický, zkrátka jak říkám, útulný. Školení probíhá dnes a denně v každé soukromé televizi; kdykoli si pustíte nějaký zábavný film, dostáváte pokaždé navíc čtyřicetiminutové školení vumlu, pro lepší stravitelnost rozdělené do desetiminutových bloků. Zatímco hlavními postavami vumlu komunistického byli Antonín topič elektrárenský z dob kapitalismu, socialistický tavič Venca a družstevnice Jiřka, vuml liberální využívá zejména členy rodiny Debilových a rodiny Kokotových.

Tak třeba máma Debilů umyla stůl v jídelně tak dočista, že servíruje večeři přímo na něm a omáčku nakonec nalévá členům své rodiny do klína; potom si stěžuje, že neví, co se děje s její vagínou, ale ví, co jí s tím pomůže. Což je pro Debilovy typické. Kluk Debilů jede s mladou Magorovou na čundr a táhnou s sebou obrovskou plyšovou opici. Děda Debilů si pamatuje na svůj první bonbón: dostal ho chudák až ve čtyřech letech (to bych rodičům taky nezapomněl!) a připadal si jako někdo opravdu výjimečný; což bohužel taky byl. Stal se majitelem továrny na bonbóny, ale svému vnukovi dal první bonbón taky až ve čtyřech letech, jen jeden, a ještě sladomléčný drops! Holčička Debilů hledá v pribináčku kalcium, zatímco její mladá teta jde na lyžařský vlek, ale sednout si na něj nemůže, protože je celá usouložená z předešlé noci díky prostředku na erekci, kterým se nadopoval její šamstr Mamlas. Proč radši nezůstala doma s heřmánkovým obkladem z jiné epizody Ságy rodu Debilů, to se nedozvíme.

Podle mého názoru jsou lidé rozhněvaní kvůli té zklamané naději: sedmadvacet let doufají, že už přece musí nastat ten svět, který jim televizní vuml dnes a denně ukazuje, a ono pořád nic. Jak u těch komunistů. Zvlášť je musí štvát, když princezna z rodu Debilských políbí žábu a ta se promění v bankomat plný peněz; nebo že manželé Kokotovi mají koupelnu o rozloze sto metrů čtverečních, takže když laškují ve vaně, dcera zakoukaná do tabletu si ani nevšimne, že tam jsou.

Víme, že to není skutečné, ale zkrátka – slíbili nám to.

A proto, psanci této země – již vzhůru! a volte Babiše! Ten to všechno má.

A nedá.

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Útulný vuml aneb Achylova šlacha

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu