Lukáš Jelínek

Ještě housenka, nebo už motýl?

Vládní krize skončila ke spokojenosti klíčových aktérů. Bohuslav Sobotka dostal Andreje Babiše z vlády, ten si zas uvolnil ruce pro vedení intenzivní předvolební kampaně. Jeden z prvních „pokrizových“ průzkumů preferencí dokonce zachytil dvacetiprocentní náskok ANO před ČSSD.

Sociální demokracie dál platí za průšvihy babišovců. S tím ale při zrodu koalice musela počítat. Také Nečasova ODS dojížděla na způsoby a aféry Věcí veřejných. Novým protestním stranám a hnutím měří veřejné mínění dvakrát a pomaleji. Mohou si dovolit, co jejich předchůdci nikoliv.

Jak ale dlouho je nová strana novou? A dá se to měřit časem, nebo politickými činy a zkušenostmi? Je ještě ANO podezřelou housenkou, nebo se už změnilo v motýla pestrých barev a tvarů?

Podle Václava Bělohradského pronásleduje Babiše politická „smečka“ hájící svoji homogennost narušenou „nepřizpůsobivým jedincem“. V Právu 11. května dokonce nastínil paralelu s Němcovým filmem O slavnosti a hostech, v němž je na člověka, který „porušil pravidla“ zahradní sešlosti, pořádán hon.

Na jedné straně „vládnoucí kruhy“ se svými „vnitřními zákony“, na straně druhé „vetřelci“, kterým je přidělována nálepka „populistů“. Bělohradský fandí obnově, cirkulaci elit prostřednictvím čerstvě příchozích. Naznačuje, že teprve s ANO se podařilo sestavit „úspěšnou vládu“, a ČSSD nyní tuto svoji zásluhu boří. A Bělohradského pohled na rostoucí vliv ekonomických aktérů v demokratickém rozhodování? „Je nevyhnutelný, je třeba mu čelit. Lépe v otevřené konfrontaci než skrytým dohadováním se s reprezentanty kapitálu v temných zákulisích.“

Názor, že protestní hnutí velkopodnikatelů se mají stát součástí vládní většiny, protože se tak dostávají pod bedlivější kontrolu, zaznívá podobně často jako přání, aby bylo Babišovi dovoleno se vládnutím znemožnit. Premiér Sobotka ale na to ne a ne přistoupit. Svému partnerovi přestal věřit a pokládá jej za nebezpečnou lišku v kurníku.

Nedělám si iluze o motivaci, se kterou Sobotka zavelel do útoku. Co když už nezahání vetřelce z jiného světa, nýbrž vede standardní politický zápas s úhlavní konkurencí? Vždyť ANO je již zcela „přizpůsobivé“ manýrám, které druhdy tepalo u jiných.

Jak vlastně v běžném provozu odlišit „nové“ politiky od „starých“? Co je poznávací znamení? Programové vakuum? Vůdcovský princip? Apolitická rétorika? Odlišné metody marketingu a komunikace? Preferování vlastních zájmů a aktivit před povinnostmi ministra či poslance?

V řadě disciplín ANO nerozeznáme od haněných dinosaurů. Babiš je obestřen majetkovými pochybnostmi víc než kdysi Stanislav Gross, jenž kvůli nim v politice skončil. Stačí si vzít jen příběh o anonymních spolužácích ze švýcarského lycea, kteří prý Babišovi na startu helfli pytlem peněz. Křoví mu dělá řada bývalých členů ODS nebo ČSSD (na takové středočeské hejtmance Jaroslavě Jermanové nebo předsedovi poslanců Jaroslavu Faltýnkovi je to zdálky poznat). Babišovi ministři podávají nevyrovnané výkony a někteří, například Dan Ťok na dopravě, již dávno zapadli do vyježděných kolejí. Někde se uvnitř regionálních buněk ANO intrikuje, jinde se straníci ostošest rozmísťují na strategické pozice ve veřejné správě i samosprávě. Není nouze ani o mnohoobročnictví.

Nebo je ANO „jiné“ jen proto, že to samo říká? A byly jiné Věci veřejné, zafinancované Vítem Bártou? Pak bychom mohli mít za „jinou“ i Stranu práv občanů či Piráty. Na těchto adresách však nepopírají svoji političnost, pouze obsazují prostor, který z programového hlediska pokládají za vyprázdněný.

Dutý programový obsah ANO o to víc vyplňují kroky a představy konkrétních politiků v rozhodujících funkcích. Když Ivan Pilný nastoupil po Babišovi na stěžejní ministerstvo financí, ostřeji než druhdy Miroslav Kalousek či Vlastimil Tlustý se vymezil proti minimální mzdě, plošnému zvyšování platů státních zaměstnanců, bezplatnému vysokoškolskému vzdělání, sociálním dávkám. Seniorům navíc vzkázal, že i v sedmdesáti by měli pracovat – třeba hrabat listí v parku. To už přece je politický program, jejž by měly brát ostatní partaje v potaz při zvažování, kdo s kým bude propříště vládnout.

V reálném politickém souboji má ANO jen jednu výhodu: mediální zázemí. V menším se mu blíží pouze Strana soukromníků senátora Valenty, který do svého byznysového portfolia také zahrnul sdělovací prostředky. Ostatní strany semknuté kolem podnikatelů (ODA, Realisté) jsou v tomto zdrženlivější. Zároveň je nutné dodat, že zákon si na přímé vlastnění médií politiky došlápl, takže teď musejí vymýšlet, jak dosáhnou toho, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Nejčtenější nebulvární list v rukách Agrofertu, to už každopádně je přidaná hodnota. Jím lze některé nepříjemné kauzy tlumit, naopak jiné, konkurenční časovat a nafukovat – jak vyplývá z tajných nahrávek Andreje Babiše s dnes už bývalým reportérem MfF Dnes Markem Přibilem. Stejně jako ANO je i není normální strana, tak též MF Dnes je i není normální stranický plátek. Koneckonců, požadavek objektivity a vyváženosti se na soukromé redakce nevztahuje. O to nebezpečnější pak ale jsou Babišovy výpady proti médiím veřejné služby a jejich zaměstnancům, kteří se s ním holt neradí, o čem natáčet.

Do cirkulace elit již ANO úspěšně zasáhlo nejen na vládní úrovni, ale i v krajích a městech. Má svoje hejtmany, primátory, starosty. Postaralo se, aby na politiku začali jinak pohlížet vyslanci stran i voliči. Prosadilo ne nepolitický, nýbrž alternativní přístup k politice. Prostě se vytasilo se strategií, která jen ostatní zaskočila. Podobně jako kdysi strategie nastupující ODS v roce 1992 zaskočila – a z politické mapy vymazala – Občanské hnutí.

Jednou je nová ODS, podruhé ANO, příště se někdo čerstvý, neokoukaný už vymezí i proti Babišovi. Politický mlýn semele cokoli a kohokoli. Andrej Babiš není Marťan, kterého je nutné lovit nebo jehož je nutné se proti ostatním zastávat. Jde jen o další originální odnož politického spektra, s níž je nutné vést normální, promyšlenou soutěž.

Že je nebezpečím pro parlamentní demokracii či svobodu slova? Ano i ne. To samé může platit pro krajní pravici či krajní levici ve sněmovně. Babiš je jiný pouze tím, že je silný. A aby tak silný nebyl, musí zbylé strany najít cestu k voličům a dokázat je přesvědčit o své pravdě.

To už je ale další komplikovaný příběh. Politika je neatraktivní, strany vězí ve svých bublinách s minimem členů a neprofesionálním aparátem. Týká se to také sociální demokracie, která přitom může čerpat inspiraci z historického odkazu hnutí i mobilizačních technik partnerských formací v Evropě. Dokud se bude držet při zdi a toliko šustit papírem, musí se smířit, že lidé budou na politické louce obdivovat načančaná křídla motýla Babiše.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, první místopředseda Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Ještě housenka, nebo už motýl?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu