Heda Čepelová

Konec zvláštní tolerance

Letošní horké večery budou lidé poprvé trávit bez obav o své zdraví i o to, že jejich momentální oblečení se bude druhý den hodit maximálně tak do pračky. Asi pětina lidí z toho bude nervózní. Oddychne si především personál za barem a v hospodském servisu, ale nejspíš také rodiče menších i odrostlých dětí.

Letos zažije Česká republika první léto bez cigaret. Kouř má zmizet i z míst, která jsou pro kuřáky přímo ikonická – z kultovních kaváren, pivnic nebo nočních barů. Máloco srovnává podmínky pro zdravý život lidí tak, jako to dělá plošný zákaz kouření v restauracích a pohostinských provozech.

Že jde opravdu o otázku kvality života a životního prostředí, a ne o konflikt svobody volby s nadměrnou státní regulací, dokládají i některé statistiky. V České republice kouří denně zhruba každý pátý člověk, s kuřáckou populací o velikosti zhruba dvaadvacet procent patříme mezi země s největším podílem konzumentů tabáku mezi státy OECD. Ještě smutnější skóre ale najdeme při pohledu na podíl mladých lidí, pro které je cigareta nepostradatelnou součástí života. Každý čtvrtý člověk mladší šestnácti let si denně zapálí, a to nás v roce 2015 vystřelilo na bezkonkurenčně první místo v Evropě i na celém světě. Oficiálně je přitom zakázáno prodávat tabákové výrobky nezletilým osobám. Právě těm nezletilým osobám, u kterých o svobodné volbě zpravidla nepřemýšlíme. I pro ně a pro jejich rodiče znamená protikuřácký zákon především ochranu, mimo jiné i před špatnými návyky.

Ostatně u zákazu kouření těžko můžeme narazit na jednoduché vysvětlení, které mají obvykle po ruce nejrůznější konspirační teorie. Produkce a distribuce tabáku a cigaret patří mezi odvětví plně ovládané nadnárodními koncerny. Regulace spotřeby tabákových výrobků tak rozhodně nenahrává globalistům ani jiným iluminátům, ať už sáhneme po kterémkoliv dezinformačním zdroji. Někdo tomu možná nemusí hned věřit, ale plošný zákaz kouření v restauracích omezuje vliv tabákového průmyslu a chrání lidi.

Stále regulujeme ve veřejném zájmu

Příznačné přitom je, že při každém pokusu o omezení cigaretových zplodin ve veřejném prostoru se odehraje vždy stejná debata. V ČR máme za sebou dva úspěšné pokusy o zákaz kouření. První z roku 1990, kdy se zakázaly cigarety na palubě letadel. I toto tabu bylo na krátko zpochybněno po roce 2006, kdy byl schválen zákon, který zakázal kouřit ve školách, úřadech, na nádražích či ve vlacích. Následovala velká politická diskuse, ve které padaly argumenty, že zákaz kouření ekonomicky poškozuje České dráhy nebo že starostové obcí při dlouhých jednáních prostě kouřit musejí. Vášnivá obhajoba kuřáků-řidičů z úst senátora Kubery vstoupila do pomyslné síně slávy, oddělení určeného pro projevy, ve kterých politika citlivě absorbuje lidské příběhy.

Příznivce neregulovaného kouření velmi často strhává argument, že jde o svévolnou regulaci státu, který zkrátka touží mít absolutní moc nad lidským blahem, a tak jim zakáže cigarety, místo aby je nechal si svobodně vybrat. S takovou bandurskou může člověk klidně začínat slovy „Nejsem kuřák, ale...“, čímž se potenciální prostor pro zastánce cigaretového kouře výrazně zvyšuje nad skutečných dvaadvacet procent. Nejde totiž v tu chvíli o osobní požitek, ale o celkový náhled na roli státu a lidskou svobodu ve společnosti.

V takové argumentaci se ale ztrácí fakt, že stát ve veřejném zájmu zcela běžně reguluje, co se dostává do našeho těla v jídle nebo v pití. Potravinářská inspekce kontroluje, zda potraviny neobsahují příliš mnoho potenciálně nebezpečných látek, a pokud ano, může nakázat, že se z prodeje stáhnou. V živé paměti máme historicky první vyhlášení prohibice na podzim roku 2012, kdy kvůli otrávenému lacinému alkoholu na trhu nesměly restaurace a bary nabízet lihoviny vůbec. Když voláme po tom, aby se špekáček skládal z masa a do nanuků se dávala opravdová smetana, chceme po státu, aby reguloval, a v těchto případech dokonce dost podrobně.

Právo na zdravý životní prostor všem

Kromě toho u zákazu kouření nejde jen o běžnou ochranu spotřebitele. Jak už bylo řečeno, k cigaretám se u nás velmi často dostávají lidé pod osmnáct let, kteří ze zákona de facto žádní spotřebitelé být nesmějí, protože jim teoreticky cigarety nemá kdo prodat. Že se k nim dostanou, to je projev tolerance jejich okolí k dvěma nejběžnějším návykovým látkám, tabáku a alkoholu. Ty přitom způsobují závislost, která umí být podobně společensky silná jako notorické hráčství. Ne všichni rodiče se večer cítí klidně, když si představují, s jak velkou tolerancí se jejich nezletilé děti potkají na místech, kde se mladí lidé obvykle baví.

Zásadním argumentem pro zákaz kouření v restauracích a kavárnách je ovšem skutečnost, že pasivní kouření poškozuje zdraví obsluhujícího personálu. Říkat barmankám a číšníkům, že si mohou vybrat, zda si při své práci budou latentně zvyšovat pravděpodobnost rakoviny, nebo ne, je jako říkat horníkům, ať si vyberou, zda budou pracovat s radioaktivním materiálem, nebo ať si hledají jiný důl. Zákaz kouření na pracovištích je také součástí politiky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a i když v čase flexibilních úvazků, práce z domova nebo v rámci švarcsystému postupně ztrácíme pojem, co to takové pracoviště je, v případě hospody nebo baru, kde člověk stráví klidně deset hodin v kuse na nohou, je fyzický rozměr pracovního místa víc než zřetelný. Má snad zaměstnavatel právo chtít po lidech práci v prostředí, které je prokazatelně zdraví škodlivé?

Mnohem víc než o svobodě a regulaci by se mělo mluvit o tom, že zdravé životní podmínky nemají být výsadou jen pro určité společenské vrstvy. Na zdravé prostředí mají právo i adolescenti, kteří vyrůstají na venkově vedle podniků čtvrté cenové. Dokonce i obsluha v nočních barech, kde přečkávají hodiny do odjezdu vlaku dělníci z místní fabriky.

Konec kouře, začátek diskuse?

Touto optikou bychom totiž mohli navázat řetězem dalších otázek, které mají podobnou filozofii. Nejde jen o to, zda mají restaurace nabízet povinně alespoň jeden nealkoholický nápoj levnější než pivo. Jde také o to, jaká je únosná pracovní zátěž zaměstnanců, kolik přesčasů mohou odpracovat, než je zaměstnavatel nekompromisně pošle domů, aby oba předešli syndromu vyhoření. Je to výraz společné odpovědnosti za prostředí, ve kterém jedna strana stanovuje cíle a podmínky a druhá odvádí k jeho spokojenosti práci. Jinými slovy, je to výraz toho, že k zaměstnancům se přistupuje civilizovaně, s ohledem na jejich lidské potřeby a limity.

Stejně tak by se dala vést debata o tom, jak dostupné je v našich podmínkách smysluplné trávení volného času, například kulturní nebo sportovní aktivity. Třeba by to pomohlo lépe pochopit, proč naši mladí lidé holdují lehčím návykovým látkám a nejméně jednou do měsíce se jich opije více než pětina. Anebo by se dalo diskutovat o tom, jak se žije lidem v panelových sídlištích na okraji velkých měst, obklíčených dálničními tepnami, kvůli kterým se ve zdejších bytech nedá dýchat, zejména v horkých letních dnech. Důsledkem je mimo jiné astma a alergie u dětí, které zde vyrůstají. V takovém Moravskoslezském kraji by o znečištěném ovzduší a smogu mohli vyprávět.

Možná nám první léto bez kouře pomůže jasněji vidět obrysy problémů, kterých si jinak všímáme, až když ve své patologické podobě překročí limity naší zvláštní tolerance.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a v Oranžovém klubu, mimo jiné je i každodenní kuřačka.

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová

Konec zvláštní tolerance

Stále regulujeme ve veřejném zájmu

Právo na zdravý životní prostor všem

Konec kouře, začátek diskuse?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu